C - Cílevědomost Zveřejněno: 26.02.2010 18:58:04

           CĂ­levÄ›domost

           Je správné si klást vysoké cíle. Každý asi tuto frázi slyšel. Někdo se nad ní možná zamyslel. Pár si z ní vzalo poučení.

            Pochopitelně má něco do sebe i rčení, že je třeba si klást postupné cíle, jít postupnými kroky. Ale tyto kroky musí někam směřovat. Někam, kde máme svůj Olymp. Jedno o jakou oblast naší činnosti se jedná.

            Vždy když se hovoří o cílech, cílevědomosti, plánech do budoucnosti a o zarputilosti, s jakou za nimi jdeme, vzpomenu si na Ivana Lendla.

            Tento vynikající český tenista nevyhrál nikdy Wimbledon, byť byl párkrát hodně blízko. Měnil kvůli tomu tréninkové metody, uzpůsoboval dosažení tohoto cíle svůj program. Přesto nikdy nevyhrál. Když se ho později ptali, jak se na tento fakt zpětně dívá, odpověděl dle mého velmi inspirativně.

            „Ano, je pravda, že jsem nikdy Wimbledon nevyhrál. Já však vím, že jsem udělal všechno proto, abych ho vyhrál.“  

            Myslím si, že v těchto slovech je skrytá podstata. Máme si dávat vysoké cíle a máme dělat vše proto, abychom na ně dosáhli. Určitě se nám většinu z nich naplnit nepodaří. Ale měli bychom být sami vnitřně přesvědčeni, že jsme udělali vše, abychom jich dosáhli.

            Naplnit vysoké cíle je hrozně obtížné. V cestě může stát mnoho faktorů, z nichž některé jsou prostě nepřekonatelné. Prostě každý z nás má své limity schopností. Může se ke svému limitu schopností přiblížit, nemůže ho však nikdy překonat. Ať již jde o limity fyzické nebo duševní.

            Jako ostatně vždy existuje i zde jistá míra nespravedlnosti. Někteří jedinci oplývají talentem a schopnostmi a jejich limit je daleko výše než jiných jedinců. Těm pak stačí velmi málo píle a jsou na stejné úrovni jako jiní, kteří dřou do úmoru, ale svou hranici možného prostě překonat nemohou.

            Jako sportovní trenér jsem toto viděl i ze stránky fyzické, byť i zde „hlava“ hrála velmi silnou roli. Mnohdy daleko větší než fyzické předpoklady. Stejně podstatná byla píle, vytrvalost, pracovitost, zarputilost.

            Jedna sportovní poučka o obraně říká. Mozek (rozum) ti musí říci, kam máš doběhnout, srdce musí dát vůli tvým nohou toto naplnit.

            Nesnáším „kecy“ o sportovním srdíčku, stejně tak o srdíčku v jakékoli oblasti lidského snažení. Nesnáším „kecy“ o různých partách, které jsou předpokladem k úspěchu. To vše v drtivé většině případů funguje ve chvílích, kdy se nám nějaká činnost daří, kdy panuje euforie z úspěchů. Jakmile se dostaví první problémy a komplikace, začne obojí značně skřípat. Jakmile se objeví krize, vše se sesype jak domeček z karet.

            Dle mého jsou zásadními předpoklady úspěchu lidská vůle, odhodlání a pracovitost. Ano, někdo může zbohatnout díky šťastně vyplněnému tiketu, jiný může cosi zdědit. Ale drtivá většina úspěšných jedinců dosáhla své úrovně díky nesmírně tvrdé práci, ochotě mnohé obětovat, podřídit svým cílům své osobní zájmy. Schopnost stanovit si jednoznačné pořadí priorit a podle toho postupovat.

            Na závěr se znovu vrátím ke sportu. Lidé vidí již jen vrcholek pyramidy, multimilionáře s modelkami po boku v luxusních autech. Ale už nevidí, jak se na vrchol vydrali. Jak neskutečně dřel třeba Pavel Nedvěd, Ivan Lendl či Jaromír Jágr, co všechno obětovali, než se dostali na špičkovou úroveň. Kolik tisíců jim podobných skončilo z objektivních či subjektivních důvodů v poli poražených. Z objektivních příčin třeba vinou zranění, ze subjektivních příčin třeba neschopností takovou řeholi vydržet.

            A nakonec jedna provokativní otázka. Koho si vážit více, talentu, který dosáhl hodně, ale dokázal se přiblížit svému limitu třeba jen na šedesát, sedmdesát procent? Nebo dříče, který možná nedosáhl vrcholných met, ale dostal se až téměř ke sto procentům svých možností?

Copyright 2009 - ing. Radko Sáblík