A - Autorita Zveřejněno: 26.02.2010 19:01:51

Autorita

            Autorita je alfou a omegou pedagogického procesu. Jednou výstižně jeden student poznamenal, že hodina dobře připraveného pedagoga s malou autoritou je většinou horší, než hodina méně připraveného pedagoga s dobrou autoritou.

            Autoritu rozlišuji na přirozenou a vynucenou. Pochopitelně ta první je daleko cennější, neboť vychází z přirozeného respektu. Vynucená autorita znamená, že dotyčný si své postavení udržuje jen za cenu vyhrožování, atmosféry strachu, pod hrozbou trestu.

            S tím úzce souvisí otázka komunikace. Pedagog s přirozenou autoritou si může dovolit daleko více, než pedagog s autoritou vynucenou. Ten druhý typ se naopak snaží užší komunikaci či diskusi vyhýbat, neboť by takový proces mohl narušit jím nastavený umělý stav.

            Před mnoha roky jsem měl ve svém kabinetě různé více či méně vtipné grafické výtvory studentů, dělající si často legraci z mé osoby, ale též z povolání pedagoga. Jeden zkušenější kolega za mnou přišel a žádal, abych toto odstranil, neboť tím dle jeho názoru snižuji autoritu profesorského sboru. Ve své mladické radikálnosti jsem ho stroze odmítl s tím, že pokud takový obrázek v mém kabinetě sníží moji autoritu, tak v takovém případě jsem žádnou neměl. Teď bych asi byl už méně strohý, nicméně na tomto mém přesvědčení se nic nezměnilo.

            Rovněž před drahnými roky jsem se zúčastnil po plese večírku, ovšem poněkud svérázného. Tehdy se sešli ti nejproblematičtější studenti z maturitního ročníku, ze všech tříd. Prostě výkvět průšvihářů a těch nejkomplikovanějších studentů. Tito vyvrhelové si uspořádali sešlost jen sami pro sebe. Pozvali pár profesorek a profesorů, mezi nimi také mě. Přišel jsem. Jako jediný pedagog.

Nikdy nezapomenu, s jakým překvapením a radostí mě tehdy jako prvního a posledního příslušníka pedagogického sboru přivítali. Takovou péči jsem už nikdy z řad studentů nezažil. Prostě oceňovali, že jsem se odvážil do jámy lvové. Popíjeli jsme až do šesti hodin do rána. Co bylo ale velmi důležité, po celou dobu se ke mně všichni chovali uctivě a s respektem. Po celou dobu jsem neviděl jediného výrazně opilého studenta. Ti, co byli přítomní, již dokázali s alkoholem nakládat. V období po plese mě tito „sígři“ ve škole uctivě zdravili, rozhodně návštěvou tohoto problematického večírku moje autorita u nich neklesla. Spíš naopak.  

            Mezi pedagogy panuje podvědomý a svým způsobem přirozený strach připustit si studenty příliš k tělu. Ono se ale není co divit. Pokud si opravdu nejsem jistý svou autoritou, pokud nejsem zcela pevný v kramflecích, uvolnění atmosféry v hodinách směrem k diskusi, větší komunikaci, může skončit tento stav naprostou katastrofou. Naprostým rozbitím hodiny.

            V legraci říkám, že třída je svým způsobem krvelačná smečka. Jak ucítí krev, stává se nezvladatelnou. To vše je pochopitelně vysoká nadsázka, nicméně je pravdou, že studentský kolektiv velmi rychle rozpozná slabost a nejistotu pedagoga. V tu chvíli nastává efekt zmiňované smečky, jenž mu jde po krku. Bez slitování. Hodiny se pro pedagoga stávají utrpením, pedagogický proces je v troskách. Takový pedagog by v zájmu svého duševního zdraví měl co nejrychleji uvažovat o zcela jiném zaměstnání.

            Proto má mnoho pedagogů obavy ukázat svoji lepší tvář, možná svou pravou tvář. Bojí se, aby jejich vstřícnost a slušnost nebyla studenty chápána jako slabost. Neboť slabost se neodpouští. Takového jedince je nutné zesměšňovat, záměrně a opakovaně přivádět do trapných situací, vytáčet ho a těšit se z jeho bezradnosti, jeho trápení. Mnohdy ne přímo ze zlého úmyslu, ale prostě jen aby byla sranda.

            Slušnost není slabost. Vstřícnost není slabost. Bohužel si obé může bez obav dovolit jen silná osobnost. Naopak jedinec vnitřně nejistý, bez patřičné přirozené autority, musí hledat způsoby, jak si chybějící přirozený respekt vynutit. Pak se může jevit zlým, ač je ve skutečnosti nešťastným.

Copyright 2009 - ing. Radko Sáblík