Kapitola I - část 3 Zveřejněno: 18.04.2011 21:59:12

                I ona byla zadumaná. Proč mu to vlastně vykládá, toho vychovali moc a moc dobře. Ačkoli od vojáků utekl, určitě si myslí, že by žádný voják na ženu nebo dítě ruku nevztáhl. Co by mu mohla vyprávět, co všechno prožila i slyšela za hrůzy od jiných. Ty hrůzy se ani nedají vypovědět! Bezcitní, krutí, jak stroje zastřelí člověka, bez mrknutí oka. Jak když někdo štupuje ponožky nebo orá pole, oni stejně chladně zabíjejí své nepřátele. Za ty léta bojů otupělí, bez nejmenšího citu.

                „Na co myslíš?“ zeptal se. Mlčení už bylo dlouhé. Procházeli se mezi stromy, brouzdali se na pokraji lesa.

                „Já? Vlastně na nic.“

                „Na něco snad přece.“

                „Že je to pěkný.“

                „Co je pěkné?“

                „To, jak tu spolu jdeme.“

                „Tobě se to líbí?“ zeptal se a ona sklopila zrak. Přikývla. I ona byla tímto mladíkem přitahována, byl zcela jiný než její vrstevníci, měla možnost si prohlédnout i jeho tělo, když ho ošetřovala a nemohla popřít, že ji přitahovalo. To, že se o něj starala a vlastně mu zachránila život, její vztah k němu prohloubilo. Bála se toho, že jí není lhostejný. Je tak vzdálený a jiný.

                „Mně se to taky líbí. Ale jenom proto, že jsem tu s tebou,“ osmělil se a pokusil se jí uchopit za ruku. Rychle ucukla, jako by ji mohl uštknout. Ztuhnul.

                „Nechtěl ses na něco ptát?“ řekla rychle.

                „Já? Na co jsem se ptal?“ byl zcela mimo mísu.

                „Mluvili jsme o našem táboře,“ připomněla.

                „Ano, máš pravdu,“ sklopil hlavu.

                „Tak se ptej, ráda ti odpovím.“

                „A o čem jsme naposledy mluvili?“ zeptal se. V hlavě měl myšlenky na něco jiného, chtěl by jí nějak naznačit, že se mu líbí, ale nevěděl jak. Měl strach, že každý pokus na toto téma skončí zase trapasem. Nějak se to zadrhlo.

                „Naposledy jsme mluvili vo tom, proč lidi utíkaj do hor,“ připomněla.

                „Ach, ano,“ kapituloval, „Takže jsou tady celé rodiny?“

                „Ne vždy. Je tu daleko více mužů než žen a dětí. Jen některý sebou vzali rodiny.“

                „A kam se chcete dostat? Toto asi není váš cíl, ne?“

                „To určitě ne. Chceme někam, kde nebudeme pronásledovaný. Kde budem moct žít svobodně, bez strachu, jak budem chtít.“

                „A kde je to místo?“

                „To nevím,“ povzdechla si.

                „Viděl jsem tu mnoho mladých mužů kolem dvaceti let. To jsou vaši vojáci?“

                „My nemáme vojáky. Jsou to rolníci, synové rolníků, rodiče mnohých zabili, proto sem přišli, aby bojovali proti tyranům za naši svobodu.“

                „Myslíš, že zvítězíte?“

                Podívala se na něho zpytavě, jako by chtěla dohlédnout až na dno jeho duše. Chvilku váhala s odpovědí, bojoval v ní pesimismus s optimismem, realismus s nadějemi.

                „Já věřím,“ říkala pomalu, „že lidé jako můj otec, Montana, Cerez a další nemůžou nezvítězit. Můžou několikrát prohrát, ale nakonec vyhrajou.“

                „Ale v takovém stavu přeci nemůžete bojovat proti vojákům.“

                „V jakým stavu? Co tím myslíš?“

                „Bez výzbroje, bez výcviku.“

                „Tomu já nerozumín,“ připustila, „Ale naši muži bojujou srdcem a vo život svůj a svých rodin, vojáci bojujou pro peníze. Proto si myslím, že zvítězíme.“

                Pokrčil rameny a pomyslel si své. Ti dvacetiletí rolníci bez zkušeností se mají postavit vojákům s výcvikem, dobře vyzbrojeným a dobře se zbraněmi zacházejícím?

                „Některý vojáci jsou mnohdy stejně starý,“ dodala, jako by tušila, na co myslí.

                „To možná ano,“ připustil, „ale určitě jsou dobře vyzbrojení a vycvičení.“

                „A naši lidi zase nemaj na výběr,“ odsekla a odvrátila hlavu.

