B - Bodovací systém Zveřejněno: 26.02.2010 19:01:26

Bodový systém

            Na vysvědčení máme známky od jedné (výborný) do pětky (nedostatečný). Jak k nim však dojdeme, je především otázkou každého pedagoga, který si stanovuje svůj systém hodnocení. Pochopitelně v rámci mantinelů klasifikačního řádu.

            Kdysi jsem na střední škole zažil takový nepříjemný zážitek s hodnocením chemie. Tehdy na konci druhého ročníku jsem měl ze čtvrtletních písemek známky 1 a 3, pak nějaké další menší, průměr mi vycházel asi 1,7. Tak jsem uvažoval, zda se mám nechat přezkoušet a pokusit se ještě o jedničku na závěrečné vysvědčení. Pak jsem usoudil, že dvojka je taky dobrá známka.

            Jaký však nastal šok, když mi bylo oznámeno, že dostanu trojku! Pochopitelně jsem si toto nenechal líbit, vznesl hlasitý protest, argumentoval statistikou. Profesorka na chemii byla zároveň naší třídní, vůbec jsem nechápal, co jsem spáchal, že jsem takto perzekuován. Až později jsem si uvědomil, že předcházel třídní výlet, kde jsem asi řekl na úkor této profesorky něco nelichotivého, možná před její dcerou, se kterou jsem se tam kamarádil. Leč to jsou nepodstatné dohady, dodnes nevím, co způsobilo změnu přístupu paní profesorky k mé osobě. Jelikož jsem ale byl tak říkajíc huba nevymáchaná, neměl rád nespravedlnost a nepostrádal radikalismus, někde se stala chyba.

            Při kontrole známek v zápisníku paní profesorky jsem zjistil, že z druhé čtvrtletní práce se stala bez varování z trojky čtyřka, písemky údajně již vyhodila. Ale i tak vycházel průměr rozhodně pod 2,5 a já hlasitě protestoval dál. Proto mi bylo nabídnuto přezkoušení.

            Přezkoušení bylo velmi specifické. Já jsem stál jak … u tabule a byli zkoušeni jiní mí kolegové. Když nevěděli, tak jsem byl vyzván já, abych je doplnil. Vcelku se mi dařilo, držel jsem se dost dlouhou dobu. Až asi po dvaceti minutách přišla otázka, na kterou jsem neznal odpověď.

            „Škoda, už jsem ti tu dvojku chtěla dát,“ pravila paní profesorka, „Ale tohle musí dvojkař znát. Tvoje trojka mě stejně nemrzí, není jediná,“ dodala s odzbrojujícím úsměvem. Mně však přišel strašně moc výsměšný a krev se ve mně vařila.  

            „Na to se můžu vys….,“ řekl jsem rozrušeně a třískl sešitem chemie o stůl. Od té doby jsem dostával z chemie čtyřku a byl jsem za ní rád …

 

            Druhý zážitek se vztahuje k vysoké škole, kde mnohá zkoušení byla doslova loterií. Loterií, jak se vyspal zkoušející, co zlého či krásného se mu předchozího dne přihodilo. Mám mnoho osobních zkušeností, další od svých kamarádů, svých bratrů. Všechny ale mají jedno společné, průběh zkoušení a jeho výsledek je velmi často přímo úměrný náladě dotyčného pedagoga. Uvedu jen jeden jediný příklad, který je dostatečně výstižný a který mi utkvěl v paměti.

            Na jedné z kateder Fakulty strojního inženýrství (FSI ČVUT) byla dvojice pedagogů, kterým se říkalo Lasica a Satinský, pro tělesnou podobnost s touto dvojicí herců a komiků. Dodnes si pamatuji i jejich skutečná jména. A právě jejich rozhovor v metru vyslechl můj kolega cestou do Dejvic, kde se konala zkouška z jejich předmětu, respektive kde oni dva zkoušeli. Konkrétně šlo  o obrábění a obráběcí stroje.

            „Dneska jsem nasra …, dneska to u mě nikdo neudělá,“ děl Lasica.

            „Co se stalo?“ ptal se Satinský.

