Kapitola 3 - část 5 Zveřejněno: 03.03.2010 17:33:29

            „Vám se to mluví,“ stále vzdychal, „Vy si za pár měsíců odejdete do civilu a co já?“

            „Už aby to bylo,“ odpověděl jsem a nechal toho, protože mi role utěšovatele nějak neseděla.

            Před večeří nastoupila naše první rota a čtvrtá rota před štáb pluku, aby byly vyneseny rozsudky. Byli jsme tam všichni, velitelé čet, rot i praporů. Tresty sdělil osobně velitel pluku.

            Kurčiak, Zemerský, Javůrek, Balík, Semel a Kemenský čtrnáct dní vězení, Švehlík sedm za opuštění prostoru na Šumavě. Střelci obou rot za trest přes noc uklidí sníh z malého i velkého nástupiště. Velitelé obou rot čeká finanční postih.

            Tak to nakonec nedopadlo tak špatně, myslel jsem si. Vzhledem k tomu, jak k jak rozsáhlé bitce došlo. Ale myslím si, že ani velitel pluku neměl chuť tahat nepříjemné interní věci mimo kasárna a sám sebe stavět do špatného světla.

            Jak jsem zjistil, kapitán Vlasák taky dostal řádně vynadáno, problém s Šťastným, vymlácený druhý prapor, chlast v prostorách jednotky a navíc utekl i voják z ČTZ-l, s čímž pro změnu začínal užívat kolega absolvent Mareš. Nebylo toho málo a hlavně mimořádné události přicházely jednom rychlém sledu.

            Na úklidu pracovala celá rota s výjimkou tří řidičů, Holuba, Sczepka a Kuseje, kteří opět prokázali své lidské kvality.

            Bitka si zaslouží ještě jednu poznámku. Vyhlášený trest si z naší roty odseděl pouze Zemerský a to ještě ne celý. Potrestané vojáky potkala v nejbližší době série nešťastných zranění. Javůrkovi upadl těžký železný hák od lana no nohu, Kurčial si pracně podvrkl kotník, když si otok způsobil sedíc na posteli pantoflí, kterou do postižené partie tloukl tak dlouho, dokud místo na noze nevypadlo jak mělo. Oba dva dostali sádru. Další střelec Balík uklouzl na umývačce a vážně se udeřil do hlavy, natloukl si ji kusem železa a odřel šmirgl papírem, což mu vyneslo hospitalizaci na ošetřovně s podezřením na těžký otřes mozku. Co se týká Švehlíka, do rány způsobené na prstu se mu dostalo svinstvo z pásu tanku a ten mu parádně zhnisal. Takže jejich tresty se odkládaly tak dlouho, až se na něj zapomnělo.

            Jak se říká, neštěstí nechodí po horách, ale po lidech a nyní, jak se zdálo, sestoupilo na naši rotu, na kterou se naši nadřízení začali dívat skrz prsty.

            Po vynesení rozsudku jsem se setkal s velitelem roty, abychom dali dohromady směnu do služby na druhý den. Naše rota měla zajistit tak zvanou céesku, CS, neboli celodenní směnu. Bylo nás málo, tak jsme to dávali horko těžko dohromady.

            „Dobře, tak já tedy budu velitelem stráže,“ připustil jsem, „ale koho dáme na vchod?“

            „Ať tam jde Šťastný.“

            „To je nesmysl,“ nesouhlasil jsem, „Vždyť mu hrozí kriminál, ten by vůbec do služby jít neměl!“

            „A co? To se tady bude jako jen flákat, hajzl jeden?“

            „No dobře, ale na vchod? Tak ho někam zašijem, třeba na rotu,“ byl jsem stále proti.

            „Naopak, jen ať jde na vchod, tam bude všem na vočích,“ trval na svém Bilský a já mu nakonec ustoupil.

