Kapitola 3 - část 7 Zveřejněno: 03.03.2010 17:28:06

            Nahlásil jsem na věži stav věci a tam ze ztráty brašny radost neměli. Jak jsem pochopil, ztráta dokumentace velitele roty byla brána jako mimořádná událost, byť nevím, co by s jeho deníkem, nějakými rozvrhy cvičení a zmatenými písemnými přípravami zákeřný nepřítel dělal. Už jsem byl za dveřmi, ale nespěchal jsem, protože bylo zima. Tak jsem slyšel, jak Vlasák říká Solovičovi.

            „Nuda, co?“

            „To jo. Víš co, pojď za Bilským!“

            „Co tam?“

            „Trochu si ho podáme. Uvidíš, jak zase začne zmatkovat a bude sranda. Už jako bych ho viděl, jak panáčkuje, jak podává hlášení a nakonec všechno zkurví.“

            „Tak jo,“ souhlasil kapitán a oba se rozchechtali.

            Jejich srandu společně s Bilským pochopitelně odnesla naše rota, která musela nastoupit znovu ze stanu a dívat se, jak Bilský skutečně zmatkuje, podává hlášení a jak se oba jeho kolegové důstojníci baví.

            Ty dva dny, po které střelby probíhaly, to byl ryzí sadismus. Pokud jsem si myslel na praporním cvičení druhého praporu, že už nic horšího být nemůže, tak tohle vše předchozí zase překonalo.

            Teploty se po oba dva dny pohybovaly pod minus dvaceti stupni, na střelnici ještě o pět až deset stupňů méně, do toho příšerný vítr a poletující zledovatělé kousky sněhu. Přes den bylo peklo, noční střelby, to už byla apokalypsa. Před mrazem nebylo kam se schovat.

            Když střelby skončily, následoval znovu více než hodinový přesun na korbě náklaďáku do srubového tábora, rovněž další děsný zážitek. Do svého srubu jsme dorazili o půl třetí ráno, snědli pár topinek, ohřáli se u kamen, natáhli se na postel a už jsme byli nuceni vstávat. Budíček byl stanoven na půl pátou ráno, a hurá znovu na střelnici. Celé mučení se znovu opakovalo jak přes kopírák.

            Není tedy divu, že Děmjan nebyl zdaleka sám, kdo omrzl. Naše řady se tenčily. Navíc nebyl ani hezký pohled na brečící kluky, kteří neměli šanci se svým stavem nic udělat. Cvičení muselo probíhat, i kdybychom tu všichni měli pochcípat. Já sám jsem cítil, když mě ve sprše v kasárnách bičoval proud teplé vody, kromě velké bolesti v prstech na nohou, rukách a tvářích, že kůže na mnoha místech těla je jakási hrubší, méně citlivá. Rychle zapomenout.

 

            V kasárnách jsme se dozvěděli, že Šťastný se už přihlásil v Praze na posádce sám. Těch několik dní strávil někde zašitý se svou přítelkyní, fáma o pistoli se nepotvrdila. Pro naši rotu tak jeho kausa dopadlo dobře, byť jsme už Míru neviděli. Jak pro něj, to nevím, ale jestliže někdo ve dvaadvaceti už počtvrté stojí před soudem, tak jakou má budoucnost?

            Po příjezdu taky musel Bilský naklusat ke kontrášům a vysvětlovat jim, kam že zmizela jeho brašna. Návštěvu diverzanta v těch šílených povětrnostních podmínkách vyloučili, takže přijali verzi o ztrátě, ale i tak si nebohého nadporučíka řádně podali.

            Večer jsem seděl v kanceláři, velitel roty šel na řízení k veliteli praporu. Náhle jsem uslyšel jeho křik.

            „Chyťte je! Chyťte je!“

            Vyběhl jsem ven a slyšel dupot na schodech směrem dolů. Zpočátku jsem nevěděl co se děje, pak se ke mně přitočil Tomáš Kupec, písař a podával mi pivo.

            „Co se děje?“ ptal jsem se, když jsem schoval láhev v kanceláři.

