Kapitola I - část 2 Zveřejněno: 18.04.2011 22:01:16

                Složil si ruce za hlavu, chvilku pozoroval paní Urilbeovou, jak něco kuchtí, pak si řekl, že má pravdu, že by měl na chvíli usnout. Podařilo se mu záměr realizovat zároveň s tím, jak na něj pomyslel.

                Krátce na to vešel do chýše starý Urilbe se synem.

                „Máme hlad, dej nám najíst,“ volal.

                „Buďte potichu, ať toho chlapce nevzbudíte. Sotva usnul.“

                „Copak von se zase probral?“

                „Probral, a na delší dobu.“

                „Fakt? To je k nevíře.“

                „Měls vidět, co toho snědl. Už je to s ním dobrý, když má chuť k jídlu, tak to je dobrý znamení.“

                „Jak pro koho,“ bručel starý.

                Nepochopila, tázavě se na něho podívala.

                „Jestli nám taky ještě něco zbylo!“ dodal.

                „Jen se neboj,“ ujistila ho, „Máš dost, i Alvárek.“

                Podala jim mísu, aby fakticky doložila své tvrzení. Oni se pustili do jejího obsahu. Po chvilce se zase ozval starší Urilbe.

                „Takže říkáš, že už mu je líp?“

                „Je, myslím, že se rychle začne zotavovat.“

                „Tak to bych měl přivíst Montanu, aby si s ním promluvil.“

                „Nespěchej s tím, zase tak dobře na tom ještě není. Musí teď spát.“

                „Myslíš?“

                „Ano, dneska ho nerušte. Když mu zítra bude líp, tak si s ním promluvíš.“

                „No dobrá, dobrá,“ mručel. Šaty nemá, že by utíkal nahý, to těžko, i kdyby se probral. Ale nevypádá na to, že by byl už schopen se postavit na vlastní nohy.

                Greenwood se probral druhý den kolem desáté. Otevřel oči, přejel jimi po místnosti, na chvilku jeho pohled utkvěl na jednotlivých osobách. Mozek začal horečně pracovat a třídit realitu od snů a představ. Protáhl si ruce, cítil, že už je mu lépe, i když se stále cítil hrozně slabý. Měl ukrutný hlad i žízeň.

                „Koukám, že jste se vyspal dobře, mladý pane,“ uvítala ho do nového dne paní Urilbeová.

                „Dobře, velmi dobře,“ odvětil. Očima stále hledal Eleonoru juniorku, ale nikde nebyla. Desetiletá holčička si hrála nedaleko, ale jinak nikdo dalšího v místnosti neviděl.

                „Chtěl by s vámi mluvit Chase Montana,“ pravila paní domu.

                „Chase Montana? Kdo to je?“

                „Velitel … náš velitel.“

                „Něco jako starosta vesnice?“

                „Ano, snad.“

                „Co mi chce?“

                „Však on vám to řekne sám, mladý pane.“

                „Paní, mohu o něco požádat?“ řekl rozpačitě.

                „Jistě, co potřebujete?“

                „Mám velkou žízeň a taky …,“ zarazil se a jakoby omluvně dodal, „taky velký hlad.“

                „Ale samozřejmě,“ spráskla teatrálně ruce, „Jsem to ale hloupá ženská. Samozřejmě, hned vám dám napít i něco k jídlu.“

                Během dalších okamžiků opět prožil ten slastný pocit, když téměř rozeznával každou molekulu vody, která se mu otřela o stěny hltanu a žaludku. Pak dostal něco, co byla kašovitá hmota zcela nevýrazné chuti. Ale asi zasytí.

                „Mohu ještě?“ zeptal se.

                „Teď ne, musíte postupně,“ řekla a rychle dodala : „Nechci na vás šetřit, ale nesmíte se přejíst, to by nebylo dobrý, dlouho jste nejedl, musíte opatrně. Věřte mi, máme s tím zkušenosti.“

                Zastyděl se, cítil se jako nenažranec, který chce této hodné rodině spořádat poslední zásoby.

                „Takže teď bych mohla zajít pro Montanu,“ přerušila trochu trapné ticho.

                „Kdy přijde?“

                „Nevím, asi někdy teď, před polednem …“

                „Dobře, ale to …“

                „Co je vám?“

                „Chtěl bych se obléknout.“

                „Obléknout? Vy chcete utéct?“ podívala se na něj podezřívavě.

