Kapitola I - část 1 Zveřejněno: 18.04.2011 22:14:14

Pátého března 1916. Po stráni plné nepříjemně ostrého kamení a křovisek bez zeleně, se potácel mladý muž. Počasí nebylo právě přívětivé a byť nemrzlo, chlad prostupoval jeho roztřeseným tělem. Stráně byly sice sněhuprosté, ale zem promrzlá a téměř stejně tvrdá, jako vyčnívající kameny. Lehce vykukující sluníčko nebylo sto na tomto stavu nic změnit.

                Po kamenech opakovaně skouzávaly nohy mladíka. Odpolední obloha lehce podmračená, slunko se pokoušelo prorazit, ale po chvíli svůj boj vzdalo a jako by na tuto zemi zanevřelo. Kdo že to vlastně vzdoroval psímu počasí a kde se nacházel?

                Začněme po pořádku. Ocitl se v krajině zvané Sierra Madre v Mexiku. Mládenec, kterému tři měsíce chyběly do završení osmnáctých narozenin, na první pohled nebyl Mexičan. Asi sto osmdesát centimetrů vysoká atletická postava, možná krapínek hubenější, než je ideál, kudrnaté tmavé vlasy, delší protáhlý nos, menší ústa, zato dlouhé obočí a pod ním pár hnědých, výrazných očí. Na nohou měl vojenské boty bez ostruh, nad nimi tmavomodré kalhoty kavalerie, už v dost dezolátním stavu. Aby ne, když už pátý den sám bloudil po takovýchto nehostinných cestách.

Joellin Greenwood

Joellin Greenwood

                Od pasu výše obepínala jeho tělo bílá košile, sice ze silné lněné látky, přesto již také potrhaná, přes ni něco, co by snad mohlo připomínat krátký vojenský kabát. Pravý rukáv mu chyběl napůl, levý pak zcela. Přes ramena měl přehozenu houni, do které se zabaloval, když v noci uléhal k odpočinku. Na zádech vlekl příruční batoh, který obsahoval mnoho velmi potřebných věcí. Především velké množství nábojů do originální perkusní zbraně, kterou držel v pravičce, dále pak revolver, nůž a zbytečky potravy. Čutora s pár kapkami vody se pohupovala u opasku.

                Náhle zakopl o větší kámen, neustál to, nohy se mu podlomily, puška vypadla na zem. Šlo o pětirannou opakovačku, zhotovenou na speciální objednávku, se zařízením pro dalekohled, nyní zastrčený v podlouhlém pouzdře rovněž u pasu.

                Mladík se posadil na studenou zem a do hrdla si nalil pár kapek vody, která mu ještě zůstala. Pociťoval hrozný hlad. Prokřehlými prsty hmátl do batohu a vytáhl – ne, nebyly to drobečky potravy, ale sešit v tvrdších deskách a tužku. Pohled na desky pak dává odpověď na několik dalších otázek. Velmi pečlivým písmem na ní stálo následující.

                Tento deník patří exposluchači vojenské kadetky v Arizoně Joellinu Greenwoodovi, narozenému 8. června 1898.

                Mladík rozevřel sešit a na jedné z dalších stránek bylo možné číst :

                1. března 1916. Už třetí den utíkám. Přešel jsem mexické hranice a jsem v horách. Už nechci zpět k armádě. Vím, že už teď můj otec i bratr, poctiví vojáci, mě odvrhli, ale já už nechci.

                Na rtech mladíka se objevil bolestný úsměv, když si přečetl svůj předchozí zápis, povzdech splynul se šustěním tužky po papíře.

                Bloudím v horách už pátý den. Asi už brzo bude můj konec. Žádná zvěř, kterou bych mohl ulovit.

                Tužka mu vypadla z prokřehlých rukou. Přemohl se, zvedl ji a dopsal :

                Je mi zima a mám hlad.

                Pak už opravdu neměl sílu psát dál.