                „Ty se zlobíš?“ zeptal se po chvíli pozorování jejího vzdoru.

                „Ne, nezlobím se na tebe. Ty to prostě nemůžeš pochopit.“

                „Proč bych to nemohl pochopit?“

                „Nežiješ tu s náma, vůbec nevíš nic vo nás a vo našem životě.“

                „Ale já to chci pochopit, proto se tě stále ptám, i když už se na mě zlobíš. Chci to pochopit, protože …,“ zarazil se.

                „Proč?“ nenechala ho vydechnout.

                „Protože bych tu rád s vámi zůstal.“

                „A proč?“

                „Protože nemám kam jít,“

                „Jenom proto?“ zkoušela jeho trpělivost. Podívala se mu náhle zpříma do očí, donutila ho odvrátit zrak.

                „Myslím, že tu chci zůstat kvůli jedné osobě. Kdyby tu nebyla, asi bych přijal Montanou nabídku a odešel pryč hned,“ vysoukal ze sebe ztěžka.

                „A kvůli komu?“ zeptala se nemilosrdně, protože si myslela, že zná odpověď.

                „Hádej, můžeš třikrát,“ pokusil se utéci z odpovědi v rozpacích.

                „Kvůli Montanovi?“

                „Ne.“

                „Kvůli mému otci?“

                „Ne.“

                „Kvůli mé matce?“ hádala potřetí a znovu schválně mimo, „Tak vidíš, že to nemůžu uhodnout, tak mi to musíš říct ty.“

                „No když nemůžeš, tak nemůžeš,“ pokrčil fanfarónsky rameny.

                „Dám se poddat. Tak kdo to je?“ roztáhla ústa v širokém úsměvu.

                „Elo!“ přistoupil k ní náhle blíž, že slyšel její dech a uchopil ji za ruku. Mluvil pomalu a naléhavě, „Šel jsem bez cíle, bez naděje. I odsud bych brzo odešel, kdybych tu nepotkal tebe. Myslím, že bych tu rád zůstal kvůli tomu, abych mohl být s tebou.“

                Mlčela, nepokazila tu obtížnou a hezkou chvíli sdělení náklonnosti zbytečným žvatláním. Uvědomovala si, že mezi nimi vzniká náklonnost, co to je, těžko odhadovala. Radost, že se uzdravil, cit k někomu, komu zachráníte život? Přitažlivost čistě tělesná dvou mladých lidí dána přirozeným sexuálním pudem? Neměla v tom vůbec jasno, navíc věděla, že je to nesmyslné.

                Díval se na ni úpěnlivě, teď už něco říci musela.

                „Já jsem taky ráda s tebou.“

                Rozzářily se mu oči. Obejmul ji kolem ramen, stiskl ji natolik, že ucítil tlukot jejího srdce. Pomalu se jejich rty přibližovaly, až splynuly v polibku.

                „Musíme už jít,“ prudce ho odstrčila, tváře jí hořely, krev pulsovala a toho se bála.

                „Zlobíš se?“ zeptal se zklamaně.

                „Pojď,“ vzala ho za ruku.

                Když přišli na okraj osady, zastavila se a podívala se mu vzpříma do očí.

                „Joeli, omlouvám se. Nechala jsem se unýst. Celý je to nesmysl.“

                Nedokázal říci ani slovo.

                „Jsem hloupá,“ dodala.

                „Ty máš nějakého přítele? Nějakého, kterého máš ráda?“ vyslovil otázku, na níž se odpovědi velmi obával.

                „To není o tom. Mezi námi je strašnej rozdíl. Líbíš se mi, od první chvíle, kdy tě otec přines. Bojím se toho. Pro tebe je to žert, za pár dní si půjdeš svou cestou, najdeš strýce nebo se pokorně vrátíš domů, odprosíš otce a na mě si buď nevzpomeneš vůbec, nebo jen jako na zábavnou událost. Pro mě je to tady úplně jiný. Omlouvám se, že jsem něco takovýho připustila, že jsem na něco takovýho vůbec pomyslela.“

                Stál tam jako opařený. Věděl, že má úplnou pravdu, vždyť často v poslední době přemýšlel, zda má vyrazit za srýcem či zda se nemá vrátit domů, pokorně se omluvit a pokusit se vše urovnat. Došlo mu, že bez rodiny není nic, nic neumí, nic nemá, nemá kam jít. Neví co chce. Ale ona mu přece naznačila, že se jí taky líbí, takže odcházet by byla hloupost. Neřekl raději nic, protože si byl vědom, že asi vše, co by pověděl, by byla pitomost. Raději jí následoval se skopenou hlavou.