            „No, nějakej voják, asi z PTP, si schoval u nás u půdy několik piv,“ začal vysvětlovat Tomáš, „a teď si tam eště s dvěma kámoši přihýbal. Nevím proč právě u nás, ale to máš fuk. No a načapal je tam dozorčí útvaru, dneska je to nadporučík Hrdlička, víš, výstrojní náčelník. Ale to máš taky fuk. No a voni se dali na útěk. A najednou byl u toho tvůj Bilský, který je začal honit. Tak jsem tam zabavil dvě láhve, jednu máš.“

            „Já myslel, že když tak ječí, tak že ho někdo bije,“ poznamenal jsem.

            Sešli jsme o patro níž a viděli výsledek honičky. Velitel naší roty prokázal sprinterské vlastnosti, jednoho nešťastníka chytil a táhl ho na děvěťárnu.  Před ní ho držel za opasek a neustále mu opakoval.

            „Ani se nehněte! Dělám deset let judo! Jak se pokusíte o odpor, do tří vteřin ležíte na zemi a já vás škrtím!“

 

 Budweiser

 

            Vojáček ale byl se svým osudem smířený a tak nadporučík nemusel předvádět své schopnosti. Bilský předal vojáka veliteli stráže a vrátil se na rotu, kde nadporučík Hrdlička zahájil vyšetřování. Zatímco totiž honili vetřelce, zbylá piva od půdy zmizela. Jedno si vzal i Gombár, velitel tanku z druhé roty, suprák cikánského původu, velmi schopný a slušný voják. Měl však smůlu, Hrdlička ho nejen spatřil, ale také si povšiml, že zaběhl do kanceláře výkonného praporčíka druhé roty, kterým byl můj kamarád četař absolvent Míra Olšavský. Tam bylo ale několik vojáků, kteří Mírovi pomáhali ve skladu a tak nebylo možné určit, kdo z nich tam vešel jako poslední, natolik dobře si ho důstojník neprohlédl. Na potvoru ještě přišel na kontrolu skladu i náčelník pluku pro týl major Bouška a sám zahájil vyšetřování.

            „Soudruhu četaři, řekněte mi, kdo postavil to pivo na stůl ve vaší kanceláři!“ opakoval svoji otázku donekonečna.

            „Byl jsem vzadu, nikoho jsem neviděl,“ opakoval se stejnou frekvencí Míra Olšavský.

            „Dobře, soudruhu četaři,“ došla konečně majorovi trpělivost, „Máte tři minuty na to, abyste mi řekl jméno. Jinak máte tři dny vězení.“

            Míra nátlaku nepodlehl, zachoval mlčení a Gombára nenabronzoval. Nakonec si však ani ty tři dny neodseděl, zlikvidoval mu je stejně jako dalších šest dní za špatnou službu dozorčího kuchyně nadporučík Solovič, který si Míru oblíbil. Zajímavostí je, že těch dalších šest dní vyfasoval Míra taky od majora Bouška.

            „Do vězení nechoď, ale jdi do služby,“ řekl mu Solovič, „A jestli tě někdo bude chtít zavřít, tak jdi na vošetřovnu a hotovo!“

 

            S příchodem nového měsíce února přišel na naši rotu nový člen. Voják z povolání, absolvent důstojnické dvouleté rychloškoly, podporučík Javorský. Vstoupil jako mladý lord, krásný nažehlený stejnokroj, bílá šála. Jen se mihl na praporu, pak si šel vyřizovat své náležitosti, do služby se měl zařadit do čtrnácti dnů. Jenže v tu chvíli se na naší rotě ocitli papírově čtyři velitelé čet a to bylo přeci jen mnoho. Vzniklo několik verzí, v každé z nich však musel důstojník z povolání nastoupit na moje místo velitele první čety. Ale co se mnou?           

            Jedna z verzí byla, že Čoviš půjde na štáb ke svým soudruhům dělat propagandistu pluku a bude po starostech. Což o to, kádrové předpoklady na to měl vynikající. Další dost pravděpodobná verze ale byla, že vyměním na druhé rotě Bartáka, pomocníka vyšetřovatele pluku. Takže jsem zašel rovnou za kapitánem Vlasákem.