                „Proč to vůbec píšu,“ napadlo ho, „stejně už brzy bude po mě a ani pes po mně neštěkne v týhle pustině.“

Alvar Urilbe senior

Alvar Urilbe senior

                Zastrčil tužku i sešit zpět do brašny, ztěžka povstal, pušku si přehodil přes rameno. Vyrazil na další pouť. Po dalších sto krocích mu však nohy vypověděly službu a on klesl k zemi. Vzepřel se na rukách, zrak upřel do nepřátelské krajiny, ale ta se mu začala před očima slévat v jednu velkou mazanici, v hlavě mu hučelo, žaludek se svíral hlady. Napětí těla povolilo a hlava mu dopadla na tvrdou zem. Ztratil vědomí.

                Asi o dvě hodiny pozděli se objevili dva muži. Jeden kolem čtyřicítky, druhý stěží dosáhl tak polovičky. Starší byl na Mexičana vysoký a urostlý, jeho tvář nesla stopy mnohých utrpení a strádání. Mladší byl hubený, středně vysoký, s poměrně hezkým obličejem. Oba měli hnedě oči, tmavé vlasy, oba byli oblečeni do bílých rolnických šatů. Rysy obou mužů vykazovaly jistou podobnost, která dávala tušit, že se jedná o otce a syna. I jméno měli shodné, Alvaro Urilbe. 

                Vykračovali zpátky za svými blízkými do nedalekého údolí, utopeného v pochmurné krajině. Starý měl v ruce pušku a na jejím konci přivázaný uzlík, jako když Honza vyrazí do světa. Mladý sice ozbrojen nebyl, pokud nepočítáme nůž zastrčený pod košilí, jehož ocel ho mírně studila na nahém těle. Přes rameno měl přehozenu hůl, na jejímž konci se vlnily těla několika hlodavců, chycených do pastí, které dnes muži vybrali. To bude hostina.

                Náhle se zarazili. Spatřili tu věc oba naráz, vůbec totiž neladila s krajinou. Ale vždyť to vypadá jak člověk! Starší muž sundal z hlavně pušky zavazadlo a připravil zbraň ke střelbě. V takové pustině nikdo nikdy neví, na koho narazí. Ten dotyčný sice leží a nehýbe se, ale může to být léčka.

                Když opatrně přišli blíž, uviděli, že se jedná o otrhaného, zašpiněného mladíka, který nevykazoval žádné známky života. Ten statného staršího muže určitě ohrozit nemohl.

                „Ten ale vypadá,“ ulevil si.

                „Je to někdo z našeho tábora?“ zeptal se syn.

                „Pomát ses? Copak nevidíš na první pohled, že je to Američan?“ šlehl po něm pohledem otec.

                „Gringo? Co s ním? Necháme ho tu ležet?“

                „To pro něj bude jistá smrt. Buď umře na prochladnutí nebo ho roztrhá dravá zvěř.“

                „Dyť si sám říkal, že je to Američan,“ namítl syn, když viděl, jak se jeho otec sklání nad bezvládným tělem a bere chlapcovu hlavu do rukou.

                „Především je to člověk, v tvým věku, Alvare! A určitě má horečku, jenom hoří!“

                „A co teda s ním?“

                „Vezmeme ho do tábora.“

                „Ale to nemůžeme, Montana by se zlobil … ale tati, podívej, to je zbraň, to je krása,“ všiml si mladík teprve teď pušky částečně ukryté pod bezvládným tělem.

                „Dáš to z ruky? To není nic pro tebe!“ vytrhl mu otec vynikající puškařský výrobek z ruky a sám si ho začal prohlížet, přičemž mumlal : „Hergot, to je fakt krása. S tím by se stříleli vojáci jak králíci, na půl míle, možná eště víc.“

                „Žije eště vůbec?“ dotkl se Alvar junior lehce tváře omdlelého, pokrytou zastydlým potem a prachem.