 

                Než ho přemohla únava a on usnul, dlouho přemýšlel o jejích slovech. Snažil se snášet argumenty proč by měl odejít za strýcem, proč by se měl vrátit domů i proč zůstat. Ať to bral jak chtěl, nejméně logické bylo tady zůstávat. Přesto se rozhodl zatím neodejít.

                Druhého dne chodil Joellin sám po lese a nosil dřevo k chatrči Urilbeů. Obědval společně se všemi, strava zmizela velmi rychle v útrobách přítomných. I když by Joellin zvládl daleko více, dával si bedlivý pozor, aby ho někdo nemohl považovat za nenažraného. Když skončili, cítil, že by toho bývalo mohlo být více. Že mu to nechutnalo byla jedna věc, ale něčím zaplácnout žaludek bylo třeba.

                Odpoledne odešel starý Urilbe sám, mladý Alvar zůstal. Shodou náhod se ocitl Joellin v jeho společnosti na pařezu před domem.

                „Tys chodil do školy?“ vypálil náhle otázku Alvar.

                „Ano, chodil jsem do školy. Do dobré školy. A měl jsem i soukromé učitele.“

                „Takže ty umíš číst a psát?“

                „Pochopitelně. A ještě spoustu jiných věcí jsem se naučil.“

                „Co například?“

                „Počítat, znám zeměpis, historii, naučil jsem se vaši řeč, taky umím trochu francouzsky.“

                „Učil ses dlouho?“

                „Mnoho let. A co ty, ty umíš číst a psát?“ zeptal se na oplátku Joellin.

                „Ne, neumím,“ sklopil hlavu Alvar.

                „Jestli chceš, naučím tě to.“

                „Ne. K čemu by mi to bylo?“ zvedl zrak mexický chlapec, „Jakou by to mělo cenu?“

                „Ty jsi se nikdy nechtěl umět podepsat?“

                „Ale chtěl,“ přiznal se, „ale k čemu by mi to bylo? K čemu já bych to potřeboval?“

                „To se vždy hodí,“ namítl Greenwood.

                „Vždycky? Jako třeba teď? Tak mi řekni, k čemu. To bych rád věděl.“

                „Co ty víš, co bude později, kdy to budeš potřebovat. Kdy se ti to bude hodit.“

                „Mně už nikdy, protože tu všichni zdechneme,“ vyrazil ze sebe prudce Alvar.

                „Snad to nebude tak zlé.“

                „Že ne?“ zeptal se Mexičan jízlivě, „Nic nevíš! Tady se brzo budou hodit jiný věci, než psaní a čtení a já nevím jaký ještě učený nesmysly!“

                „Co se ti tedy bude hodit?“

                „Třeba střílení.“

                „Střílení? A na koho bys chtěl střílet?“

                „Na koho? Seš fakt tak blbej, nebo to jen děláš?“ rozlobil se Alvar, „Na vojáky přece!“

                „Máš vůbec zbraň?“ přeslechl se značným sebezapřením urážku Joellin.

                „Ne,“ odvětil bojechtivý mladík smutně, „táta nechtěl. Ale já chci bojovat.“

                „Už jsi někdy střílel z pušky?“ zeptal se Greenwood, protože vycítil, že na toto téma by mohl Alvara trochu dostat.

                „Ne, jak bych se k tomu dostal. A ty?“

                „Já už hodně. Z pušky, revolveru, kulometu,“ pochlubil se exposluchač vojenské školy.

                „Opravdu? A naučil bys mě to? To by bylo daleko užitečnější než nějaký blbý psaní a čtení,“ ožil Alvar.

                „Naučil, všechny bych vás to naučil, ale k tomu by bylo potřeba zbraní a munice. A těch prý máte málo.“

                „To je pravda,“ ztratil opět jiskru Urilbe.

                Mlčeli. Mexický mladík hleděl na svého amerického vrstevníka a ani se nesnažil skrývat nepřátelství. Prachobyčejně mu záviděl, co už všechno viděl a prožil. Že umí číst a psát a mnoho dalších věcí, o kterých Alvar ani neslyšel, to by bylo to nejmenší. To, že byl od malička hýčkán, žil v blahobytu, to už mu odpustit nemohl. Jak je možné, že když jsou stejně staří, jeden má všechno a druhý nic? Kousek od sebe. Nechápal to a vyčítal to Joellinovi. V neposlední řadě mu záviděl tu nádhernou zbraň a jeho dovednost se zbraněmi zacházet. Kdyby tak dali pušku i Alvarovi, však by jim všem ukázal. Střílel by vojáky jak zajíce, puf jednoho, rychle se skrčit, puf druhého. Maloval si to hezky ve své fantazii, zapomínal však, že i na druhé straně mají většinou nabito ostrými.