            Služba proběhla dobře, nikdo si na nic nestěžoval, měl jsem radost, že se nám vyhnul další průšvih. Po směně jsme my ze stráže vrátili zbraně, další se také sešli na rotě, někteří z nás se osprchovali a šli na večeři. Šťastný s námi nebyl, což by nebylo nic neobvyklého a asi bych se tím ani nezabýval, kdyby nešlo právě o něho.

            „Veliteli, nemohu nikde najít Šťastného,“ šel jsem hned po večeři za Bilským.

            „Sáblíku, neplašte,“ odvětil nadporučík, ale viděl jsem, jak mu zatrnulo.

            „No jak myslíte. Na večeři nebyl a taky nikde na rotě jsem ho nenašel.“

            „To nic neznamená, může být někde v kasárnách,“ utěšoval se Bilský a dodal, „Podívej se po něm, já teď jdu domů. Tam mě už nikdo skoro nezná! Ale vrátím se sem na večerní kontrolu. A očekávám samé dobré zprávy.“

            „Dobře. Co když ho nikde nenajdu?“

            „Tak to začni řešit jako svévolné opuštění posádky.“

            „Dobře, jak myslíte. Když ho do hodiny nenajdeme, tak to začnu řešit,“ povzdechl jsem si. Zase vyžeru nově se rýsující průser.

            Svolal jsem si mladé vojáky, požádal jsem je, ať se po Šťastném podívají po rotě a pokud ho někde najdou, ať sem s ním okamžitě přijdou. Bohužel všechny mise skončily neúspěšně. Tak jsem výsledky svého pátrání oznámil dozorčímu útvaru a taky zavolal na posádku do Prahy, že se nám ztratil voják a že je podezření, že zamíří právě tam. Pak už jsem jen čekal a doufal, že se objeví do večerní kontroly. I když po pravdě, už jsem tomu nevěřil.

            Do večerní kontroly se pochopitelně neobjevil. Proto jsem šel s dozorčím útvaru k němu na služebnu a on tuto radostnou novinku vzápětí sdělil veliteli útvaru.

            „Máme počkat do jedenácti hodin, pokud se neobjeví, tak máme vyslat pátrací hlídky po městě a prohledat ho, především noční podniky, bary, vinárny,“ tlumočil devěťák rozhodnutí velitele útvaru.

            „To nemá smysl,“ nesouhlasil jsem, „pokud už zdrhnul, tak jel do Prahy. Má tam holku, ví, že ukradl auto a že půjde do basy. Tak se za ní chtěl předtím podívat.“

 

Sáblík

 

            „Asi jo, ale rozkaz je rozkaz.“

            Zatímco náš velitel Bilský seděl v kanceláři, tak my od půl dvanácté do dvou hodin chodili po městě a bezvýsledně nakukovali do nočních podniků. Ale rozkaz je rozkaz.

            U brány jsem potkal četaře absolventa Jardu Bartáka, právníka, který nyní dělal pomocníka vyšetřovatele pluku kapitána Novoborského.

            „Hele,“ řekl mi, „Šedivý mlel něco vo pistoli, co prej má Šťástka někde ulitou.“

            „Cože?!“

            „No, že prej má Šťástka někde doma ulitou pistoli. To by mohlo být vážný!“

            „Hm, tak já to radší řeknu Bilskýmu. A díky za informaci.“

            „To určitě. A radši si taky se Šedivým promluv!“ 

            „Co kdybys mi s tím trochu píchnul?“

            „Tak jo.“

            Jako první jsme šli za vojínem Šedivým, který byl v současné době nabíječ druhé roty. Dozorčí roty nám ukázal kde spí a my ho vzbudili.

            „Hele, jak to bylo s tou pistolí a Šťastným, jaks mi naznačoval?“ zeptal se ho Barták.