                „Jen se neboj.“

                „A jak ho dopravíme do tábora?“

                „Hm, nějak ho tam doneseme.“

                „Dyť je to hodinu cesty!“

                „Nevadí. Podívej, vem všechny věci a taky cajky toho mládence,“ rozhodl Alvar senior, „Já si ho hodím přes rameno. Furt mám eště dost síly, abych unesl takovýhle štěně.“

                „Rád,“ hmátl syn po puškách a oči se mu rozzářily, když přejíždel prsty přes chladivý kov zbaně Američana.

                „Jen na chvíli! Takové hračky u tebe nestrpím!“

Alvar Urilbe junior

Alvar Urilbe junior

                „Ale tati,“ usmál se mladík a nasadil soucitný tón, „vždyť jiný v mým věku už bojujou a já? Mám se držet furt máminy sukně? Dyť je to vostuda pro celu rodinu!“

                „Nežvaň, nebo tě přetáhnu,“ pohrozil mu otec. Pak se sehnul, uchopil bezvládné tělo. „Nečum tak blbě a pomož mi!“ křikl na syna.

                Ten okamžitě přiskočil a pomohl otci přehodit tělo Joellina přes jeho silná ramena. Starý Urilbe nakonec zkřížil na svých prsou Američanovy ruce a dal se na pochod. Mladý se zatím ověsil všemi věcmi jak vánoční stromeček a kráčel daleko lehčeji po boku otce.

                Nebyla to lehká cesta. Starší Urilbe se potil, prskal vzteky, ale nepovolil. Pouze se třemi zastávkami došli až do údolí, kde se rozkládal jejich tábor. Popisovat podrobně toto místo v tuto chvíli nemá cenu. Řekněme si pouze, že údolí bylo plné lidí typu Urilbovců, včetně žen a dětí. Stálo zde několik narychlo zbudovaných chatrčí. Do jedné z nich si to zamířil i Urilbe se svým nákladem.

                Složil bezvládné tělo na zem a poručil své dceři a ženě, aby se o nešťastníka postaraly. Sám se musel vzdálit, aby se svým přírustkem seznámil náčelníka vesnice Chase Montanu. Věděl o tom už beztak celý tábor, těžko mohli obyvatelé tak malého prostoru Urilbeho náklad přehlédnout.

                „Dobrá, a to ho chcete nechat v táboře?“ zeptal se Montana.

                „A kam bych ho měl poslat?“

                „Uvědom si, že nás tím vystavuješ nebezpečí …“

                „Jakýmu nebezpečí?“

                „Třeba se někde ztratil z nějaký party a jeho kumpáni ho hledaj.“

                „Tomu nevěřím. Ten hoch spíš před něčím utíká.“

                „A před čím? Před čím?“

                „Čeho se bojíš?“ začal už být Urilbe netrpělivý, bolelo ho celé tělo a neměl moc náladu se dohadovat.

                „Abys nám nepřivedl na krk vojáky, před tím!“

                „Poslouchej, jestli ho chceš vyhnat, tak to raději vezmi revolver a střel ho do hlavy. Ten kluk má horečku, asi hlad a žízeň a je vyčerpanej. Jestli ho chceš zabít, tak to udělej rychle a netrap ho!“

                Tato klidná ale tvrdá slova hluboce zapůsobila na Montanu. Zaryla se mu až do srdce.

                „Ale já …,“ chtěl vysvětlit, že mu jde především o bezpečnost tábora, o životy mužů, žen a dětí, kteří mu svěřili vedení nad sebou samými a kteří mu důvěřují. Nakonec jen mávl rukou : „Dobrá, dejte toho nalezence dohromady, pak se uvidí, co s ním. Ale ručíš mi za to, že nezmizí, dokud s ním nebudu mluvit!“

                „Toho se neboj. Ten bude rád, když to vydrží … Možná umře na ty teploty a vyčerpání a ty budeš mít po starostech.“

                Montana vycítil v hlase Urilbeho jemnou výčitku, chtěl mu odpovědět, hájit se, ale nakonec se jen otočil a odešel. I Urilbe se vrátil do své chatrče.

