JAK PŘISTUPOVAT KE STUDENTŮM Zveřejněno: 21.03.2017 00:04:38

ČLÁNEK VE „SPECIÁLU PRO STŘEDNÍ ŠKOLY“, PŘÍLOHA ČASOPISU ŘÍZENÍ ŠKOLY

Ing. Radko Sáblík, ředitel Smíchovské střední průmyslové školy

  Vzdělávání dětí i středoškoláků si zachovává svou tradiční podobu již v řádech staletí, přitom okolí do sebe zahleděného systému školství se výrazně mění a bude se v následujících letech měnit ještě dynamičtěji. Vysoká naplněnost tříd již tímto faktem brání přistupovat ke studentům individuálně a vede k tomu, že se „učí na průměr“. Snaha většinu studentů „dokopat“ k ukončení ročníku a k maturitě, bohužel také vede k potlačování individuality u těch schopnějších a talentovanějších studentů. Přitom mnozí studenti jsou „podprůměr“ v některých předmětech a naopak velmi talentovaní na jiné. Většinu doby svého učení však věnují úsilí, aby zvládli ty předměty, které jim nejdou a proto nemají čas rozvíjet se v oblastech, na které mají talent a které je budou později živit.

Dalším problémem je, že se studenti berou jen jako objekt vzdělávání a jsou dopředu vylučováni z možnosti se stát součástí vzdělávacího procesu. Pokud se někdo snaží s tím něco udělat, jeví se značné části pedagogické i rodičovské veřejnosti podezřele. Přitom mohu dokladovat na desítkách příkladů, že přístup a motivace studentů ke vzdělávání se významně mění ve chvíli, kdy je jim dána zodpovědnost, kdy jsou pověřeni konkrétními úkoly. Ve chvílích, kdy je pověřím zastupováním školy, jednáním se sociálními partnery, dostávají zodpovědnost za konkrétní projekt a podobně. Pak se mohou „přetrhnout“, aby mojí důvěru nezklamali, vystupují naprosto jinak, než jak jsme u nich doposud byli zvyklí. Najednou působí překvapivě „dospěle“.

Uvedu jeden konkrétní případ z doby před pár dny. Na naši školu se ohlásila delegace ze švédské střední školy, která projevila zájem s námi spolupracovat. Já měl v té době již domluvenou jinou akci, proto jsem jednáním pověřil trojici studentů třetího ročníku. Je pravdou, že hosté byli dost zaskočeni, když je v ředitelně školy vítala trojice studentů, ale nakonec jejich účast i úroveň oceňovali velmi pozitivně. Jak mi sdělili, když jsem se ke konci jednání dostavil. Přitom se schůzka uskutečnila v pátek odpoledne, kdy už daní studenti mohli myslet na víkendové radovánky. Přesto při mém oslovení ani na chvíli nezaváhali a vyšli mi vstříc.

U nás ve škole se již delší čas vedou legitimní debaty o tom, zda různé aktivity školy nebrání vlastně studentům v jejich vzdělávání. Na stejné téma se diskutuje i celostátně, a nejspíš i mezinárodně. Zde se střetávají dva názory, které jdou zjednodušeně a ne zcela přesně formulovat do dvou tezí. 

První teze zní, že student má sedět v hodinách a poslouchat výklad, aby ho mohl následně při písemkách a zkoušeních interpretovat. Jakékoli vytrhávání studentů z výuky je pro ně škodlivé. Druhá teze potom tvrdí, že pro studenty je třeba připravovat co nejvíce akcí, při nichž se setkávají s praxí, nejlépe v kolektivu vytvářejí různé projekty, poznávají zahraničí, mají kontakt se svými vrstevníky z jiných škol, včetně kontaktů mezinárodních, přijímají zodpovědnost za konkrétní úkoly. Takto nabyté zkušenosti jsou k nezaplacení pro jejich další profesní uplatnění.

Zastánci obou teorií mají dost argumentů k podpoře svých názorů. Na naší škole první tezi zastává i můj zástupce pro pedagogickou činnost, a asi i většina pedagogického sboru. Určitě i část rodičů. Zastáncem druhé teorie jsem na naší škole já a menší část pedagogického sboru, a pravděpodobně většina z dvaceti pěti spolupracujících absolventů, kteří již nejen studují na vysokých školách, ale také pracují v renomovaných soukromých firmách či sami podnikají. A určitě také část rodičů.

S aktivitami školy je spojená i absence pedagogů ve výuce, když jsou ti na akcích školy. Pokud se však podíváme na suplování, určitě převažuje absence pedagogů z důvodů nemoci a návštěvy lékařů, než díky zmíněným akcím. Rovněž je na naší škole snaha využívat k dozorům absolventy školy, kde je to jen možné.