                „Když si střílel, bylo to často? Umíš dobře střílet?“ neopustila Alvara bojová horečka.

                „Střílel jsem hodně a myslím, že i dobře. Ale utekl jsem …“

                „Tys utek, když si moh střílet, měl vlastní pušku?“ nechápal Alvar. To on by nikdy neutekl, věděl by už, jak pušku použít.

                „Tohle ty nepochopíš, stejně jako já nechápu mnoho věcí, které se dějí u vás,“ pokusil se o vysvětlení Grenwood.

                „Nepochopím? Myslíš, že jsem hlupák?“ rozhorlil se Alvar. Poslední větu si vyložil tak, že se chce nad ním Američan povyšovat. Jako člověk s nižším intelektem i rozhledem se okamžitě cítil dotčený a chtěl dokázat, že je chytřejší. Nejlépe agresí.

                Joellin si promýšlel odpověď, kterou by Alvara uklidnil a neurazil. Nicméně na ni již nedošlo. Do místnosti se vřítila Eleonora. Byla zchvácená a plná nefakšované hrůzy.

                „Co se děje?“ vykřikli oba chlapci téměř současně.

                „Vrátili se hlídky a říkají, že sem táhnou vojáci!“ křičela.

                „Cože? Jací vojáci?“ zeptal se Joellin.

                „Naši vojáci! A velkej oddíl!“

                „Jak jsou daleko?“

                „Co já vím?! Třeba tu budou co nevidět!“

                Všichni tři vyběhli ven. V táboře už tu novinu věděli všichni, od nejmladšího po nejstaršího. Šířila se od příbytku k příbytku jak lavina. Na volné prostranství vybíhali vyděšení lidé, v tvářích děs a hrůzu a pokřikovali po sobě.

                „Kdo s tím přišel?“ snažil se zachovat Joellin rozvahu.

                „V hlídce byl pan Mateo a jeho syn Esquite mi to řekl,“ odpovídala Eleonora.

                „Třeba je to planý poplach.“

                „Ba ne, polevila zima a tak sem táhnou, vodvážili se do hor!“ 

                „Kdo ví, kdo je spatřil a kolik,“ snažil se dívku uklidnit Joellin, který dobře věděl, co to znamená davová hysterie, otec ho před tím vždy varoval. Až bude důstojník, nesmí hlavně nikdy připustit, aby jeho lidé propadli panice. Z toho nevzejde nikdy nic dobrého.

                Teď mohl Joellin na vlastní oči pozorovat, jak strach bleskově zachvátil masu lidí. Ženy se křižovaly, muži a chlapci tiskli odhodlaně staré zbraně, děti se schovávaly za sukně svých matek a natahovaly k pláči. Jak hrozné zkušenosti asi muselil mít ti lidé s vojáky, když se jich tak báli! Joellin nemohl vědět, jak vypadá vyvražděná vesnice, kdy se střílí po všem, co se pohne, jak vypadají hromadné popravy, znásilňování, mučení. Nicméně danou situaci bylo nutné zvládnout. Američan byl velmi zvědavý, jak si s tím vedení tábora poradí. Ze svého „štábu“ vyšel Chase Montana doprovázen dalšími dvěma muži. Byl zachmužený, nikoli neklidný. Lidé pomalu utichali a vzhlíželi k němu. Měl asi velkou autoritu. Vylezl na výstupek na skále a pohybem ruky si zjednal klid.

                „Přátelé!“ zvolal, „Uklidněte se a vyslechněte mě!“

                Nastalo ticho jako v kostele. Všichni mu doslova viseli na rtech.

                „Vrátil se teď Mateo,“ pokračoval velitel, a bohužel přinesl nepříznivou zprávu. V našem okolí se pohybuje oddíl vojáků!“

                Znovu se rozpotal šum, nebyla to tedy fáma. Ale objevily se i odhodlané pohledy mnoha mužů.

                „Není třeba se rozčilovat, nehrozí nám žádné nebezpečí!“

                Udivené, zvídavé tváře. Tak napřed oddíl vojáků a teď žádné nebezpečí? Co je to za nesmysl?!

                „Nejde o žádný silný oddíl, se kterým bychom si neporadili,“ pokračoval Montana, hlas mu však přes veškerou snahu nezněl tak sebejistě, jak by sám chtěl, „Ale je zbytečné bojovat a ztrácet životy. My se přeci chceme spojit s našimi přáteli! A proč? Protože jeden oddíl, jako je náš, snadno rozpráší, ale když nás bude pětkrát, desetkrát tolik? Co pak? Pak je rozeženeme my, roznesem je na kopytech!“

                „Co teda budeme dělat?“ vykřikl někdo z davu.