                „Ne, ne,“ usmál se bolestně, „ale když jsem takto … bez šatů, cítím se nějak divně.“

                „Ještě byste měl ležet,“ zavrtěla hlavou.

                „To mohu i v šatech. Prosím …,“ prosil i smutnýma očima.

                „No dobrá, uvidíme,“ pokrčila rameny.

                „A taky … promiňte, že vás pořád obtěžuji … mohl bych se umýt?“

                „No, tady, nevím … nu dobrá, počkejte, přinesu vám vodu ve vědru.“

                Vrátila se za chvíli i s trochu tekoucím vědrem. Joellin dostal i kus hadru.

                „To víte, není to tady nic moc, ale víc vám nabídnout nemohu,“ řekla omluvně.

                „Děkuji vám.“

                Odhodil pokrývku, s obtížemi se posadil, cítil, jak se mu roztočila hlava, ale soustředil se a ustál to. Naklonil se nad mírně chvějící se hladinu ve vědru. Jeho obličej se mu rozplýval ve zpomalujících se kruzích. Trochu odrazu se začalo rýsovat, ale co spatřil, se mu moc nelíbilo.

                Asi deset minut si vydržel hrát s vodou a namlouvat si, že provádí dokonalou očistu. Jen se modlil, aby nevešla slečna Eleonora a neviděla ho tu tak, jak ho pánbůh stvořil. Před paní Urilbeovou se tolik nestyděl, byť nebyla asi ještě tak stará, vypadala na svůj věk docela sešle, v bídě se stárně rychleji.

                Zadýchaný odložil náčiní.

                „Už jste hotový?“ zeptala se paní Urilbeová, „Eli, pojď sem!“

                Joellin se jen tak tak stačil zakrát dekou, Eleonora byla v místnosti v cuku letu.

                „Co je?“ ptala se.

                „Mladý pán se chce obléknout, přines mu věci!“

                Splnila příkaz své matky v krátké době. Přes ruku nesla spodky, košili, kalhoty, v ruce držela ponožky a boty, které se pokusila vyleštit. Oděv byl vyprán a vyspraven. Došla až k lůžku a podávala mu oblečení. Natáhl jednu ruku, druhou křečovitě svíral pokrývku, která mu zakrývala rozkrok a část břicha. Vzal si svůj majetek a pak se na ní rozpačitě podíval.

Pochopila velmi dobře, ale rozpustile dělala, jako že neví o co jde. Po chvilce však ustoupila, s úsměvem se otočila a šla matce pomoci s přípravou oběda.

                Joellin si spěšně oblékal spodky, zatímco ona po něm po očku pošilhávala. Navlékl si přes nohy i kalhoty, jak se však postavil, aby si je natáhl i přes hyždě, zavrávoral a kdyby k němu Eleonora rychle nepřeskočila, určitě by upadl. Držela ho jednou rukou okolo nahých ramen, druhou za předloktí, on křečovitě svíral kalhoty na půl žerdi a snažil se soustředěním překonat velké točení hlavy.

                Když se mu to povedlo, strašně intenzivně ucítil její dotek, který se mu přes kůži na zádech přenášel do celého těla. Zalil ho pocit určitého vzrušení, začal si rychle natahovat kalhoty. Ona ho pomalu pustila, zvedla z lůžka košili a podávala mu ji. Stál tam bosý, jeho tělo se teď zdálo daleko hubenější, než ve skutečnosti bylo.

                Když si oblékl košili a ponožky a znovu se postavil, vypadal už zcela jinak. Oděv mu výborně padl, jeho kudrnaté vlasy by sice zasloužily alespoň trochu učesat, ale jinak fešák. Vousy mu ještě nerostly, to chmýří se za ně nedá počítat, vypadalo jako když blafnou kamna. Zkusil udělat dva tři kroky, a ejhle, docela to šlo, byť stále pociťoval velkou slabost, jako by ty nohy byly jeho jen na půl, jako by byly z hadrů místo ze svalové hmoty.

                „Raději se posaďte,“ nabídla mu něco na způsob stoličky paní Urilbeová.

                „Děkuji. Chtěl bych se projít,“ řekl.