                „Tak co?“ obrátil se na starší ženu, Eleonoru Urilbe. Ostatně ta mladší se také jmenovala Eleonora.

                „Má horečku.“

                „Tak ho zabalte do pokrývek a nechte ho vypotit.“

                Uložili Greenwooda na něco, co by mohlo připomínat palandu, svlékli mu košili, kalhoty i spodky. Eleonoře mladší se vehnala krev do hlavy při pohledu na nahé bledé tělo Američana. Pak se vzpamatovala a pomohla své matce s jeho zakrytím. Zabalily ho do houní.

Chase Montana

Chase Montana

                „Tak dobře. A nechte ho. Snad vydrží. Je ještě mladej, jeho tělo to snad vydrží … když chce žít, tak musí bojovat,“ pochválil je starý Urilbe a zakousl se do placky, snad moučné. Při tom svém fyzicky náročném výkonu mu notně vyhládlo. 

 

                Dva dny spal Joellin jako zabitý. Mladá Eleonora se stala jeho opatrovnicí a za její práci by se nemusela stydět ani profesionální sestra v nemocnici. Snažila se ho přimět k jídlu, což jí nevyšlo, tak alespoň vpravila nemocnému do jeho rozpraskaných rtů pár kapek vody. Když byla v místnosti s pacientem sama, posadila se a dlouho se dívala na tělo mladého muže. Srdce se jí vždy rozbušilo, tep zrychlil, dokonce ho i hladila po slepených vlasech.

                „Ty mi neumřeš, viď, že mi neumřeš,“ šeptala si pro sebe.

                Nevnímal ji. Tvrdě spal. Přesto se zdálo, že teploty ustupují. Snad nedostane zápal plic, to by tady v té pustině bez léků byla téměř jistá smrt. Eleonora se v duchu často modlila za jeho život. Ale vzhledem k podmínkám, které mohla svému pacientovi poskytnout, by se situace dala konstatovat medicínskou mluvou jako stabilizovaná, ale velmi kritická.

                Teprve třetí den se zachtělo mladému pánovi zase se podívat na svět. Pomalu, pomaloučku se mu zvedala víčka a na sítnici očí po dlouhé době začaly dopadat paprsky světla. Zprvu měl vše rozmazáno, takové bílé světlo, ale postupně začal zaostřovat. Zpočátku viděl jen strop z větví a chvojí nad sebou. Pak sklopil trochu zrak a zapochyboval, že je vzhůru a dokonce o tom, zda je ještě na světě. Díval se do obličeje dívce, krásné, jejíž tvář se usmívala. Chtěl se nadzvednout, ale neměl na to. Vůbec nic nechápal. Tvrdošíjně se pokusil znovu nadzvednout, alespoň kousek, vzepřít se na loktech, znovu však marně.

                V tom ucítil na svém rameni její ruku, tělem mu proběhlo zachvění, ani sám nevěděl proč. Něco na něho mluvila, vůbec jí nerozumněl, v hlavě mu začalo hučet, vše v jedno splývalo. Zavřel oči a hrozně se soustředil. Přeci jen rozpoznal nějaká slova, známá slova … ale ano. Vždyť je to španělština! Španělština?! Proč na něho mluví španělsky? Copak je nějakej Mexičan? Mexiko! Teď se mu trochu rozsvítilo. Uprchl přeci ze školy na důstojníky a šel … ano, do Mexika. Pak se mu rozum zase zatemnil, na nic si nemohl vzpomenout, hučení zesílilo, rozmazané obrysy před očima se slévaly v mlhu.

                Chtěl by něco říci, na něco se zeptat, něco vyslovit, ale nevydal ze sebe ani hlásku. Cítí, že má v krku poušť. Chtělo by to vodu. Ano, vodu! Jen to nějak říci! Musí se pokusit. Snad to ani nevyslovil, jen se mu zdálo, že to řekl. Snad jen dívka vycítila, co potřebuje. Levou rukou mu podepřela hlavu, pravou mu z misky dávala pít. I když mu bylo hrozně, cítil dívčinu blízkost, tak nějak podvědomě.