            „To víš, že s tebou něco uděláme,“ usmíval se.

            „To chápu, ale co?“

            „Asi si tě vezmu k sobě a budeš mi dělat osobního pobočníka.“

            Takže jsem věděl stále kulový. Od písaře praporu Kupce jsem věděl, že Bilský bojuje o to, abych zůstal na jeho rotě, že prý nechce přijít o nejlepšího absolventa na praporu. Taková slova byla něco pro mou ješitnost, byť mi bylo jasné, že Bilskému vůbec nešlo o mě, ale o sebe. Děmjan byl stále na ošetřovnách, Čoviš na pluku mezi komunisty a svazáky, Pavlík zašitý ve skladu, Poláček nalitý a ten nový? Ten taky asi moc pracovat nebude, už na první pohled byl frajírek. Takže kdo by mu na rotě dělal, kdyby Sáblík odešel?

            Ale i já jsem hájil své zájmy. Ne, že bych tak miloval Bilského či první rotu, ale už jsem si vytvořil postavení mezi jejími vojáky a nechtěl jsem o něj přijít. Takže jsem stále žil v nejistotě a byl jsem do značné míry nervózní. Proto jsem uvítal, že mi po dlouhé době vyšel čas, abych si večer mohl skočit do města na trénink basketbalu.

            „Sáblíku, musíme ošetřovat techniku, já tě pustit nemůžu, je to nařízení velitele praporu,“ sdělili mi Bilský.

            „Klidně běž, já proti tomu nic nemám, když tě Bilský pustí,“ odvětil Vlasák na můj dotaz. Ale velitel roty trval na svém.

            „Já za tebe nesu zodpovědnost, stejně jako za rotu a ne velitel praporu,“ řekl a vycházku nepodepsal.

            Byl jsem hodně naštvaný. Ještě více, když jsem zjistil, že se večer žádná technika neošetřovala, nýbrž se šel odklízet sníh. Zatímco vojáci pracovali na nástupišti pluku, osaměl jsem s velitelem roty v naší kanceláři.

            „Vidíte,“ řekl jsem mu vyčítavě, „vy jste se bál mě pustit, aby se na to nepřišlo a zatím se jen odklízí sníh a já přišel zbytečně o trénink. A že jsem jich za tu dobu tady tedy stihl!“

            „Ale ne,“ odvětil s funěsovským úsměvem, „já se nebál, ale šlo o princip.“

            „O princip?! A jakej, smím li vědět?“

            „No, když já musím zůstat v kasárnách, tak ty taky!“

            Zůstal jsem stát jako opařený. Dělal jsem pro něj a rotu desetkrát víc, než byla má funkční povinnost a teď takový nevděk. Vztek zcela zastřel moji mysl.

            „Cože?!“ vybuchl jsem napůl nepříčetný, „Tak takhle to je! To je ale svinstvo! Já se taky neptám, jestli spíte, když tady za vás a pro vás dělám noci a noci přípravy, dokumentaci!“

            „Ale jdi, takhle to nemůžeš brát,“ řekl shovívavě a úsměv ho neopouštěl. Za to mě opustil zcela a dal jsem to najevo i silou svého hlasu. A že řvát umím!

            „Tak takhle! Tak abyste věděl, když jste takovej hajzl, tak jsme spolu skončili. Tahle příprava je poslední, kterou jsem udělal. Ať si to udělá kdo chce!“

            „Sáblíku! Kroť se! A kam deš? Jdeme dělat dokumentaci!“

            „Nasrat! Já to tu mám celý u prdele! Radši budu s klukama hrabat sníh, než abych tu s váma cokoli dělal. Je mi z vás na blití!“

            „Okamžitě se vraťte, soudruhu četaři!“ přešel do úředního tónu.

            „Vyliž si prdel!“ bouchl jsem dveřmi, až omítka zapraštěla.