Zastánci první teorie jednoznačně preferují ve vzdělávání to, co je obsahem školního vzdělávacího programu, vše další považují za málo potřebné či zbytečné. Zastánci druhé teze nezpochybňují potřebu „klasického“ vzdělávání, nicméně připomínají, že vzdělávání studentů je vícevrstvé a nelze ho zúžit jen na klasickou výuku v hodinách a v lavicích.

Jsem přesvědčen, že je velkou chybou přistupovat ke studentům jako k jednolité šedé mase. Schopnosti a talent jsou naprosto rozdílné u každého studenta, rozdílný je i přístup studentů a jejich zájem o vlastní vzdělávání. V mnohých je tento zájem probuzen právě ve chvíli, kdy se nadstandardní aktivity dotýkají jejich silných stránek, kdy se mohou sami projevit, kdy dostanou zodpovědnost za konkrétní úkoly.

Současně by měl každý student zvážit, nakolik je schopný zvládnout učivo, které zamešká při účasti na těchto aktivitách, či zda je v jeho silách při větší absenci zvládnout komisionální přezkoušení. Pokud ano, je pro něj přínosem se ve větší míře zapojovat do mimoškolních akcí, pracovat na částečný úvazek ve firmách či pro školu a podobně. Pokud si však látku není schopen sám nastudovat či uspět při komisionálním přezkoušení, měl by tomu přizpůsobit i míru svých dalších aktivit. Případně ji utlumit v období, kdy má studijní problémy, aby nevypadl ze systému vzdělávání kvůli tomu, že nezvládl učivo předepsané rámcovým vzdělávacím programem, respektive školním vzdělávacím programem.

Mohu uvést zase zcela konkrétní a svým způsobem extrémní příklady z naší školy. Před pár roky student Vondrák byl šestkrát během maturitního ročníku v zahraničí, studenti Plíva a Moravec strávili v maturitním ročníku celkem měsíc ve Finsku (jednou jako studenti, podruhé jako dozor) a přitom bez problémů úspěšně odmaturovali. Loňští absolventi Sýkora a Němec, kteří nyní odvádějí pro školu na částečný úvazek výbornou práci v oblasti kybernetické bezpečnosti, si od druhého ročníku většinu předmětů klasifikovali až u dodatečných zkoušek. S výjimkou druhého pololetí čtvrtého ročníku, kdy si absenci pohlídali, aby mohli maturovat v řádném termínu. Důvodem jejich absence však nebylo vyhýbání se výuce, ale upřednostnění svého podnikání na úkor docházky do těch předmětů, které byli schopni sami se doučit a u dodatečné zkoušky zvládnout. Přitom se intenzivně sami vzdělávali v oblastech, ve kterých podnikají a ve kterých nyní mají znalosti významně převyšující standart středoškolského absolventa oboru informačních technologií.

Je třeba rozlišovat, kdo ze studentů není přítomen ve výuce, protože se „fláká“, protože „zatahuje“ školu, a kdo proto, že vykonává činnost, která mu může přinést mnoho praktických zkušeností. Také je třeba hledět na schopnosti studentů, zda dokáží samostudium zvládnout. Pokud ano, neměli by jim pedagogové nadávat, dívat se na ně skrz prsty, ale podporovat je, jako to většina pedagogů uvědoměle a správně dělá u vrcholových sportovců.

Rovněž varuji před zveličováním chyb a vytvářením stigmatu neúspěšnosti. Chybovat je přirozené a chybami se člověk učí. Strach z chyby pak vede k ubíjení aktivity, kreativity. Mám zkušenosti i s tím, že student, který v jistém období svého vzdělávání selhal a musel opakovat ročník, se z dané chyby poučil a nyní již jako absolvent se školou dále spolupracuje. V současnosti vykazuje velkou zodpovědnost i profesní úroveň. Přitom jeho významná změna se udála ve chvíli, kdy jsem mu ve čtvrtém ročníku svěřil poměrně náročný úkol na jednom z projektů školy.

Abych shrnul výše vyřčené: Ke studentům lze přistupovat individuálně i v současném systému, který obecně podporuje průměr a snad trochu i méně úspěšné studenty, pokud se jich raději rychle nezbavíme. Záleží jen na ochotě pedagogů a vedení škol. Právě vhodnou kombinací klasického vzdělávání, v němž získá student nezbytné základy, a podporou jejich talentu, může i předtím zdánlivě průměrný či podprůměrný student vyrůst ve výraznou osobnost a individualitu.  

Copyright 2009 - ing. Radko Sáblík