            „No,“ zamumlal rozespalý voják, „něco takovýho naznačoval, ale jen naznačoval. A nechci vo tom mluvit, netahejte mě do toho.“

            Oba jsme se odebrali za Bilským, který se právě balil domů. Barták mu zopakoval to, co slyšel a já mu potvrdil, že tuto domněnku náš bývalý nabíječ právě zopakoval.

            „Já mu nevěřím, to je blbost,“ mávl rukou nadporučík. „Sáblíku, nechte si to pro sebe, už takhle máme těch průserů dost!“

            „Jak myslíte, jen aby pak ten průser nebyl ještě větší.“

            „Jak jsem řekl, nevěřím mu. Jdu domů a řešit to budeme ráno.“

            „Vyplatí se jít vůbec domů?“

            „Jsem vděčný za každou minutu, kdy jsem doma,“ usmál se funěsovsky velitel, „a že jich díky vám v poslední době moc není.“

            Když odešel, tak jsem ještě šel prohledat Šťastného skříňku, zda tam nenajdeme nějakou stopu, nějaký dopis. Zjistili jsme, že zmizely jeho vycházkové šaty ze skladu, nějak je dostal ven.

            Hned ráno, když se Bilský dostavil, zavolal rodičům Šťastného a apeloval na ně, aby se ho pokusili nalézt a ihned ho poslali zpět, protože takto si pouze zvyšuje míru svých provinění. Pak odešel na jednání k veliteli praporu. V tu chvíli zazvonil telefon. Zavolal zástupce velitele útvaru pro týl major Bouška, že za hodinu přijede politruk z divize, abych mu připravil všechny materiály o Šťastném a za tu hodinu i s nimi za ním přišel na štáb.

            Do kanceláře jsem si raději znovu zavolal Humuna, abych se ho ještě jednou vyptal na tu regulaci a taky Šedivého, aby mi ještě jednou zopakoval to o té pistoli.

            „Co mě do toho taháš? Já vo ničem nevím!“ začal na mě křičet Šedivý.

            „Ty čuráku!“ zařval jsem, unavený, nevyspalý, nervózní, kopl jsem židli proti němu. On se vzápětí vrhl proti mně. V poslední chvíli ho Humun zachytil.

            „Ty kreténe,“ pokračoval jsem v přátelském duchu, „za chvíli přijede politruk divize a já chci vědět, jak to bylo s tou pistolí. Když už si vo tom žvanil!“

            „To byla blbost,“ zklidnil se trochu.

            „Dobře, takže vo tom vlastně nic nevíš. A vypovídat vo tom nechceš.“

            „Ne.“

            „Dobře,“ vyhodil jsem ho a za chvíli propustil i Humuna.

            Zatímco si všichni v klidu posnídali, já dával dohromady požadované dokumenty. Přišel i Děmjan a Čoviš a začali jsme všichni vyplňovat své osobní deníky velitelů čet, protože jsme si byli jisti, že je po nás někdo bude chtít.

            „Milo, můžeš mi prosím tě rychle nadiktovat tady ty odměny a tresty vo vojácích z mý čety? Nějak to nestíhám,“ sledoval jsem nervózně hodinky.

            „Já toho mám taky moc co doplnit,“ začal svým pomalých polotichým hlasem Děmjan, „Já teď nemůžu, snad za chvíli, až to dopíšu …“

            „Ty čuráku jeden!“ byl jsem dnes od rána v ráži. Mrsknul jsem po něm lávou od limonády, od jeho boku se odrazila, dopadla na zem, ale nerozbila se. „Za pět minut mám bejt u majora Bouška na pluku. Tak si hlavně všechno dopiš do toho svýho zkurvenýho notýsku, abys měl všechno v pořádku.“

            „Ale já … kdybys mě poprosil … a ne křičel …“

            „Vyliž si prdel!“ rozmetal jsem osobní materiály vojáků po kanceláři, vzal dokumenty Šťastného a odešel na štáb.