                Vnímal každou kapku vody, jak mu putuje hltanem až do žaludku. Znovu stočil svůj rozostřený zrak na svoji samaritánku … ach, jak je krásná. Chtěl by ji něco říci … vždyť španělsky umí velmi dobře, v dětství měl soukromého učitele. Nadával otci, teď mu nakonec bude vděčný.

Eleonora Urilbe mladší

Eleonora Urilbe mladší

                Jeho zrak sklouzával od její půvabné tvářičky přes útlý krk až ke kypícím ňadrům. Krucinál, kdyby se mu tak nechtělo spát! Jenže oči držel pootevřené jen se strašnou námahou. Mozek poroučel víčkům, aby zůstaly otevřené, aby ještě neuzavíraly zajímavý výhled, ale ty byly stále těžší a těžší. Bylo stále obtížnější s nimi bojovat. Už zbývala jen nepatrná škvírka. Ještě jeden zoufalý pokus vůle, ale boj prohrál. Škvírka zmizela docela. Usnul.

                Probral se znovu až druhý den, tak k polednímu. V chatrči cosi kuchtila stará Urilbeová, po hliněné podlaze se válely dvě děti, chlapec a holčička. V rohu stála i mladá Eleonora. Oba Alvarové pracovali někde venku.

                „Mami, podívej, zase se probral!“ vykřikla dívka, která si povšimla roztařených zřítelnic svého chráněnce.

                „Opravdu? Je to zázrak, já už doopravdy myslela, že umře,“ otočila se oslovená.

                „Neumře, už neumře, viď?“

                „Je to ale Američan,“ zchladila nadšení své dcery.

                „Ale je to taky člověk, ne?“

                „Ale je to taky kluk!“ podívala se matka zpytavě na dceru, „Budeme muset zavolat Montanu. Bude s ním chtít mluvit. V horečce křičel nějaký slova, kterým jsem nerozuměla. Snad se s ním domluví, umí anglicky.“

                „Ale to snad počká …“

                „Víš, co říkal Montana, že …“

                Obě ženy by se asi přely dál, kdyby je nepřerušil ten, který byl důvodem jejich hašteření. Trochu se nadzvedl na loktech a s obrovskou námahou ze sebe vypravil dobrou španělštinou :

                „Prosím … mohl bych … prosím … trochu vody.“

                Slova mu šly těžko přes okoralé rty, jazyk byl jak poleno, přesto se snažil o co nejlepší výslovnost. Jako by těch pár slov znamenalo nadlidský výkon, napětí těla povolilo, mladík padl zpět na provizorní lůžko, ztěžka oddechoval a jeho zrak těkal mezi oběma ženami.

                „Hned, hned,“ hnala se k němu Eleonora mladší s miskou vody, zatímco její matka si mladíka překvapeně, ale zároveň i velmi zkoumavě prohlížeka.

                „Vy umíte španělsky, pane?“ zeptala se.

                „A… ano,“ zachroptěl.

                „Ale jste Američan.“

                „Ano.“

                „A co teda tady děláte?“

                „Já hned …,“ zachrčel. Potřeboval další vodu.

                „Ale mami, nech ho v klidu se napít,“ ozval se jeho advokát v sukních se sotva přehlédnutelnou výčitkou v hlase.

                „No dobrá, dobrá,“ brumlala si pro sebe stará.

                Greenwood vypil celou misku vody. Teprve teď si uvědomil, že se mu žaludek svírá hlady.

                „Kde to jsem?“ zeptal se ztěžka.

                „Jste … jste v jednom táboře v horách, pane,“ odvětila Eleonora a sklopila oči.