                „Na to bude čas. Až po obědě.“

                „Ale …“

                „Jen nespěchejte. A Eleno, pomož mu obléknout boty, ať tady nechodí jen v pomožkách a znovu nám nenastydne. A vemte si přes ramena deku, nesmíte znovu prochladnout.“

                Ustoupil, posadil se a nechal si navléknout boty.

                „Jak se cítíte, pane?“ zvedla zrak dívka.

                „Žádný pán, Joellin, zapomněla jsi?“

                „Jak se cítíš, Joelline?“

                „Dobře. Kdo mi vypral a spravil ty moje zašpiněné a rozrhané šaty?“

                „Já.“

                „A kdo mi tak hezky vyleštil boty?“

                „Já,“ špitla znovu.

                „To by si zasloužilo odměnu, ale nemám nic, co bych ti mohl dát,“ posmutněl.

                „To nevadí, jsem ráda, že už je ti líp.“

                „A kde mám další věci?“ vyzvídal dál.

                „Jaký věci?“

                „Svou tornu a zbraně.“

                „To má u sebe můj otec.“

                „Mohla bys mi to také přinést?“

                Eleonora se rozpačitě podívala na svoji matku. Ta jí přispěchala na pomoc.

                „K čemu potřebujete zbraně?“

                „Hlavně tu pušku. Je to výborná zbraň, vynikající. Nechtěl bych, aby se poškodila.“

                „Nebojte se, nic se jí nestane.“

                „A můžete mi ji přinést?“

                „Nejprve si promluvte s Montanou.“

                „Proč?“

                „Pochopte, my vás tu nechali, byl jste nemocný, kdybychom se o vás nepostarali, tak byste umřel. Ale musíme taky myslet na svoji bezpečnost.“

                „Ach tak,“ vyložil si její slova po svém, „Takže já jsem vlastně váš zajatec.“

                „To ne, ale …“

                „Ale?“ pousmál se a dodal rychle : „No nic, snad mě nezastřelíte, to byste mě asi neošetřovali. Proti tomu, abyste mě tady drželi v zajetí nic nemám. Vždyť mi nic nechybí. Jsem ve výborné společnosti,“ zamrkal na dívku.

                „Však ono se to všechno vysvětlí,“ řekla paní Urilbeová, „Montana je spravedlivý a hodný člověk…“

                Osoba, o které právě mluvila, vstoupila do místnosti.

                „Jen jí nevěřte, já nejsem vůbec žádnej dobrák, ale přísnej jak pes!“

                Chase Montana byl statný muž, tak kolem pětatřiceti, pod nosem typický hustý černý knírek, jeho oči vyjadřovaly bystrost a rozhodnost. Na hlavě mu seděl žlutý vojenský klobouk, památka na jednoho z nepřátel, kterého poslal do nebíčka či do peklíčka, bůh suď, co to bylo za hříšníka. Na opasku měl v uzavíracím poudru revolver.

                Vešel do místnosti a posadil se proti Američanovi. Eleonora s matkou se stáhly stranou a vrátily se k přípravě oběda.

                „Tak co, mladý muži, můžeme si trochu popovídat?“

                „Prosím, jen se ptejte,“ pokrčil rameny Joellin.

                „Zajímá mě, jak jste sem přišel, proč a kdo vlastně jste.“

                „Well, jsem …“

                „Jestli chcete mluvit vaší mateřštinou, klidně můžeme,“ oslovil ho Montana plynou angličtinou.

                „Ne, raději se budu zdokonalovat ve vaší řeci,“ odmítl nabídku mladík. Skutečným motivem však bylo, aby jeho zpovědi rozuměla i Eleonora. Ta se sice náruživě věnovala přípravě jídla, ale uši měla našpiclované jak nejbystřejší zvěd.

                „Dobrá, budem tedy mluvit po našem,“ přikývl Montana.