            „Byl jsem včera na jednom mejdanu, vožral jsem se jako prase a byl jsem za komika.“

            „No jo, ale za to ty studenti nemůžou!“

            „To je jedno,“ vysvětloval Lasica, „Jednou sem nasr …, tak jsem nasr … Dneska to u mě nikdo neudělá.“

            Jak pravil, tak vykonal. S většinou z nás neměl velkou práci, protože my tento předmět dvakrát rádi neměli, hluboké znalosti postrádali. Čímž jsme se stali snadnou kořistí spravedlivě rozzlobeného a nasr … muže středního věku.

            Ovšem jeden z mých kolegů byl opravdu dobrý, tento předmět ho překvapivě bavil a byl výborně připravený. S oroseným čelem mu Lasica dával další a další otázky. Jeho nasr … se zvyšovalo.

            „Nakreslete mi příčný řez soustruhem!“ zněla další zákeřná otázka.

            „Příčný řez soustruhem?“ nevěřil svým uším zkoušený.

            „Přesně tak. Příčný řez soustruhem a se všema detailama.“

            „Tak to snad abych šel.“

            „Konečně jste to pochopil,“ objevil se po dlouhé době spokojený výraz ve tváři zásadového vysokoškolského pedagoga.

            Když jsem nastoupil do školství, respektive na Smíchovskou střední průmyslovou školu, přemýšlel jsem, jak odstranit ve svém hodnocení takovéto nespravedlnosti, dané mou špatnou náladou, podvědomými sympatiemi či antipatiemi k některým osobám. Ne že bych chtěl někomu dávat záměrně špatné známky, to asi nechce většina z pedagogů, výše uvedené příklady jsou velmi extrémní. Jenže naše podvědomí je potvora a tak mnohdy můžeme být nepříjemní, otrávení a tím pádem i méně laskaví a více přísnější.

            Jen pro ilustraci, učil jsem předměty jako Automatizace, Technické kreslení, Stavba a provoz strojů, Stroje a zařízení, Deskriptivní geometrie. Výjimečně taky Mechaniku a Fyziku. Na Technické kreslení a Deskriptivní geometrii jsem napsal skripta, podle kterých se na škole roky učilo.

            Postupem času jsem vyvinul bodový systém, který byl nakonec možná až příliš spravedlivý. Ovšem dával každému šanci do poslední chvíle, motivoval studenty k aktivitě, účasti na písemkách. Mnozí pedagogové s ním nesouhlasili, někteří ho však i použili.

Když jsem jednou uprostřed roku přebíral Fyziku za dlouhodobě nemocného kolegu, dal jsem studentům na výběr, zda v druhém pololetí chtějí nechat klasické známkování nebo použít můj bodový systém. V hlasování se drtivou většinou vyslovili pro bodový systém.

            Na začátku roku jsem vždy studentům představoval tento systém, který si museli vždy napsat na první stránku sešitu. Při této příležitosti jsem říkal, že já je nebudu přesvědčovat, aby přišli na písemku, naopak, že oni mě budou žádat, aby si písemku mohli napsat. Ti, co ještě systém neznali, se smáli.

 

Níže uvedu klasický model tohoto systému, jeho modifikace vytvořená profesorem Fuksou se dodnes používá u žákovských projektů.

 

Práce v hodině            - 10 bodů

1. písemka                  - 10 bodů

2. písemka                  - 20 bodů

3. písemka                  - 20 bodů

Pololetní test              - 40 bodů

 

100 až 70 bodů           - výborný

69 až 55 bodů             - chvalitebný

43 až 54 bodů             - dobrý

42 až 27 bodů             - dostatečný

26 až 0 bodů               - nedostatečný

 

            Práce v hodině umožňovala studentům se bez obav hlásit. Na začátku hodiny jsem nedělal klasické zkoušení s vyvoláním konkrétního studenta, ale pokládal otázky do pléna jako formu opakování. Kdo první zvedl ruku, mohl odpovídat. Nebo jsem zadal příklad a kdo ho první vyřešil, přihlásil se a usiloval o „plus“. Většinou jsem dával plus, které vlastně znamenalo jeden bod. Pokud byl příklad těžší, vypsal jsem i plusy dva, výjimečně tři.