                „Proč mi říkáš pane?“

                „Jste přece Američan!“

                Chtěl nad tím mávnout rukou, ale ten pohyb vyzněl dost komicky. Když se však podíval na neposlušnou paži, začal si uvědomovat, že pod houněmi leží zcela nahý. Nenechali mu zhola nic.

                „Kde mám věci?“

                „Nebojte se o ně, otec je schoval.“

                „A taky mojí pušku?“

                „Ano, pane.“

                „To je dobře … to není obyčejná …“

                Nedomluvil. Zase se mu sevřel žaludek, tak bolestivě, že přerušil řeč s bolestivou grimasou.

                „Nemusíte se bát, tady vám nikdo neublíží,“ pravila dívka a pohled jí skluzl na obnaženou a vzdouvající se hruď mladíka. Zase se jí rozbušilo srdce.

                I jemu, ale z jiných důvodů. Cítil, že na něj jdou mdloby, zase se mu chtělo spát …

                „Hej, počkejte mladý pane, teď ještě nesmíte usnout! Musíte se najíst,“ ozval se hlas paní Urilbeové. Její slova ho znovu probrala, soustředil se, přemohl točení hlavy.

                „Já … mám velký hlad,“ vypravil ze sebe.

                „Bodejď by ne! Už tady ležíte jak mrtvola několik dní a kdoví, co jste jedl předtím. Jen hezky nechte oči otevřený a počkejte.“

                „Děkuji … kde mám věci … chtěl bych stát … obléknout se.“

                „Jen ne ta hr, mladý muži,“ zpražila ho paní Urilbeová, „Jen pěkně ležte, moje dcera Eleonora vám pomůže s jídlem. Nakrmí vás jak nemluvně.“

                „Jste moc hodné … nevím jak … moc vám děkuji.“

                „To si pak vyřídíte s mým mužem a ostatníma. Já se pouze postarám, abyste nám neumřel hlady, když už jste překonal ty horečky, jak to tak vypadá.“

                Zavřel oči, snažil se dát vše dohromady, ale měl v hlavě strašný zmatek, vše se mu nějak míchalo, stále nemohl obrazy chronologicky seřadit. Mluvení ho velmi vysílilo, cítil, že tělo vítězí nad jeho myslí a že odmítá plnit příkazy na jakýkoli pohyb jakékoli své části. Už jen to, že musel mluvit španělsky byl obdivuhodný výkon, tak strašně pracně hledal vhodná slova.

                Zpět do reálu ho přivedl dotek slečny Urilbeové. Stále vedle něho a držela misku s nějakou potravou. Byla celá v bílém, jak zdravotní sestra, blesklo mu hlavou. Ale oděv byl dost prostý, hrubý, dokonce strašně ošklivý, neforemný. Jak ostře kontrastoval s její krásou, dokonce snad ji i zvýrazňoval.

                Eleonora rozhodně nemohla skrývat svoje vnady za nánosy kosmetiky či cetky. Bohudík, anebo pro ní z pohledu možností bohužel. I tak se mladík obdivoval jejímu pěknému tělu skrytému v těch hnusných hadrech. Usmívala se na něho. Líbila se mu, hodně se mu líbila, málem by zapomněl i na hlad, kdyby mu žaludek opět nevyslal bolestný signál, který mu zkřivil tvář.

                Sedla si k němu a podávala mu nějakou rozvařenou stravu, takovou podivnou hustou polévku či co. Přitom se navzájem prohlíželi, oba s ostychem. On její tvář, mladou, hezkou, trochu poznamenanou strádáním a bídou, stále se jeho zrak vracel k jejímu poprsí, pak, jako by se zastyděl, ho rychle zase pozvedl k jejímu obličeji. I její pohled zkoumal jeho tvář, mlaďounkou, bez vousů, strhanou vítězným bojem s horečkou, její zrak vždy zabloudil k jeho hladné odhalené hrudi.