            Vztek a hlavně bezmocnost jsem si vybil na sněhu. Hrabal jsem ho jak šílený. Alespoň moje činnost měla účeln. Taky jsem v partě kluků přišel na jiné myšlenky. Bilský prý byl na rotě celý večer hodný a tichý a oči měl zarudlé …

            Na nástupu po ukončení odklízení sněhu se zase do mě začal navážet, když začal vykládat, že si neplním své povinnosti velitele čety a že z hoho může mít celá rota problém. Nevím, snad chtěl proti mně poštvat vojáky. Něco jsem mu odsekl, nechtěl jsem s ním mluvit.

            „Veliteli, co toho Sáblíka furt jebete? Můžeme bejt rádi, že ho tu máme!“ ozval se náhle k mému velkému překvapení Kusej.

            „Však už za chvíli vodejde na druhou rotu a bude mít vod vás pokoj,“ připojil se Hudeček.

            „To jsem zvědav, co si pak počnete, veliteli!“ dodal Strniště.

            To, že se špagáta zastali kupráci, překvapilo velitele roty ještě více než mě, zmlkl a zůstal stát s vyvalenýma očima. Nevím, nakolik svou podporu mysleli vážně, ale mě jejich reakce v ten hodně pozdní večer fakt moc potěšila.

 

            Kola času se však točí dál. I začátek února byl pro naši rotu dost krušný. Děmjan byl v nemocnici, Čoviš také skončil na ošetřovně, protože se mu od omrznutí na prstech začala loupat kůže. Dostal mastičku a fáč. Mnoho toho v každém případě na rotě nepodělal. Přitom bylo v plánu ošetřování techniky, běžné průsery vojáků, jako pozdní návrat z vycházky, neustrojení, spánek ve službě, drzé chování a podobně. I v kasárnách byla velká zima, takže nikomu se nechtělo do parku techniky, ale ani do služby. Mě zlost trochu opustila a tak jsem začal zase normálně pracovat. No normálně, spíš jako magor. Ale co mi zbývalo? Kdo by tak asi odnesl průsery? Bilský?

            Ale i na jeho hlavu, plnou ztřeštěných nápadů, se toho valilo dost. Supráci už ho nebrali vážně skoro vůbec, nikdo ho neposlouchal a on takovou situaci nesl velmi těžce. Navíc se na něj naštvali za hříchy minulé nadřízení, možná mu i dělali naschvály a trochu ho šikanovali. Takže se toho na rotu valilo tolik, jako když praskne přehrada. Zachraň se kdo můžeš. Ale kam tady utéct? Bilský zůstával v kasárnách dlouho do noci, skoro se nedostal k rodině.

            „Vy někam jdete?“ zeptal jsem se ho, když jsem viděl, že si bere kabát a beranici.

            „Sáblíku,“ řekl zmučeným hlasem, „Jdu se na chvilku podívat domů. Kdyby se tu na mě někdo ptal, řekmi mu, že jsem si vzal pistoli a šel se zastřelit.“

            Nevzal si však pistoli, ale náhradní volno. Nevím, zda mu oraz někdo na pluku poradil či nařídil, ale v každém případě se atmosféra zase trochu uklidnila. Vlasák rozhodl, že ho zase budu zastupovat já, protože jsem se prý osvědčil a nový mladý důstojník z povolání ještě nenastoupil.

            Hned druhý den ve své dočasné funkci jsem jednotku zašil na učebně na tankostřeleckém cvičišti a odešel na štáb praporu domluvit a obhájit sestavenou celodenní směnu, do které naše rota nastupovala. Když jsme skončili, řekl mi Solovič.  

            „Až půjdeš zpátky za rotou, vem s sebou podporučíka Javorského a představ ho jednotce. Je už na vaší rotě ve skladu u Pavlíka, tak si ho tam vyzvedni.“

            Vyzvedl jsem ho, cestou jsme se představili a já ho zavedl rovnou do učebny. Když jsme otevřeli dveře, byl mladý důstojník dle jeho výrazu šokován. Část roty spala, další část byla v družném hovoru, další hráli karty. Podívali se na hodnost Javorského a pak pokračovali ve své činnosti.

            „Hej, pánové, věnujte mi chvilku pozornost,“ zvolal jsem a zatleskal.

            Utišili se, eventuálně posadili.