            Pokud student neodpověděl správně, nic se nestalo. Žádný bod se mu neškrtal, ale také žádný nepřibýval. Proto se mohl bez obav přihlásit. Kdykoli. Otázky jsem kladl i během výkladu. Mohli dokončit odvozování, doplnit výklad, odpovědět i na skoro řečnickou otázku. Zajímavé bylo, že se předháněli, kdo byl dříve. Několikrát jsem musel hasit i hádku, kdo že zvedl ruku první.

            Další možností získat bod za práci v hodině bylo nalezení chyby na tabuli či při mém výkladu. Někdy jsem chybu udělal záměrně a čekal na reakci, někdy jsem prostě chybu udělal. Kdo ji odhalil a upozornil na ni, obdržel bod za svou pozornost, aktivitu a znalost.

            Třetí možností bylo vypracovat referát, připravit si zajímavosti o probírané látce, většinou šlo o nadstandard nad klasický rozsah výkladu. Pak podle kvality mohl obdržet dotyčný nejčastěji od jednoho do tří bodů, výjimečně až pět bodů. Tuto aktivitu jsem však limitoval určitým časem před uzavřením pololetní klasifikace, proč je asi každému jasné. Tím však dostávali šanci i ti, kteří byli pomalejší, nestačili včas zareagovat na položený dotaz.

            Pokud jsme před pololetím spočítali body a dotyčný se nacházel v pásmu tří bodů od lepší známky, mohl se nechat vyzkoušet a tyto tři body získat. Pokud mu chybělo více bodů, měl smůlu.

            Pokud již dosáhl student deseti bodů, tedy maximum za práci v hodině, dostávali při otázkách přednost jeho kolegové a jeho jsem vyvolal, až když se nehlásil nikdo, kdo by mohl ještě získat body. Pár takových studentů s plným počtem bodů za práci v hodině se v každé třídě vždy našlo.

            Pokud byl tedy někdo neaktivní či pokaždé odpověděl špatně, nedostával žádné pětky, ale nedostával také žádné plusové body. Prostě měl na konci pololetí na svém kontě za práci v hodině nula bodů.

 

            Nikdy nikdo nedostával špatnou známku za nevhodné chování. To považuji za naprosto nevhodné. Slova jako „Jestli nepřestaneš vyrušovat, tak ti dám pětku!“ jsou hrozná. Stejně tak jako sdělení třídě typu „Jestli nebudete dávat pozor, dostanete písemku.“

            Pochopitelně i já měl nástroj, jak umravnit nepoddajné studenty. Ti dostávali zvláštní úkoly. Vždy jsem to uváděl slovy „Je velmi žádoucí přistupovat k vám individuálně. Protože vy jste jistě dál než ostatní, proto nedáváte pozor (vyrušujete), pro další rozvíjení vašich dovedností ode mne dostáváte zvláštní úkol.“

            Tento individuální domácí úkol musel student ve stanoveném termínu odevzdat. Pokud tak neučinil, dostával automaticky další. Až na opravdu ojedinělé výjimky naprostých flegmatiků, kterým na ničem nezáleželo, vždy takové úkoly studenti vypracovali. Někteří se však vlastní vinou dopracovali k většímu počtu úkolů, neboť nerespektovali termíny.

            Odevzdání všech společných i individuálních úkolů bylo podmínkou klasifikace. Tedy jiné klasifikace než s hodnocením nedostatečná. Nebo neklasifikován, pokud měl dostatek bodů. Toto se však stalo opravdu jen ojediněle, spíše v případech, kdy dotyčnému tak jako tak vycházela nedostatečná. Ale k opravné zkoušce musel své úkoly dodělat a předložit.

            Proto mohl mít i velmi rozpustilý student hodnocení výborné. Jeho chování na jeho známku na vysvědčení žádný vliv nemělo.