                „Správná otázka! Už jsme tu byli dlouho, zima skončila. Vydáme se na cestu!“

                Na další cestu? Ale kam k sakru chtějí jít? Joellin nechápal.

                „Vojáci jsou zatím daleko, nejdou naším směrem. Ale během několika dní by nás mohli vobjevit,“ mluvil dál Montana, „Proto se posuneme dál.“

                „Kam?“

                „To uvidíme. Teď se děte klidně chystat na cestu. Však se všechno ukáže. A nebojte se, my zvítězíme!“

                Ozvalo se pár nevěřícných poznámek, ale obecně se dav uklidnil. Montana na ně měl skutečně velký vliv. Seskočil z výstupku na zem a vydal se směrem ke své chatrči.

                Joellin uchopil Eleonoru za ruku a pohledem ji vyzval k odchodu. Prošel mezi shromážděnými, ti si už na Američana zvykli, brali ho jako nutné zlo. I když mnozí nesouhlasili, aby tu s nimi zůstal, neprotestovali. Buď se neodvážili, nebo jim za to nestál. Joellin sice skutečně v první chvíli uchopil Eleonoru za ruku, ale rychle ji zase pustil. Bál se, aby někomu taková důvěrnost nebyla proti srsti, lidé byli velmi podráždění.

                Eleonora sama byla jako ve snách. Úzkost jí svírala útroby, bála se o sebe a především o své blízké. Bez protestů následovala mladíka, který ji nevedl do jejich chýše, ale kousek stranou, na okraj lesa. Byla nervózní, obava z příštích dní na ni byla více než patrná. Posadili se na pahýl vyvráceného stromu, byli zde sami, vůkol pouze šum větví a občasné zvuky lesních tvorů.

                „Neboj se,“ uchopil ji znovu za ruku, nebránila se.

                „Jak dlouho, Joeli, jak dlouho budeme utíkat?“ řekla nešťastně.

                „Všechno dobře dopadne, uvidíš, i Montana to říkal, tomu věříš, ne?“

                „Nebojím se vo sebe,“ pohlédla na něho s bolestí v očích, „Ani ne vo otce a bratra Alvara. Jsou to muži, budou bojovat a když padnou, tak čestně v boji. Ale mám strach vo matku, mladšího bratra a sestru. Ty jsou bezbraný, přitom tak hodný.“

                „Věř, bezprostřední nebezpečí nehrozí, říkal jsem ti, že …“

                „Joeli,“ sevřela mu křečovitě ruku, „Ty si nedovedeš představit, jaký to je, když dny a noci prcháš, kdy se votáčíš, zda se za tebou někdo nevobjeví, kdy nevíš, kdy že zasáhne nějaká kulka. Pro muže to asi není tak hrozný, ale děti?“

                „Pomohu ti,“ vstoupila do duše mladíka odvaha, položil ji ruku na rameno, jejich ústa se opět přiblížila a splynula v dlouhém a vášnivém polibku. Líbal ji po tvířích, krku, sjížděl se svými polibky níž, hladil ji a laskal po celém těle … odtrčila ho velmi prudce, uchopila svoji hlavu do dlaní a rozplakala se. Cítil se hrozně, touha se jí dotýkat jím zmítala, přesto pochopil, že teď nemůže. Připadal si jako darebák, který zneužil jejího duševního rozpoložení k intimnostem a ona se za to na něho zlobí.

                „Joeli, promiň,“ řekla konečně, „Mám už takhle dost starostí. Jsi jistě hodnej, ale nemůžu s tebou nic mít. Nemá to budoucnost a jen by nám to komplikovalo život. Promiň.“

                Seděli vedle sebe dlouho bez jediného slova, po delší chvíli se osmělil a uchopil ji za ruku. Tomu se nebránila, dokonce svoji hlasvu opřela o jeho rameno. Víc si však k ní v této chvíli nedovolil, i když jeho mysl i tělo ho nabádalo, aby pokračoval v tom, co před chvílí násilně přerušila.

                Vrátili se do chýše. Otec Urilbe už seděl doma, tvářil se velmi vážně. Na mladý párek pohlédl nevraživě. Přeci nezachraňoval toho americkýho fracka, aby mu flirtoval s dcerou! Čert aby ho vzal. Jako by ty nepříjemnosti přivolal, jako by přišly s ním!

                Nastal večer, v příbytku Urilbeovců bylo dusno, že by ho bylo možné krájet. Něco pojedli, pak seděli mlčky, každý se snažil vnitřně s novou situací vyrovnat. První bariéru mlčení prolomil Greenwood.