                „Kde jste se naučil tak dobře anglicky?“

                „Žil jsem čas u vás ve státech. Ale to sem teď nepatří.“

                „Dobře. Řeknu vám, co si přejete. Moje jméno je Joellin Greenwood, jsem občanem Spojených států, za nedlouho mi bude osmnáct let. Můj otec, stejně jako starší bratr, slouží v armádě Spojených států. To je rodinná tradice, jako dědeček a pradědeček.“

                „A co vy?“

                „Já? Já jsem exposluchač školy pro důstojníky v Arizoně – pardon, neřekl jsem, že odtud pocházím.“

                „Nejprve otázka, kde jste se naučil tak dobře španělsky?“

                „Měli jsme sloužící, kteří tak mluvili. A několik let v dětství jsem měl soukromého učitele. Otec věřil, že znalost španělštiny mi pomůže v mé vojenské kariéře.“

                „Ano, tak tedy. A co děláte tady?“

                „To je dlouhá historie.“

                „Tak ji zkraťte nebo vyklopte celou. Já mám dost času.“

                „Jak chcete,“ pokrčil rameny Greenwood, „Jak jsem řekl, byl jsem ve vojenské škole. Ale já už nechtěl poslouchat ty hloupé povely, ten stále stejný dril, příkazy, šikanování. Řvali tam na nás, dělali z nás hlupáky. Proto jsem se rozhodl, že odejdu.“

                „Proč právě do Mexika?“

                „A kam jsem měl jít? Já musel pryč před rodinou. Otec nechtěl slyšet, že bych ze školy odešel, to by byla zrada na rodině! Zostudil jsem svoji rodinu, musel jsem pryč!“

                „No dobře, ale utéct jste mohl kamkoli, třeba do jinýho státu. Proč právě sem?“

                „Já se tu moc nevyznám. Ale chtěl jsem se dostat na pozemek mého strýce, vlastně prastrýce, vlastně ani přesně nevím, kde ho má. Doufal jsem, že ho najdu a že mi tam poskytne útočiště. Chtěl jsem, aby mě tam zaměstnal a já nemusel sloužit v armádě. Ale zabloudil jsem …“

                „A co dělá ten váš prastrýc?“

                „Má pozemky. A taky doly, na měď tuším.“

                Při těchto slovech se Montana zachmuřil. Vzpomněl si na stovky a tisíce lidí, mezi nimiž měl desítky přátel, jak musí dřít v dolech a na pozemcích mexických i amerických podnikatelů, za ubohý pakatel, který sotva stačí na obživu. Od rána do večera, bez přestání, do úplného vysílení.

                „Ale všechno se proti mně spiklo,“ pokračoval ve zpovědi mladík, „Už kousek za hranicemi si kůň zlomil nohu, musel jsem ho zastřelit. Pak jsem se plahočil po skalách, pustinách, jen tak, bez pořádného jídla, s trochou vody. Nikoho jsem nepotkal, bloudil jsem dokola. Už jsem myslel, že umřu, probral jsem se až tady. Vaši lidé mi zachránili život, nikdy jim to nezapomenu.“

                „Hm, tak tedy,“ bručel si pod vousy Montana.

                „Doufám, že jste mi rozumněl dobře,“ zeptal se Joellin, „Nevím, jak dobře mluvím španělsky, jestli jsem něco nezkomolil.“

                „Nebojte, rozumněl jsem dobře. Mluvíte vcelku obstojně, trochu ten přízvuk, občas něco, ale hlavně mluvíte strašně spisovně. Až je to k smíchu. To ovšem na závadu není.“

                „To jsem rád. Jste tedy s mojím příběhem spokojen?“

                „Teď jsem si vzpomněl. Máte nádhernou pušku. To je vaše?“ odpověděl Montana otázkou.

                „Ano, otec mi ji nechal vyrobit, když mi bylo patnáct let. Je to vlastně dárek. Je to kulovnice se zásobníkem typu henryovky, ovšem jen na pět ran. Zato větší ráže. Dostřel je přes míli. Na půl míle střílí velmi přesně. Průraznost je taky velká. Doufám, že na ni dáváte pozor, byla by hrozná škoda, kdyby se poškodila. To je puška, se kterou se střílí na cíl jen jednou, podruhé už není třeba.“

                „Nebojte se, o zbraň se starám osobně.“

                „Rozumím. Takže už se s ní neshledám, že?“

                „Proč myslíte?“

                „Právě že myslím. Jsem možná mladý, ale ne hloupý. Ne tak hloupý, abych nepochopil, že tato osada musí zůstat stranou vládních vojáků. Něco o vaší situaci, tedy o vaší občanské válce vím z přednášek našich učitelů. Něco od otce. Možná si myslíte, že jsem si to všechno vymyslel, že jsem špión, který se sem vetřel.“

                „Ne, to ne,“ rozesmál se Montana, „za špióna vás rozhodně nepovažujeme.“

                „Ne? Tak to mě těší. Ale i tak jsem vám na obtíž. Co kdybych zmizel a prozradil váš úkryt?“

                „To by znamenalo smrt pro celou tuhle vesnici.“

                „Takže pro vás by bylo nejjednodušší, kdybyste mě nechal zastřelit.“

                „Máte pravdu, to by bylo fakt nejjednodušší. Ale nestačilo by pověsit? Máme nedostatek patron.“

                „Tak si vezměte jednu z mých, přivlastnil jste si jich dost,“ odsekl zlostně Greenwood.