 

            Písemky byly stanovovány tak, aby až do poslední z nich mohl mít student naději na solidní hodnocení. Čtyřicet bodů za pololetní test dávalo šanci se připravit a „ranou do černého“ smazat předchozí špatné výstřely. Tedy výsledky z předchozích písemek.

            Nejčastěji hned na začátku školního roku mi dal předseda třídy návrh na termíny písemek a pololetního testu. Sami studenti tedy mohli volit jejich termíny, já měl pochopitelně poslední slovo. Nikdy tedy nebyli zaskočeni, naopak si mohli volit například návštěvu lékaře tak, aby nekolidovala s termínem písemky.

            Před každou písemkou jsem vždy řekl, z jaké oblasti se budou otázky rekrutovat. Mnohdy jsem dokonce řekl i konkrétní otázky, pouze nebylo jasné, kterou dostane oddělení A a kterou oddělení B. Například u některých složitějších odvození vzorců. Nebo složitějších schémat. Otázky proti sobě byly vždy přibližně stejně těžké.

            Každý student měl právo každou ze stanovených písemek psát. Pokud nebyl přítomen a předložil mi řádnou omluvenku, měl právo písemku dopsat. Psát písemku bylo tedy právo a ne povinnost. Pokud student nechtěl, mohl odevzdat prázdný papír nebo v případě absence náhradní test nežádat. Stalo se mi to však asi jen jednou. Tedy že by nežádal o náhradní test. Vždyť nic neriskoval. Těch prázdných papírů bylo bohužel daleko víc. Ty však vycházely ne z neochoty psát, ale z nedostatku vědomostí a tím pádem alespoň mizivého tušení co psát.

            O náhradní test musel student požádat v domluveném časovém limitu. Pokud třeba již chodil několik týdnů do školy a o dopsání náhradní písemky nepožádal, termín mu propadl. Avšak na toto si dávali studenti pozor. Tak nastával případ, kterému se zpočátku smáli. Oni mě žádali, aby si mohli písemku napsat.

            Pro mě jako pedagoga byl systém dopisování testů náročný, protože jsem musel modifikovat jejich zadání. Pro náhradní písemky vždy o něco těžší než té v řádném termínu. Proto studenti na písemky a zvláště pololetní testy chodili, vlastně absentovali jen z opravdu vážných zdravotních důvodů.

            Každou písemku jsem přinesl vždy opravenou do třídy, často hned následující hodinu, téměř vždy do týdne. Písemky jsem rozdal, upozornil na chyby, které se vyskytly častěji, případně nějakou otázku znovu vysvětlil, někdy i jiným způsobem, než v prvním výkladu. Pak dostali pět minut času, aby si navzájem písemky porovnali a vznesli své dotazy. Pokud jsem se dopustil chyby při sčítání bodů či něco přehlédl, tak mohl student získat nějaký bod navíc. Což se občas stalo, byť opravdu ojediněle.

            Tímto veřejným rozborem písemek a možností si je navzájem porovnat, jsem dával studentům najevo, že jsou všichni hodnoceni stejně. Většinou dost přísně, ale stejně a spravedlivě. Pochopitelně ne vždy se mnou plně souhlasili, ale to je logické. Pokud mě nepřesvědčili, že si neúplná odpověď nějaký bod zaslouží, měli smůlu. Ale šanci dostali.

 

            Každého pochopitelně napadne problém s opisováním. To jsem se vždy snažil eliminovat. Nikdy jsem nezůstával delší dobu sedět za katedrou, většinou procházel po třídě, často si stoupal za záda studentů, aby ti netušili, kde se nacházím.

            Na lavici směli mít jen mnou předepsané pomůcky. Ostatní musely být v taškách, ty pak zavřené či zapnuté. Pokud bylo zapotřebí například tabulek, během hodin jsem jimi listoval, zda tam nejsou vlepené či vepsané taháky. Často jsem žádal, aby studenti nadzvedli svou písemku, zda pod ni neumístili nepovolenou pomůcku. Někoho jsem zkontroloval jednou, někoho vůbec a jiného třeba třikrát. Pochopitelně namátkou, chtěl jsem, aby si nikdo nemohl být jistý, kdy provedu jeho kontrolu.