                „Jste tedy rozhodnuti opustit tento tábor?“ zeptal se.

                „Co nám zbejvá,“ zvedl starý Urilbe hlavu a zavrčel, měl superšpatnou náladu.

                „Kdy chcete vyrazit?“

                „Copak já vím? Až se sbalíme, až se vrátěj hlídky…“

                „To bude trvat několik dní,“ konstatoval mladík.

                „Tak jeden, dva,“ pokrčil rameny Urilbe.

                „Budete zítra potřebovat nějakou pomoc? Rád bych vám pomohl.“

                „Seš už úplně v pořádku?“

                „Ano, v naprostém.“

                „Měl bys co nejdřív zmizet, není to tvoje věc. Seber si svý paky a jdi za strýcem,“ řekl Urilbe dost tvrdě.

                „Chtěl bych zůstat s vámi.“

                „Bude to namáhavej pochod, nebude to pro žádný slabochy!“

                Joellin stiskl pevně zuby i zaťal pěsti. Ne, starý to pravděpodobně nemyslel tak zle, jak to v první chvíli vyznělo. Urilbe byl dobrák, ale teď měl strach o rodinu. Navíc, co si mohl myslet o někom, kdo zdrhl od armády, od problémů, kdo se jak blázen vydal do neznámé země. Greenwood odvrátil hlavu, v rozhovoru už neměl chuť pokračovat.

                „Pokud nám chceš pomoc, tak ti ráno řeknu, co máš udělat,“ řekl po chvíli mlčení Urilbe. Jeho hlas už nezněl tak tvrdě a nepřívětivě, i on se však musel přemáhat.

                „Pochopitelně, udělám, co budete potřebovat,“ přijak jakousi nabídku na smír Joellin.

                Nastalo další trapné mlčení.

                „Mohu se ještě na něco zeptat?“ ozval se mladík znovu.

                „Proč ne?“ pokrčil rameny Urilbe.

                „Kam vlastně chcete jít?“

                „Kam to půjde!“

                „Chcete dál bloudit v horách a schovávat se před vojáky?“

                „Spíš někam na sever.“

                „Ale tam je hranice!“ upozornil chlapec.

                „To je, ale také je naděje, že se tam setkáme s našimi bratry, s další skupinou.“

                Joellin mlčel. Měl obavy, aby si nenaběhli, ale nechtěl je strašit. Od otce věděl, s jakým pohrdáním on a jemu podobní pohlížejí na povstalce vedené Zapatou a Pancho Villou. Někdy překročili hranice, aby unikli pronásledování a vyvolali tím další šarvátky. Nezapomněl, jak jednou otec řekl, že kdyby to šlo, tak by měla americká armáda vstoupit do Mexika a že by do týdne vyčistila celou zem od těch banditů. Litoval, že ve dvanáctém roce nechal president vojáky v přístavu Velacruz.

                Přes noc určitě nikdo klidně nespal, bylo o čem přemýšlet. Na druhý den zachvátila tábor cestovní horečka. Pravdou je, že těch pár věcí, co povstalci měli, mohli mít sbalené za hodinu. Přesto bylo dost zmatků, nikdo nevěděl, kdy vyrazí ani kam půjdou, někteří své věci sbalili a rozbalili několikrát.

                Večer, když už bylo všechno hotové a něco pojedli, vešel do chýše Urilbeů Montana. Osobně obcházel všechny své lidi, jednak, aby se přesvědčil, že jsou připraveni, jednak aby je uklidnil, povzbudil.

                „Tak jak jste na tom? Všechno v pořádku?“ zeptal se.

                „To se ví,“ přikývla hlava rodiny.

                „A s váma,“ obrátil se na Joellina, „Bych rád mluvil.“

                „O čem?“ zeptal se mladík.

                „Co kdybyste mě doprovil?“

                „Jako ven?“

                „Jo, pokud vám to nebude vadit.“

                „Prosím,“ zvedl se Greenwood.

                Mladík byl nervózní, proč s ním chce mluvit o samotě? Proč to neřekl před ostatními? Obešlil chytrč a volným krokem pokračovali po obvodu tábora.

                „Podívejte,“ spustil velitel tábora, „budu mluvit votevřeně.“

                „Prosím,“ pokrčil rameny Američan, ale rozhovor se mu pranic nelíbil už od začátku.