            „Přečtu vám céésku, abyste věděli, kdo kam půjde!“

            Což jsem učinil. Pochopitelně si neodpustili komentář.

            „Do prdele, zase do stráže?“ vztekal se Szepko.

            „Když se ti to nelíbí, tak tě škrtnu a napíšu tě na vchod,“ pokrčil jsem rameny.

            Zmlknul. Služba na vchodě byla v těchto tuhých zimách zdaleka nejhorší, navíc každý zde byl na ráně a měl zvýšenou pravděpodobnost na obdržení trojky nebo sedmičky. Rozuměj basy. Z tohoto důvodu jsem tam posílal především ty, kteří mi dělali nějaké problémy, o čemž by mohl vyprávět třeba Doležal, později můj velký kamarád, či Holub nebo Zemerský.

            „Abych nezapomněl, tohle je podporučík Javorský, nový velitel čety a povede nyní výcvik,“ dodal jsem a otočil se k Javorskému, „Jdu dělat na rotu písemný přípravy.“

            Nebylo to vůči němu úplně fér, že jsem ho v tom takto nechal. Jak jsem se později informoval, neřekl po mém odchodu ani půl slova. Ale dal se na vojnu, on zcela dobrovolně, tak ať se snaží. Navíc se uvedl hned skvěle. Ještě tento večer Javorského poslali pro vojáka ČTZ-1, který si odskočil do Ostravy urovnat vztahy s manželkou,  a náš nový velitel čety si neodůvodněně protáhl výlet o den.

            Takže Javorský byl zase pryč, Bilský stále na zvláštní dovolené či co, takže jsem měl rotu stále na povel. Další den večer šel na vycházku Pavlík, alkoholik, podle vojáků dobrej špagi, podle nadřízených flink, dle mého byl na hraně překulit se v notorického alkoholika. I tento večer přišel ve značně zdemolovaném stavu, hezké od něho bylo, že dotáhl dvě láhve červeného vína. Hned jsme si jednu v kanceláři otevřeli. A po ní tu druhou. Tím se však dorazil, začal být nepříjemný, hádal se se mnou, padal ze židle.

            „Tak jdem spát!“ řekl jsem, schoval kompromitující předměty a odemkl dveře. „Jdu na hajzl!“

            „Já taky,“ zamumlal.

            Bylo mi trochu divné, že na WC nedošel. Ale řekl jsem si, že asi usnul. Vrátil jsem se odlehčen do kanclu a nevěděl, zda se mám smát, brečet nebo nadávat. Pavlík stál ramenem a hlavou opřený o skříň, druhou rukou si ho držel a proud tryskal ven. Ale kam! Přímo do jeho kanad, na jeho maskáče, které si předtím sundal, pak stékal na podlahu a jako potůček se sunul ke stolu velitele roty. Zde vytvářel rozrůstající se jezírko.

            Chvíli jsem koukal jak blbec, pak jak korunovanej, když Vláďa po chvíli schoval zdroj záplavy do kalhot a začal se chystat ke spánku. Do páchnoucí louže si hodil spacák a chtěl si lehnout!

            „Ty čuráku! Pojď pryč, ty prase!“ začal jsem mu nadávat a tahat ho z kanceláře, ale pral se se mnou, vší silou se držel futer a já nebyl schopen ho odtrhnout.

            Co s ním? Nechat ho v tom spát, nebo ho knokautovat a odtáhnout? Což v jeho stavu by asi nebyl problém, ale nějak se mi takové řešení příčilo. I když za ten bordel, co udělal v kanceláři, by si minimálně pár facek zasloužil. Což mi druhý den potvrdil a dal mi pro takový další případ zelenou.

            Naštěstí náš zápas od stolku dozorčího roty viděl četař Czöte a společnými silami jsme ho odtáhli a uložili do postele. Naštěstí byla druhý den neděle, takže jsem kancelář nepotřeboval. Pročež tak měl Vláďa možnost ten bordel po sobě uklidit. Bylo mi ho líto, když se druhý den stal terčem všeobecného posměchu a když jak uzlíček neštěstí likvidoval s hadrem v ruce k kanceláři zapáchající spoušť. Sliboval, že už to nikdy neudělá.