            Kontroloval jsem namátkově penály, pokud byly ve třídě lavice s prostorem pod deskou, tak i ten. Činil jsem vše, abych opisování ztížil. Jistě jsem mu nezabránil, ale zadarmo jsem se nedal.

            Dlouholetými zkušenostmi jsem přišel na spoustu fíglů, jak opisovat. Nejtrapnější a nejjednodušší bylo si něco načmárat na ruku nebo na lavici, lepší pak různé důmyslné skrýše za páskem hodinek, v různých kapsách. Sezení na taháku se mnohým nevyplatilo, velmi neradi na požádání vstávali.

            Aby nevypadl tahák z tabulek, dal se tam vlepit. Také přišpendlit zespodu na desku stolu. Napsat stejnou barvou na pryž, tedy gumu na mazání tužky.

            Jelikož jsem vždy šmejdil po třídě, získával jsem přehled o aktivitách studentů. Většinou zpočátku psali co věděli, postupně začali hledat informace jinde. Ale i já byl připravený. Sledoval jsem i výrazy studentů, ty také mnohé napověděly. Pak jsem se na takového nenápadně zaměřil, předstíral nezájem, třeba si i sedl a jakoby něco dělal. Pak rychle vyrazil …

            Právě kombinace rychlého vyražení a sledování výrazů studentů mnohé napovědělo. V tu chvíli netušili, zda moje aktivita směřuje k nim a ulekli se. Přitom já třeba v tu chvíli nic konkrétního netušil.  

            Jednou jsem poznal, že v křečovitě sevřené ruce svírá student tahák. Tak jsem šel jakoby nic k němu, tam zůstal delší dobu stát. Asi z mého úsměvu pochopil. Ale ještě měl dobré nervy a nějaký čas vzdoroval. Po pár minutách však vztekle mrskl tahákem o zem a přistrčil mi svou písemku.

            „Tak si to napište!“ řekl naštvaně.

            Strhl jsem mu příslušný počet bodů.

            Jakmile někdo oslovil svého souseda, našel jsem u něho nepovolenou literaturu, otevřenou tašku či byl přistižen s tahákem, v prvním případě jsem mu odečítal dvacet procent bodů. Tedy u písemky za deset bodů dva, u písemky za dvacet bodů čtyři atd. Někdy nastala legrace při vyhlašování výsledků, kdy měl dotyčný třeba minus jeden bod. Do celkového hodnocení se mu však počítala nula.

           Pokud byl student přistižen podruhé při pokoutném shánění informací, získával z písemky automaticky nulu bodů.

 

           Za jediný nedostatek tohoto systému považuji fakt, že je opravdu krutě spravedlivý. Není do něho možné zahrnout soucit s hodnými, leč velmi slabými studenty. Což je ale trochu podivná kapitola. Velmi slabý student dostane z milosti čtyřku, protože je hodný, nezlobí a dělá na pedagoga smutné oči. Chytrý, leč zlobivý a většinou nepřipravený student, dostane pětku, protože není důvod se nad ním slitovat. Tohle však bodový systém eliminuje. Padni komu padni.

           Pololetní klasifikace pak probíhala specifickým způsobem. Já i studenti jsme si vedli evidenci bodů, průběžně jsme si ji kontrolovali. Když přicházela pololetní klasifikace, já se pral studenta, jakou známku mu mám napsat.  

           „Napište mi pětku,“ však šlo z úst studentům velmi těžko. Leč když body chyběly …

           Pokud nastal případ, že měl třeba student 52 bodů a do dvojky mu chyběly dříve zmíněné tři body (nebo méně), mohl se rozhodnout, zda se spokojí s trojkou či zda bude bojovat ještě o dvojku. Ovšem jen v případě, že neměl limit deseti bodů za práci v hodině vyčerpaný. Někdy se rozhodl bojovat, někdy se spokojil s horší známkou. Kromě případu, kdy měl 24, 25 nebo 26 bodů. To se nechal vyzkoušet vždy.

Copyright 2009 - ing. Radko Sáblík