                „Ale, ale, mládeneček nám cení zuby,“ zasmál se velitel osady.

                „Což je mi ale na nic.“

                „To máte pravdu. Radši mi řekněte, jak si to představujete dál.“

                „Z toho, co říkáte vyplývá, že mě asi zastřelit … promiňte, pověsit, asi nedáte.“

                „Asi ne,“ stále se usmíval Montana.

                „Moje plány jsou však závislé tak jako tak na vás,“ zkonstatoval již bez emocí Joellin.

                „To je pravda. Ale řekněte mi, co byste chtěl, kdybyste moh.“

                „Sám nevím. Vlastně nevím kam jít.“

                „Chtěl jste za strýcem,“ upozornil Montana.

                „Chtěl, chtěl,“ pokrčil rameny s povzdechem mladík, „ale sám nevím, kde přesně je. Jestli mě vůbec přijme. Navíc potloukat se touto krajinou, bez koně, bez potravy, bez pušky, to je asi lepší se nechat oběsit.“

                „Chtěl jsem vám nabídnout, že vás někdo z mých lidí odvede, až tedy zesílíte, na jednu cestu, která směřuje k obydleným místům. Teď nevím, zda vám tím kápneme do noty,“ řekl v rozpacích Mexičan.

                „Nejradši bych tady zůstal s vámi, alespoň nějaký čas,“ nadhodil Američan.

                „Opravdu?“

                „Vždyť vám říkám, že nemám kam jít. Musím si to všechno promyslet. A pokud by mě chytili vaši vojáci, tak by mě asi vydali zpátky k nám domů, to by byla velká ostuda.“

                „Uvědomujete si vůbec, kam jste to vlez?“ vrtěl hlavou nad tou naivitou Montana, „To není vaše pohodlí, bohatství, to je prachobyčejná bída! A nejen to! Je tady občanská válka! Potlouká se tu různá sebranka. Sice máte nádhernou pušku, ale myslím si, že právě pro ní by vás dost lidí bylo schopno poslat na onen svět, aby se jí zmocnilo! A nám tady hrozí velký nebezpečí, pokud se střetneme s vojáky, poteče krev a nikoho nebude zajímat, že jste nějakej Američan!“

                „Přesto bych rád zůstal. Alespoň na čas,“ řekl znovu Joellin a jeho hlas zněl prosebně a naléhavě.

                „Zvážím to,“ zamyslel se Montana, „Pokud bych to však dovolil, znamenalo by to, že byste se musel stát vobyčejným členem, bez jakýchkoli privilegií!“

                „Byl bych moc rád, kdyby tomu tak bylo.“

                „No jak chcete, promyslím to,“ pokrčil Mexičan rameny. V tu chvíli vstoupili otec a syn Urilbeové.

                „Vidím, že máme vzácnou návštěvu, vítej Chase!“ zvolal starší z mužů.

                „Jo, zaskočil jsem si popovídat s tvým hostem, Alvare.“

                 „Prosím, jak je libo. Vezmeš si s námi oběd?“

                „Ne, děkuji.“

                „Jen nevodmítej, podívej, už tu je.“

                Byla to pravda. Paní Urilbeová postavila na imitaci stolu hrnec brambor, pěkně prosolených a k tomu kousky sušeného masa. Celá rodina včetně hostů zasedla k jídlu.