            Naštěstí politruk divize ještě nepřijel, ale major Bouška si mě zavolal dál. Zkoumavě si mě prohlížel, jeho pohled nevěstil nic dobrého.

            „Soudruhu četaři absolvente,“ začal vážným hlasem, „Doufám, že jste si vědom míry svého provinění. Vy jako jeden z nejnižších velitelů musíte mít největší přehled o svých podřízených. Navíc jako absolvent a vysokoškolsky vzdělaný člověk, musíte umět jednat s lidmi, objevit jejich problémy a snažit se je řešit. Ale co vy? Kašlete na to. Vaši vojáci chlastaj, perou se a nakonec utečou z vojny. Místo abyste jim pomáhal řešit jejich problémy, necháte je v tom. To není dobrý přístup velitele!“

            „Až, soudruhu majore,“ snažil jsem se o co nejklidnější hlas, ale bohužel trochu zvýšený byl, „až nebudu denně do noci muset vyplňovat stohy papírů, rozvrhů, deníků, tak budu moct bejt s vojáky a výchovně na ně působit. Když je skoro nevidím a jen píšu a píšu, jde to špatně!“

            „Ven!“

            Ještě za zavřenými dveřmi jsem slyšel něco o neskutečné drzosti.

            V uklizené kanceláři už čekal Bilský s dalšími veliteli čet a oznámil, že musíme zahájit přípravy na další vyvedení na Šumavu. Nakonec jsme z cvičení byli docela šťastní, byť jinak bychom se na něj netěšili. Ale teď bylo dobře vypadnout z kasáren a zmizet velení pluku z očí. Průšvih stíhal průšvih a mnozí z nás z toho měli nervy nadranc. Já  určitě, zvláště když jsem už několik nocí pořádně nespal.

            To samé se přihodilo i Bilskému, který dostal nervový kolaps téhož poledne kvůli nějaké prkotině, strašně řval, pak jako když mávne kouzelným proutkem se uklidnil a nepříčetně se rozchechtal. V poslední fázi svého nervového kolapsu už vydával rozkazy zpěvem s nápěvem na motivy vojenských písní. Myslím, že by si u nás na rotě v té době MUDr. Chocholoušek přišel na své.

            Já už měl k večeru všeho taky až nad hlavu, i když jsem nezpíval. Rezignoval jsem na cokoli, zhasl v kanceláři a šel si zahrát mariáš, konkrétně volenou trojku. K tomuto nápadu jsem získal dva střelce, Borka a Majoroše. Seděli jsme v ložnici na posteli, uprostřed popelník, pod spacáky peníze. Tak nás našel dozorčí útvaru, jeden kapitán z roty týlového zabezpečení.

            „Vida, vida, tak tady se kouří na ložnici. A hrají se tu karty. Pochopitelně o peníze,“ nadzvedl spacák a dodal, „Dobře vychováváte své vojáky, soudruhu četaři, moc dobře, jen co je pravda.“

            „Soudruhu kapitáne, buďte rád, že se tu dneska výjimečně nepije a ani dneska výjimečně nikoho nemlátíme,“ řekl jsem rezignovaně, ale on i další vojáci se začali smát.

            „No to je pravda,“ připustil a s úsměvem dodal, „Tak na co čekáte, hrajte.“

            Podíval se na jednu partii, vlastně ani ne celou a s vrtěním hlavy odešel. Takže jsme pokračovali a já celkem snadno vyhrál asi padesát korun československých. Trochu jsem se styděl za obrání začátečníků, takže když jsem druhý den ráno za výhru koupil cigarety, věnoval jsem každému po jedné krabičce. Ta byla tehdy v hodnotě šesti korun, takže i tak mi dost zůstalo. Sice nechtěli dar přijmout, v každém případě jsme mariáš v tomto složení hráli naposledy.

            Po obědě jsme vyjeli znovu směr Šumava, a já byl rád, že mizíme z kasáren, kde jsme si proti sobě popudili během velmi krátké doby snad všechny důstojníky na útvaru.

