Divoký západ Zveřejněno: 25.09.2015 17:04:18

Divoký západ - plakát

 

Prolog

 

„Otče! Cos to udělal!"

Výkřik naprostého zoufalství se dere v hlubin nitra zdeptaného čtrnáctiletého chlapce, zatímco jeho oči zaplavují slzy. Jako by jejich rodinu Bůh trestal za něco strašného, ale on si není vědom žádného závažného hříchu.

Jeho zploditel jen něco zachrčí, a s očima podlitými krví dopadne na tvrdé lůžko lodní kabiny, opilost s ním klátí i v sedě.

„Cos to jen udělal,“ zlomí se hlas chlapce a jeho tělo se chvěje drobnými vzlyky.

Následné zlověstné ticho je přerušováno jen přerývaným dýcháním obou přítomných, kdy oba raději odvrací zrak, nemají ani jeden sílu se tomu druhému podívat do očí. Co jejich rodinu v poslední době postihlo, je oba stále stráží do kolen, vyvolává v nich beznaděj, dusí je nekonečný smutek. Zatímco syn ho brečí do podušek, zploditel se ho snaží přebít alkoholem, a také pochybnými zábavami. Jako dnes, kdy usedl k hracímu stolu, v baru kolosu, který brázdí vody řeky Mississippi.

Hoch se téměř zhroutí na své dřevěné lůžko, zatíná pěsti, po lících mu tečou slzy beznaděje. Není to přitom tak dlouho, co byl velmi šťastný. Pomalu dospívá v muže, a začínal tak být i brán v rodině, kterou kromě něho tvořil i otec, matka, mladší sestra a mladší bratříček. Pak vyrazili k příbuzným na východ …

Kéž by nikdy své rozsáhlé pozemky na západě neopustili. Nic z toho se nemuselo stát. Ale oni odjeli, bohužel. Nikdo mu přesně nevysvětlil, co to bylo za nemoc, co mu zahubila milovanou maminku, sestřičku a brášku, a z jeho otce udělala trosku. Něco tam asi řádilo, nějaká epidemie, ale to už je teď jedno, když už nejsou … Zůstává po nich strašná díra. Neskutečná díra, kterou neví čím zaplnit. Kdyby se alespoň otec vzpamatoval … A on teď provede takovou další strašnou hloupost.

Mráz chlapci přeběhne po zádech, když si uvědomí, že možná dnes večer přišel o další část svého života, neboť otec zatížil jejich rodinný ranč strašným dluhem, vzniklým z karet. Není už malý a dobře ví, že tohle jen tak splatit nepůjde. A ten chlap, co otce obehrál … ten má ten dlužní úpis, a když nebude na splacení … Po matce a sourozencích přijdou i o to poslední, co jim ještě zůstává …

Ne, nemá sílu se podívat na otce, který tam sedí jak boží umučení a klopí zrak. Aby ne, je sice opilý jak zákon káže, ale musí mu přece doházet, co způsobil. A tak jen čučí do země …

Znovu chlapci přeběhne mráz po zádech, náhle pocítí ke svému zploditeli nával nenávisti. Jako by mu dával za vinu nejen dnešní prohru z karet, ale i to, že nedokázal ochránit svou rodinu, maminku, bratříčka, sestřičku …

Kluk se zastydí, vždyť otec je sám úplně zničený. Najednou mu ho přijde líto, hledá slova, kterými by ho povzbudil, ale žádná nenachází. Raději sebou hodí na postel, otočí se ke zdi, těžce dýchá, občas zavzlyká, snaží se uklidnit, ale moc to nejde …

Netuší, jak dlouho tam tak leží, než mu do uší vnikne hrozivá vlna hluku, duní mu v nich, jako by měl ohluchnout … Co to … Projede jím strašný nával úzkosti a zděšení, s očima rozšířenýma hrůzou se otáčí v děsivé předtuše …

Zdá se mu, že buď omdlí, nebo mu srdce pukne bolestí. Zastavuje se mu dech, nemůže do plic dostat žádný vzduch. Zírá na protější lůžko, kde se nachází zhroucená postava jeho otce, a na tu ruku, vedle níž se povaluje revolver. Z díry v pravém spánku se valí krev, a ty oči … jako by snad ještě vnímaly, jako by prosily za odpuštění …

Tak to je definitivní konec, napadne kluka. Teď už je na světě úplně sám, a ten chlap tam od toho hracího stolu má ten hrozný dlužní úpis. Sebere mu i ten ranč, a už nic a nikdo mu v tom nezabrání.

Ne, tohle se nesmí stát. Tohle se nesmí stát. Připadá si jako ve snu, když bere z lůžka revolver, a jako náměsíčný vychází z kajuty, potácí se podél stěn, asi do někoho naráží, výstřel přilákal pozornost, snad někdo křičí, asi už vidí, co se stalo. Ale jemu je to jedno, snaží se podvědomě promnout oči plné slz, aby vůbec viděl na cestu. Ve spáncích mu buší, vše je jako v hrozné dálce.

Náhle všechno kolem upadá do hrozivého ticha, a on si s hrůzou uvědomuje, že všichni hledí na něho. On stojí nedaleko hracího stolku a napřaženou rukou míří revolverem na muže, který obehrál jeho otce a má ten proklatý dlužní úpis.

„Chci to zpátky!“ snad říká, snad slyší svůj hlas, co přichází ze strašné zdálky, „Dej mi ten papír!“

Ticho kolem je zlověstné, i špendlík by byl slyšet spadnout.

„Otec toho kluka se právě zastřelil …,“ uslyší hoch za zády čísi hlas, a projede jím hrozivá bolest, oči se mu zúží do malých štěrbin, a prst na spoušti se chvěje …

„Chlapče, odlož tu zbraň, všechno se dá vyřešit …,“ zní zprava, to kapitán lodi mluví.

„Chci to zpátky!“ opakuje umanutě kluk s revolverem.

Ten chlap s úpisem nic neříká, vůbec se nehýbá, jen sleduje tu chvějící se ruku se zbraní, z níž může kdykoli vyjít výstřel.

„Vrať mi to!“ pohne hoch lehce pistolí, pak náhle někdo či něco jeho ruku srazí k zemi, vyjde rána, jen do podlahy, a vzápětí cítí hroznou ránu do hlavy, vše se rychle zaplňuje mlhou a vzápětí temnotou.

 

 1. díl   PDF   KINDLE (MOBI) 
 2. díl  PDF  KINDLE (MOBI) 
 3. díl  PDF  KINDLE (MOBI) 
Copyright 2009 - ing. Radko Sáblík