            Jenže druhý den odpoledne mu otrnulo a když šel s řidičem Ronovským na služební cestu, kam je poslal Solovič, narazili cestou na chutný pramen a řádně si z něho přihnuli. Vyneslo jim to pět dní vězení. Aby Pavlík své představení korunoval, tak druhý den ráno při poplachu nastoupil po půl hodině, když byl konečně nalezen tvrdě spící ve skladu výkonného praporčíka a probuzen. Pak ho zavolali do kanceláře pluku, kam odcházel jako četař absolvent a vracel se jako desátník absolvent. Nástup do basy hned. Upřímně řečeno, byl jsem rád, že mi zmizel z roty. Naštěstí šlo vše mimo mě.

            Večer jsem seděl v kanceláři a něco dělal, když za mnou přišel velitel praporu Vlasák, který byl právě v roli dozorčího útvaru. Seděl jsem za stolem Bilského.

            „Tak už si zvykáš?“ usmál se.

            „Zvykám? A na co?“

            „No na velitele roty. Docela ti to jde! Nechceš to podepsat?“

            „To radši kulku do hlavy,“ odpověděl jsem nezdvořile.

            „Na vojně to není tak hrozný, dostaneš peníze, byt …“

            „Já se radši vrátím do civilu. Přišel jste sem dělat nábor?“

            „Ne, potřebuju někoho na doplnění služby do kuchyně, onemocněl jim tam nějaký voják. Tak než někoho z tvý roty vodchytnu, chtěl jsem vědět, koho tam chceš poslat, nějakýho hajzla.“

            „No, když to musí být, tak si z roty vytáhněte Mariana Holuba, ten si takovou službu zaslouží,“ určil jsem.

            „Tak dobře,“ řekl a odešel. Jenže za chvíli byl zpátky.

            „Hele, a kde toho ptáka máš? Nevodletěl ti někam?“ zeptal se.

            „Cože? Není na rotě? Tak já ho seženu,“ řekl jsem v předtuše nepříjemnosti.

            „Tak ho najdi a pošli mi ho na děvěťárnu,“ řekl a odešel.

            Samozřejmě byl Marian na černo venku, u své holky, takže jsem pro něj rychle poslal Švehlíka, který ho za chvíli přivedl. Vymyslel si, že byl za kamarádem na spojovací rotě.

            „Tak co, advokáte? Kdes ho měl?“ ušklíbal se později Vlasák. Bylo mi jasné, že historce se spoj rotou nevěří, ale nechal to být, za což jsem mu byl vděčný.

            Advokáti, tak někdy, když měl dobrou náladu, říkal velitel praporu mně a Ivu Marešovi, protože se prý stále zastáváme svých nezdárných podřízených.

            Druhý den se vrátil Bilský a já mu předal jeho rotu. Hned jsme dostali nový úkol. Po další tři dny jsme vždy ráno nasedli na auto a jezdili na Šumavu připravovat tanky k předání druhému praporu. Ty tanky, které jsme měli půjčené na jejich praporní cvičení. Večer jsme se zase vraceli. Během toho jsme měli s Bilským dost času si vysvětlit náš vzájemný vztah, který byl nedávno narušen naší doposud nejostřejší hádkou.

            „Sáblíku,“ začal dialog na toto téma Bilský, „tys mě nasral těma svejma řečma, že bych tě roztrhnul.“

            „Vy mě zase tím, že ste mě nepustil na trénink. Takže jsme si kvit. Vlastně ne, já na to doplatil,“ odpověděl jsem.

            Pokusil jsem se mu klidně vysvětlit, že se mnohdy chová jako nevděčník, že je zbytečně aktivní a sám sobě i své rotě přidělává problémy. A že velitel není jen od toho, aby na podřízené řval a budoval si na nich svoji kariéru, ale taky od toho, aby se o ně postaral. Ale moje snaha byla zbytečná, jako mluvit

Zpět na část 6 Pokračovat na část 8
Copyright 2009 - ing. Radko Sáblík