                „Jestli pak víš,“ nadhodil horké téma Montana, „že tvůj mladý host se tu cítí tak dobře, že by tu chtěl na čas zakotvit.“

                „Opravdu?“ podíval se Urilbe překvapeně na mladíka, který horlivě přikyvoval. Pán příbytku se zamyslel, „No, sami toho moc nemáme,“ uvažoval nahlas, „ale nikdy jsme nikoho nevyhnali, když nemá kam jít. Pokud bude pomáhat, zadarmo ho teda určitě živit nebudu, tak tu může nějaký čas zůstat. Jestli proti tomu nic nemáš, Chase.“

                „A co s ním? To ho mám vyhnat zase ven? Když někde nepojde hlady či ho nezabijou nějaký banditi, tak ho chytěj vojáci. Když ho rovnou nevoddělaj, ještě jim vykecá něco vo nás.“

                „Tak jo, proberu to i s rodinou. Chtete tu tedy skutečně nějakou dobu zůstat?“ obrátil se starší Alvar na toho, kolem něhož se celý rozhovor točil.

                „Budu vám velmi vděčný. Pochopitelně vám budu pomáhat. Co budete potřebovat. Třeba už hned odpoledne!“ odpověděl tázaný.

                Všichni se začali smát, což se mladíka dotklo, bylo to z jeho výrazu více než patrné.

                „No, však my to pár dní vydržíme, než se dáš dohromady,“ poplácal ho otcovsky Urilbe po zádech. Joellin tuto familiárnost vzal jako dobré znamení.

                „Dobře,“ shrnul vše Montana, „Prohlédněte si tábor a jestliže tu budete chtít zůstat, až uvidíte, jak tu vlastně žijeme, tak všechna čest. Pokud ne, platí má nabídka. Někdo vás vodvede a nasměruje k vobydlenejm voblastem. Ale pozor, za pár dní se může stát, že už to nepůjde vzít zpátky, jestli nastanou problémy s vojáky. Zvažte i tohle riziko. A do pár dní mi řekněte, jak jste te rozhodl.“

                Montana vstal, spolu s ním i oba Alvarové. Společně opustili místnost. Greenwood se díval za odcházejícími se smíšenými pocity. Pravdou bylo, že stále ještě nebyl rozhodnut, co dál. Stále více si začínal uvědomovat, jak velká klukovina to byla utéct ze školy a k tomu ještě do země zmítané občanskou válkou, plné chudoby a strádání. Snažil se hledat nejlepší východisko, ale jedno bylo horší než druhé. Domníval se, že tím, že tady zůstane pár dní, nemůže nic zkazit. Pokud ho skutečně pustí, vždy je čas jít.

                „Nechcete si zase jít lehnout?“ zeptala se ho paní Urilbeová.

                „Ne, chtěl bych se projít.“

                „To určitě. Vždyť sotva pletete nohama. Koukejte se jít natáhnout, pak vodpoledne si uděláte velmi krátkou procházku okolo našeho obydlí. Elena vás doprovodí.“

                „Opravdu?“ podíval se mladík na dívku. Ta se začervenala a sklopila hlavu.

                „Dobře, poslechnu vás tedy. Ale počítám s vaším doprovodem, slečno Eleonoro.“

                Usmála se a přikývla. On vstal a namířil si to k lůžku. Pochopil, že se velmi přecenil a byl vděčný, když mohl zaujmout horizontální polohu, aniž by se svalil pár kroků před cílem. Stále přemýšlel o všem, co se mu stalo, kam se to dostal, že si ani neuvědomil, že už nepřemýšlí, ale sní.

                Probudil se po třech hodinách. Hned se nedočkavě dožadoval slíbené procházky. Těšil se, že se po několika dnech projde po čerstvém vzduchu.

                „Je venku zima?“ zeptal se.

                „Ne, je docela teplo,“ odvětila Eleonora, která stále klopila zrak, jako by se bála chlapci pohlédnout zpříma do očí.

                „Jen si vente vestu, ať neprochladnete,“ zasáhla paní Urilbeová.

                I tentokráte ji poslechl.

                Vyšel ven z barabizny. Byl ještě ranný březen, ještě nenastalo ani jaro, přesto však bylo skutečně poměrně teplo. Mladík se rozhlížel a připadal si jak ve špatném snu. Kolem dokola chatrče na spadnutí, u nich staří i mladí lidé v bílých, špinavých a otrhaných plátěných oděvech. Musel se opřít o stěnu příbytku, aby neupadl. Z tolika čerstvého vzduchu se mu zatočila hlava.

                „Nechceš se vrátit?“ zeptala se starostlivě Eleonora.

                „Ne … nechci. Já jsem Joellin, ty jsi Eleonora, je tak?“ zeptal se.