                „Je vám jistě známo, že se tu vokolo potloukaj vojáci.“

                „Je. Co je to za vojáky?“

                „Vy asi nejste dobře informován vo situaci u nás, že?“

                „Asi ne.“

                „Dobře, ale vysvětlování by bylo složitý. Tyhle vojáci prostě patřej našim nepřátelům, hlavně presidentovi Carrazovi.“

                „Myslel jsem, že jste bojovali proti diktátorům, nejprve Diazovi a po zavraždění Madery Huertovi.“

                „To víte z dějepisu ze školy?“

                „Spíš od otce, který o situaci v Mexiku často mluvil,“ přiznal Joellin.

                „To ovšem máte zkreslené představy.“

                „Rád se nechám poučit.“

                „Bohužel, na to není čas, snad někdy jindy.“

                „Dobře,“ řekl mladík, ale nemohl zakrýt nespokojenost, „Alespoň bych rád věděl, na čí straně nyní stojím.“

                „Copak to nevíte?“

                „Upřímně ne. I vaše předchozí slova mě v tom utvrzují. Myslím si, že si vším nejsou jistí ani vaši lidé. Asi jen vy jste schopen situaci alespoň z části objektivně zhodnotit a vysvětlit.“

                „Proč jen zčásti objektivně? Myslíte, že na to můj mozek nestačí?“

                „To snad ani ne,“ usmál se Joellin, „Ale jako jedna ze stran sporu asi těžko můžete být objektivní. To by mohl asi jen nestranný pozorovatel.“

                „Á, pán začína tuším filozofovat,“ rozesmál se Montana.

                „Možná,“ řekl nervózně Greenwood, „ale já mluvím o něčem jiném. Přidal jsem se k vám, jsem rád, že jste mě vzali mezi sebe a zachránili mi tím život. Teď ale hrozí, že tábor přepadnou vojáci. Velmi rád bych věděl, kdo mě možná zastřelí a proč.“

                „Než odpovím, tak s vámi musím probrat jinou věc, kvůli které jsem vás odvedl ven. Teď je pravděpodobně poslední šance, abyste odešel.“

                „Myslíte, abych vás opustil a šel pryč?“

                „Ano. Jestliže budete dále váhat, stanete se pro naše pronásledovatele jedním z nás, bez vohledu na to, že jste Američan. Pak s váma budou jednat jako s náma, tedy jako s nepřáteli. Bez slitování.“

                „Už jsem vám řekl, že jsem se rozhodl zůstat.“

                „Ano, ale to byla jiná situace.“

                „Jiná? V čem se změnila?“

                „Teď tu hrozí reálný a bezprostřední nebezpečí.“

                „Myslíte si, že jsem zbabělec?“ vybuchl Greenwood, když mu došlo, kam Montana míří, „Že když jsem dezertoval z armády, že jsem zbabělec? Dejte mi moje zbraně a já vám ukáži, jak se bojuje!“

                Mladík zlostně proti Montanovi vykročil, jako by se na něj chtěl vrhnout. Byli naštěstí dost daleko od ostatních, než aby slova pronesená více než hlasitě vzbudila pozornost dalších psanců.

                „Uklidněte se, to jsem přece neřekl,“ bránil se chabě Montana.

                „Ale myslel jste to tak!“

                „Dobrá, připouštím. Možná jsem se zmýlil …“

                „Ne vy, ale já se zmýlil,“ přerušil ho mladík, „Myslel jsem, že vy mě dokážete pochopit. Že dokážete pochopit, proč jsem z armády odešel. Že už jsem nechtěl snášet ten každodenní dril, to ponižování od nadřízených, předem nalinkovaný život svým otcem. Bez možnosti výběru. Myslíte si, že jsem zbabělec, který se bojí střelného prachu!“

                Greenwood se otočil, mávl rukou a odcházel. Velitel ho však dohonil a zastavil.

                „Mládenče,“ spustil zlostně, „děláš mi tu kázání, takovej cucák chlapovi, kterej by moh bejt tvým tátou! Ale nechci tě soudit, to si musíš srovnat v hlavě sám, co vlastně chceš. Máš tam asi pěknej bordel. Mě zajímá, zda tady chceš zůstat nebo ne. Abys nás nevohrozil. Když vodejdeš, postarám se, aby ses vyhnukl vojákům a přišel do vobydlenejch míst. Pak můžeš najít svýho strýce a na nás navždycky zapomenout. Jestli ale zůstaneš a jestli tady padne jedinej výstřel, seš už pro naše pronásledovatele navždycky vzbouřenec a bez milosti tě zabijou. Pak už nemůžeš vodejít, ani kdyby sis to rozmyslel!“

                „Dobře, tak na rovinu. Zůstávám!“

                „Doufám, že nás nezklameš,“ podíval se zpytavě Montana.      