                „Prosím, jezte. To víte, není to moc dobrý, ale musíte to sníst,“ žvatlala a vkládala mu lžíce husté tekutiny do úst. Pustil se do toho s vervou, polykal hltavě, jako by se bál, že mu potravu odejmou. Ani mu nepřišlo na mysl, že kdyby mu něco podobného podali před týdnem, určitě by nad tím ohrnul nos. Z domova byl zvyklý na jimé dobroty. Hlad však dělá divy. Když polkl poslední sousto, náhle si uvědomil, že oni asi budou strašně chudí, budou mít sami málo a přitom mu dávají najíst. Pocítil k nim hroznou vděčnost, kterou však neuměl vyjádřit.

                „Vidím, že vám chutnalo  pane, “ ukázala mu své zuby Eleonora a vzápětí i záda.

                „Ano … děkuji …Počkej!“

                „Chcete ještě něco?“ obrátila se.

                „Neříkej mi mi pane. Tykej mi.“

                „Ano, ale …“

                „Jaképak ale.“

                „Nevím, jestli se to hodí, pane.“

                „Jakýpak já jsem pán?“ pokusil se o úsměv.

                „Ale jste,“ sklopila zrak a lehce se začervenala.

                „Proč si to myslíš?“

                „Podle vašich rukou.“

Eleonora Urilbe starší

Eleonora Urilbe starší

                „Podle rukou?“ zvedl ztěžklou pravačku a zkoumavě se na ní podíval.

                „Ano, máte je jemné, nejste zvyklý na tvrdou práci.“

                „Ano, tak,“ pochopil, co mu chce říci, „Ale já nejsem skutečně žádnej pán. Nic nemám, jsem úplně bezmocný, jen tady ležím … bez tebe bych umřel. Tak jaký pán.“

                Hlava mu poklesla, zase se mu začaly dělat bílé kruhy před očima, delší rozhovor ho velmi vyčerpal. Položila mísu  a obrátila se na něho.

                „Musím něco vyřídit,“ řekla v rozpacích a vyběhla z místnosti. Otočil za ní hlavu, ležel a ztežka oddechoval.

                „Víte, mladý pane,“ ozvala se její matka, „Elena je velmi hodné děvče. Je však trochu prostá, to víte, celý život je mezi námi. Nepoznala jiný způsoby. Nesmíte se na ní zlobit.“

                „Zlobit?“ skoro zděšeně vykřikl, zaznělo to však jen stěží nahlas, „Já … já vám moc děkuji. Vídím … máte málo … a staráte se o mě. Jsem vám moc vděčný, bez vás bych už byl mrtvý.“

                Usmála se na něj shovívavě, jako by říkala, jak moc dobře zná vděčnost pánů.

                „Kde mám svoje věci?“ zeptal se po chvíli.

                „Jaký věci?“

                „Moje šaty.“

                „O ně se nebojte, nikdo vám je nevezme, schovala jsem je.“

                „Já … já bych je chtěl.“

                „K čemu? Je vám snad zima? Zdá se mi, že se venku oteplilo a jestli potřebujete, tak vám dám ještě jednu deku.“

                „Zima ne. Chtěl bych vstát.“

                „Vy někam spěcháte?“ podívala se na něho zkoumavě.

                „Ne … jen bych se chtěl obléknout … už je mi lépe. Nechci ležet.“

                „Co vás to napadlo,“ usmála se na něj shovívavě, „Sotva jste utekl hrobníkovi z lopaty a už si myslíte, že můžete vstávat. Raději se prospěte, vypadáte dost unaveně. Uvidíme zítra.“

                Chystal se odporovat, ale nakonec kapituloval. Spíše jeho tělo opět opět zvítězilo nad myslí. Měla pravdu, pociťoval obrovskou únavu, víčka opět ztěžkla a udržet pozornost bylo rovněž obrovsky náročné. Neřekl však pravdu. Stejně by zůstal ležet, kdyby dostal zpět své šaty, ale cítil se velmi nesvůj, když ležel v přítomnosti dvou žen zcela nahý, byť zachumlaný do dek. 

Copyright 2009 - ing. Radko Sáblík