                „Ano, to už přeci víš.“

                „A kolik ti je let?“

                „Devatenáct.“

                „Takže jsi starší,“ řekl trochu zklamaně, domníval se, že ho bude považovat za nezajímavého puberťáka, nicméně pokračoval v rozhovoru, „Kamarádi mi říkají Joel. Jak tobě?“

                „Matka mi říká Elena, někdy Eli.“

                „Ela, to zní hezky. Můžu ti tak říkat?“

                „Samozřejmě.“

                „Tak to je dobře. Půjdeme?“

                Přikývla a chtěla ho podepřít. Posunkem odmítl. Byl příliš hrdý, než aby se nechal vodit. Namlouval si, že má sil na rozdávání, i když skutečnost byla zcela jiná. Na nohou se však udržel.

                „Vyprávěj mi něco o sobě,“ požádal mládenec, „Já jsem o sobě vlastně řekl všechno, určitě si to slyšela.“

                „Ale já nevím, co mám říkat.“

                „Ale určitě máš o čem mluvit, když budeš chtít,“ naléhal.

                „Tady se nic neděje … vlastně nemám vo čem mluvit.“

                „Anebo nechceš? Máš přece matku, otce, sourozence.“

                „No, bratrovi je jako tobě, mladší bratr je Hernandez, sestřička Erika.“

                „Jste početná rodina, já mám taky bratra. Mám ho rád, i když je v armádě.“

                „Proč jsi vůbec utek?“

Erika Urilbe

Erika Urilbe

                „Už jsem to říkal, nelíbilo se mi tam.“

                Chvilku rozhovor uvázl. Nevěděli, co říkat. Dívka klopila oči k zemi, on se jakoby horečně rozhlížel kolem sebe, byť ho to až tak moc nezajímalo. Předstíral, že je tím zaujat, byť chtěl jen překonat trapnou situaci. Snažil se najít námět na další rozhovor, ale nedostávalo se mu nápadů. Jako by mu někdo vybrakoval mozek.

                „Už jsme šli moc daleko, musíme se vrátit,“ přerušila ticho Eleonora.

                „Už? Vždyť jsme sotva vyšli!“

                „Musíš se šetřit. Vždyť ještě včera jsme nevěděli, jestli se vůbec probereš. To pro dnešek stačí,“ řekla přísně i starostlivě zároveň. Když viděla jeho smutný obličej, dodala : „Ale zítra si tu procházku prodloužíme.“

                Usmál se. Potěšilo ho slovo prodloužíme, protože to znamená, že půjdou zase spolu. Snad i proto se už více nezdráhal a otočil směr svých kroků.

                Během večera se snažil Joellin sblížit s rodinou Urilbeů, ale kromě malého Hernandeze a s jistým ostychem Eleonory mladší o něj nikdo žádný zájem neprojevil. Ve skutečnosti byli rozumem proti tomu, aby u nich zůstal, ale jejich dobrá srdce rozum přemluvila a oni rozšířili rodinu o dalšího strávníka.

                Mladý Alvar však dával najevo, že mu je nový přírustek proti srsti. Jako by v něm cítil konkurenci. Nezvaný host byl stejně starý, ale měl nad ním převahu inteligencí i vystupováním, určitou zralostí. Vadilo mu, že Joellina berou jako muže, zatímco jeho jako chlapce. Přitom byli stejně staří. To se ho dotýkalo nejvíc. Takže večer proběhl v poněkud stísněné atmosféře. Greenwoodovi pokusy o navázání kontaktu vyznívaly spíše trapně, takže všichni uvítali, když si mohli jít lehnout.

                Druhý den se Joellin probudil asi v devět. Oba Alvarové už byli dávno pryč, paní něco zašívala a děti se tahaly o ždibec placky. Protáhl se, oblékl si košili a bundu, nazul boty a chystal se vyjít ven.

                „Kampak? Jste ještě slabej, udělá se vám špatně,“ zarazila ho paní domu.