                „Nevím, jak bych vás mohl zklamat. Ale upřímně říkám, že ani nevím, jak bych vám mohl pomoci.“

                „To bych věděl. Když budeš podporovat náš společnej boj.“

                „Vy myslíte, že bych měl za vás bojovat? Nemám chuť střílet na lidi, kteří mně nic neudělali a které vůbec neznám.“

                „Tady je to ale něco jinýho. Tady se bojuje vo přežití. Pokud tady zůstaneš, tak se možná dostaneš brzo do situace, kdy buď zabiješ nebo budeš zabitej. To jsem ti chtěl říci, to si ty vůbec nepochopil. Znovu se ptám, a vopravdu už naposledy. Jestli chceš, tak ti dám dnes v noci průvodce, který tě vodvede mimo pozornost vojáků do vobydlenejch míst a na tohle ti zbyde jen vzpomínka. Máš hodinu na to, aby ses rozmyslel!“

                „Není třeba. Už jsem se rozhodnul,“ odvětil rychle Joellin, „Přemýšlel jsem o tom v poslední době vlastně pořád. Beru vaši nabídku. Zůstanu s vámi. Pokud by hrozilo nebezpečí, jsem připraven vám pomoci bránit ženy a děti. Třeba se vám ještě dezertér bude hodit,“ dodal s jemnou výčitnou v hlase.

                „Dobře,“ natáhl svoji pravičku Montana, „beru, že jsi vod týhle chvíle jeden z nás. Tady je má ruka, říkej mi Chase jako vostatní. Ale pokud bys nás zradil, tak …“

                „Neboj se, Chase,“ přijal ruku mladík a dodal, „Na oplátku jednu radu, držel bych se co nejdál od hranic se Státy.“ 

                „Proč myslíš?“ zarazil se Montana.

                „Vím, že tam v poslední době bylo rušno a že jsou všichni dost nervózní. Bylo by velmi osudové vyvolat konflikt s hlídkujícími oddíly americké armády.“

                „Dobře,“ přitakal Montana. „až budeme mít čas, tak ti řeknu něco vo situaci u nás a ty mě zase vo situaci na hranici. Souhlasíš?“

                „Ano, nevidím v tom problém.“

                „Vrátíme se do tábora?“

                „Rád bych se ještě chvilku prošel …ne, nemusíš se bát,“ rozesmál se Joellin, když viděl výraz v očích Mexičana, „Nikam neuteču, to bych přijal tvoji nabídku. A tak vás ani neprozradím.“

                „Přesto, pořád máš tu hodinu,“ řekl Montana, otočil se a odcházel. Není hloupej, bručel si pro sebe, ví na co myslím. Bál se, aby Američan neutekl, vojáci ho nechytili a on jim nevyzvonil vše, co tady viděl. Snad se mu dá věřit, aspoň do chvíle, než prásknou první výstřely, pokud k tomu vůbec dojde.

                Greenwood osaměl v tmavém lese. Domů, tedy do rodiny Urilbeů se mu nechtělo. Přemýšlel o slovech Montany. Má necelou hodinu, aby ještě změnil svoje rozhodnutí. Sice se už rozhodl, ale proč vlastně? Kvůli Ele, která ho vlastně nechce? Kvůli sobě, aby si dokázal, že nebude stále utíkat? Kvůli tomu, že tady je alespoň v jakémsi bezpečí, zatímco když tábor opustí, bude zase zcela sám? Kvůli tomu, aby se nemusel vrátit domů s prosíkem a hanbou? Určitě už ho nechal otec hledat. Možná už nějaký soukromý detektiv je na jeho stopě.

                Joellin bloumal bez cíle mezi stromy na okraji lesa. Nastala jarní vlahá noc, stále ještě bylo poměrně teplo, na obloze se objevily hvězdy i měsíc, krajina byla zalita jeho žlutavým svitem. Velké smrky i listnáče čněly proti obloze jako jednotlivé okousané masívy, kterými nemohl mírný větřík pohnout. Vzdálil se od tábora. Aby tak zabloudil, to by si mysleli, že zase utekl. Zasmál se nad tou myšlenkou. Ne, tady už jednou byl s Eleonorou, kosek dál je malá jeskyně, tam okolo ní šli, když si povídali. Přiblížil se. Náhle se něco pohnulo. Aby tak vyrušil nějaký párek při milování! To by to mohl schytat.

                Asi to je jen halucinace. Ale ne, kroky, které za sebou zaslechl, byly neodiskutovatelnou realitou. Prudce se otočil. Zdálo se mu, že sní, ale byla to skutečnost. Proti němu stála Eleonora. Chvilku na sebe rozpačitě zírali.

                „Myslela jsem si, že tu někde budeš,“ řekla.

     &nb

Copyright 2009 - ing. Radko Sáblík