            Zpočátku byla Šumava navíc i přívětivá. Bydlili jsme v našem tradičním srubovém táboře a naší první rotě bylo uznáno cvičení s druhým praporem, takže první dva dny jsme měli veget. Mohli jsme být v táboře a pouze konat nějaké zabezpečovací práce. Ale jinak jsme mohli ve srubu, mladými vojáky dobře vytopeném, dospávat, co jsme nestihli v kasárnách. Což jsem zvlášť já oceňoval.

            „Sáblíku, od odpoledne budeš cvičit s druhou rotou,“ zavolal si mě Bilský a oznámil mi tuto novinu hned po ránu.

            „Cože?!“ vyrazil jsem ze sebe.

            „No, u druhé roty onemocněl velitel čety a poručík Škudrna si tě vyžádal.“

            „Ale proč proboha zrovna já?!“ zvolal jsem zoufale.

            „No, taky jsem tě nechtěl dát, ale trval na tobě,“ pokrčil rameny Bilský.

            Bylo mi jasné, že za mě vůbec nebojoval, bylo mu to totiž jedno. V hlavě mi začalo šrotovat. Ještě jeden a půl dne jsem mohl mít celkem pohodu anebo si zase užívat peklo na cvičení.

            „No jak myslíte, ale já si myslím, že až začne cvičit naše rota, tak budu zcela vyčerpaný a asi mi vůbec nic nepůjde. Nevím, nevím, myslím že i naše rota bude mít dost práce. Já bych na vašem místě poslal Děmjana, ten byl dost často na ošetřovně. A kdoví, zda mě vůbec vrátí. No, když dáváte přednost Děmjanovi přede mnou, tak se nedá nic dělat. Určitě si zase na střelnici budete dobře rozumět, jako minule. Tak já se jdu sbalit. Třeba pomůžu druhé rotě k lepším výsledkům,“ dělal jsem, že přemýšlím nahlas, ale říkal přesně to, co měl Bilský slyšet. A co přesně slyšet nechtěl.

            Odešel jsem. Ale ne se balit, nýbrž do statku, kde jsem doufal, že bych mohl zastihnout kapitána Vlasáka. Měl jsem štěstí a potkal jsem ho samotného.

            „Soudruhu kapitáne, můžu s vámi chvilku mluvit?“ zeptal jsem se zcela bez dodržení vojenských pravidel o vzájemné komunikaci podřízeného s nadřízeným.

            „Co chceš, Sáblíku?“ podíval se na mě šibalsky kapitán.

            „Víte,“ začal jsem, „právě jsem se dozvěděl, že mám jít už odpoledne cvičit. Jako náhrada do druhé roty za jednoho velitele čety.“

            „To je dobře, že to víš.“

            „Vám to připadá spravedlivý?“

            „Co s tím má dělat spravedlnost?“

            „Víte,“ nabídl jsem mu cigaretu, kterou k mé radosti přijal a zapálil nám oběma, „vím, že v armádě spravedlnost moc místa nemá, ale myslel jsem si, že vy na ni trochu dáte. Tedy alespoň jsem si to doteď myslel.“

            „Vo čem to mluvíš?“

            „Proč mám  jít zrovna já? Víte dobře, že třeba Děmjan celý to cvičení s druhým praporem trávil na ošetřovně, zatímco já mrznul v tancích. A tak by bylo spravedlivější, aby si to von docvičil s druhou rotou a já si mohl odpočinout. To by bylo dle mého spravedlivé.“

            „Podle tebe. A bylo by spravedlivé poslat poručíkovi Škudrnovi takového mantáka, jako je Děmjan? Co myslíš?“

            „Já vím, poručík Škudrna si vždycky všechno vybrečí a náš velitel roty na mě kašle. Zkuste to ještě zvážit, o víc vás neprosím. Zkuste se na to podívat z mojí stránky spravedlnosti.“

            „Ty umíš taky dobře brečet, ve svým zájmu,“ rozesmál se kapitán, ale více už neřekl, protože se objevil náčelník štábu Solovič a někam odjeli.