                „Dobré ráno, jen se chci na chvilku projít.“

                „Sám určitě nechoďte.“

                „A kde je Ela … tedy slečna Eleonora?“

                „Je venku, plete košík.“

                „Půjdu se tedy za ní podívat,“ ukončil rozhovor mladík a vyšel ven. Zprvu nemohl dívku zahlédnout, pak ji spatřil ve společnosti několika dívek a chlapců. Když uviděl ty mladíky, čelo se mu zachmuřilo. Proč? Copak má na Eleonoru nějaké právo? Možná už má nějakého stálého přítele. Je hlupák, když si namlouvá, že by se s ní mohl více sblížit. Přitom ona byla jedním z hlavních důvodů, proč neodešel pokoušet dál svůj osud. Zůstal bezradně stát, do toho hloučku se mu vůbec nechtělo.

Hernandez Urilbe

Hernandez Urilbe

                Měl štěstí, že si ho povšimla Eleonora, jak tam stojí jak hromádka neštěstí. Odsedla si kousek stranou a usmála se na něj. Joellin zamířil k ní. Skupinka dívek a chlapců do dvaceti let seděla na vyvráceném kmeni bývalého statného stromu. Posadil se vedle ní, na druhou stranu od omladiny.

                „To jsou tvoji přáelé?“ zeptal se.

                „Ano.“

                „A co vlastně děláš?“

                „To bude košík, do kterýho se může dávat ovoce, zeleninu, brambory, ale taky prádlo,“ vysvětlovala, zatímco prsty jí kmitaly mezi proutím.

                „Jsi šikovná,“ ohodnotil její počínání. Začervenala se.

                „Ano, jsi velmi šikovná. I moje věci jsi krásně vyprala a vyspravila.“

                „Já to dělám ráda.“

                „Taky bych chtěl něco dělat, cítím se tu takový zbytečný,“ svěřil se s depresivními pocity.

                „Ale co? Muži tady většinou …,“ zarazila se.

                „Co jsi chtěla říci?“

                „Ale nic.“

                „Jen to dopověz!“

                „Muži tady většinou bojujou,“ sklopila zrak.

                „Vy jste povstalci?“ řekl spíše jako konstatování než otázku.

                Přikývla. Rozhlédl se po osadě. Stálo tu několik chatrčí, ty si postavily početnější rodiny. Někteří bydleli pod pouhými přístřešky, další využili nedaleké jeskyně. Ano, mohl by to být docela dobře vojenský tábor … kdyby tu nebylo tolik žen a dětí! Ty přece mezi vzbouřence, kteří se bijí s vojáky, vůbec nepatří.

                „Co tady ale dělají ženy a děti?“ zmínil se o svých pochybnostech.

                „Ach, jak si jen představuješ náš život,“ povzdechla si.

                „Opravdu tomu nerozumím. Řekni mi něco o vás,“ požádal.

                „Teď nemůžu, musím dodělat tu práci,“ ukázala na skupinku mládeže. Už si Greenwooda všimli a po očku po něm pokukovali. Byl pro ně exot, vetřelec, ale v jejich pohledech šlo spatřit i bázeň. Bylo vidět, že se o něm baví, protože každou chvilku se někdo na něj kráce podíval, pak však hned zase stočil zrak jinam.

                „Myslel jsem, že se se mnou půjdeš projít,“ řekl mladík zklamaně.

                „Půjdu, ale až odpoledne.“

                „Opravdu?“

                „Slibuji.“

                „A co mám dělat teď já?“

                „Pojď, představím tě ostatním,“ navrhla.

                „Ne, ne,“ odmítl rychle a jako by omluvně dodal : „už teď se na mě dívají, jako bych byl cvičeným medvědem v cirkuse. To stačí.“

                „Tak se vrať domů,“ vykreslila předchozí slova úsměv na její tvářičce.

                „Nechci pořád odpočívat! Už mi nic není. Připadám si hloupě. Nic nedělám, jen vás vyjídám, a přitom je jasné, jak málo toho máte!“

                „To není pravda …“

                „Ale je. Chci vám pomoci, ale vůbec nevím jak.“

                Zamyslela se.

                „A neunaví tě to?“

                „Co by mě mělo unavit?“

                „No, když budeš trochu pracovat. Jsi ještě slabý.“

                „Určitě ne, cítím se dobře!“

                „Tak na druhý straně našeho domku je hromada dříví, je nařezaný, potřebuje rozštípat. Ale musíš mi něco slíbit,“ dodala rychle.

                „Co mám slíbit?“

                „Že se budeš šetřit a když se budeš cejtit unavenej, tak toho hned necháš.“

                „Ano, slibuji.“

    

Copyright 2009 - ing. Radko Sáblík