Pár slov na úvod... Zveřejněno: 18.04.2011 22:17:00

                Měl jsem tu čest navštívit fešného kapitána Ronnyho Greenwooda. Pochlubil se mi, že jeho dědeček, generál ve výslužbě, si dal práci a posbíral celou historii jejich rodu. Jen ze slušnosti jsem projevil o tuto historickou epopej zájem.

                Netušil jsem, že se za čas dostanu do Phoenixu v Arizoně, kde se nachází sídlo Greenwoodů. Honosný palác rodu, který patří k nejváženějším v tomto státě Unie a který se podílel na kolonizaci a civilizaci tohoto koutu země více než sto let.

                Starý generál mě ochotně nechal nahlédnout do svých materiálů. Slíbil jsem mu však, že neprozradím nic z toho, co se dočtu. Ona totiž cesta rodu za vážeností i bohatstvím nešla vždy přímo a mnoho kapitol bylo mírně řečeno temnějších.

                Náhodou jsem narazil na dva útlé sešity, nadepsané prostě „Deník Joellina Greenwooda“. Obsah mě velice zaujal. Bohužel mě generál nebyl schopen říci nic určitého o obsahu. Šlo o podivný příběh. Jako redaktora mě napadlo, že by to byl skvělý námět pro knihu.

                Generál o tom zprvu nechtěl ani slyšet, dokonce jsem se chvíli bál, že na mě vezme jednu z mnoha šavlí, které zdobily jeho příbytek. Nakonec, za přispění mého přítele Ronnyho, jsem dostal zapůjčeny oba deníky.

                Nastala pro mě krušná doba. Všechna fakta jsem si chtěl ověřit. Musel jsem do materiálů armády, probírat se nepřehledným množstvím papírů, hlášení, rozkazů. Pátral jsem ve Washingtonu, dotazy jsem vznášel i k historickým ústavům v Mexiku. Tam byl však problém daleko větší. V době kdy byly napsány oba deníky, tam zuřila urputná občanská válka. Mnohé jednotky bojovaly na svůj vrub, mnohdy ani nepředstavovaly organizovanou armádu, nýbrž jakési hordy podivných individuí, kterým stejnokroj a především puška vkládaly do rukou právo a moc.

                Absolvoval jsem mnoho cest, dopisů, telefonátů, navštívil mnoho lidí i míst v Arizoně i Mexiku. Teprve pak jsem měl pohromadě dle mého všechny dostupné materiály. Sestavil jsem si přehled o všech osobách, které se zúčastnily dění popisované v deníku Joellina Greenwooda. Jelikož ten při jeho tvorbě postupoval velmi pečlivě, zaznamenal důsledný přehled osob, o kterých se v deníku zmiňuje, včetně jejich věku.

                Jelikož od roku 1916, kdy se jeho příběh odehrává, uplynulo už mnoho let, neměnil jsem ani jména osob, aniž bych příliš riskoval popotahování před soudy.

                Netvrdím, že příběh je pravdivý do úplných detailů. Určitě je však pravdivý v jeho celku. V některých místech jsem musel dovodit některé maličkosti a pokusit se je převést do formy příběhu. Třeba rozhovory, které tak mohly být, ale také nemusely. Přitom jsem se pokoušel ponechat dílu co možná nejvíce formu faktického popisu událostí, tedy formu, se kterou byl napsán deník.

                Ukázal jsem své veledílo generálovi. Příliš nadšený nebyl, nechci-li napsat přímo, že ho považuje za výplod nepříliš zdařilý. Naproti tomu mladý Ronny projevil nefalšováné nadšení, možná až příliš a zahrnul můj výtvor škálou krásných slov.

                Než ukončím svoji předmluvu, chtěl bych poděkovat generálovi Williamsovi Greenwoodovi a kapitánu Ronnymu Greenwoodovi, že mně umožnili přístup k materiálům a povolili zveřejnění mého díla. Poděkování také patří všem institucím i jednotlivým lidem, kteří mně vyšli vstříc při hledání potřebných fakt.

                Příběh je dopsán, zbývá ho již jen přečíst. Předem prosím čtenáře, než se rozhodnou knihu odložit nebo rovnou vyhodit, ať si přečtou ještě jednu stránku. Třeba se … ne, nechám na vás, abyste zhodnotili, jak se mi podařilo zrekapitulovat obsah deníku. Děkuji předem za trpělivost a shovívavost.    

Copyright 2009 - ing. Radko Sáblík