            Šel jsem tedy zpátky do srubu a nevěděl, jestli jsem uspěl či nikoli. Zda se mám balit nebo ne. Spíše jsem se smiřoval s tou horší variantou.

            Asi za hodinu přišel na srub Bilský a oznámil, že se četař absolvent Děmjan má hlásit u poručíka Škudrny, že za dvacet minut odjíždí ze statku. Chudák Milo, začal se rychle balit a svými nemotornými skoky poskoky spěchal na statek. Takže to vyšlo. A já vyvázl.

            Večer jsme se dozvěděli, že druhý den dopoledne se koná v nedaleké posádce schůze výtečníků divize. Zde ve smyslu setkání těch nejlepších. Z našeho praporu kdosi vybral mě a řidiče Szepka, s námi pak šel velitel naší roty Bilský. Odvezli nás tam normálně ve špinavých maskáčích, asi abychom dodali schůzi bojovou autentičnost. Uviděl jsem se s některými kamarády z řad absolventů z jiných útvarů. Měli jsme si o čem popovídat, vždyť s některými jsme se naposledy viděli v přijímači a s některými dokonce naposled ve škole.

            Schůzi předsedal osobně velitel divize. Plukovník záhy vyhnal všechny papírové řečníky a začal nám klást otázky, z kterých mnohdy bylo některým horko, zvláště vojákům z povolání. Mě se zeptal na vojína Šťastného a příliš mě nepochválil. Pak se do diskuse přihlásil Bilský.

            „Naše povolání velitelů rot je těžké,“ začal. „protože každý z nás musí vykonávat vše za povinnosti do velitele tanku v to. Velitelé tanků a velitelé čet si neplní své funkční povinnosti a nám na naši vlastní práci nezbývá čas.“

            „To je ovšem vaše chyba, soudruhu nadporučíku,“ odvětil plukovník, „vy velitelé rot si musíte ve svých rotách zjednat pořádek!“

            Nevycházel jsem z údivu a cítil jsem, jak mnou prostupuje vztek. Kolikrát už jsem napravoval Bilského hlouposti a kolik jeho povinností jsem permanentně dělal. Navíc se ke mně Bilský otočil a s funěsovským úsměvem řekl.

            „Slyšel jsi, Sáblíku?“

            „Buďte zticha, buďte zticha, nebo za sebe neručím,“ skřípal jsem zuby.

            „Co je, vždyť je to pravda.“

            „Ještě jedno slovo a přihlásím se do diskuse a řeknu něco, co si za rámeček nedáte!“

            „Ale, ale ..“

            Cítíl jsem, jak se mi ruka zvedá sama od sebe a byl jsem rozhodnut, že po pravdě popíši situaci na rotě, ať se pak děje vůle boží. Ale náhle kdosi uchopil moji ruku a táhl ji dolů.

            „Buďte oba dva zticha!“ ozval se za námi hlas politruka našeho útvaru, který mi stále ještě svíral pevně ruku.

            Po skončení schůze si mě vzal stranou a začal se ptát na Šťastného.

            „Víte, soudruhu majore,“ řekl jsem, „Už mě to všechno uráží! Kdyby aspoň nebylo tolik toho papírování, takhle si chvílemi připadám jako sekretářka a ne velitel čety. Dělám každej den do půlnoci a každej druhej den do dvou, do tří do rána! A pak si tady vystoupí Bilský, žvaní a kydá na nás hnůj!“

            „Já vím, že to nemáte lehký, ale já to nezměním. A nikdo nezmění ani Bilského.“

            Chvíli nato si mě vzal stranou velitel útvaru a oznámil mi, že se mnou chce mluvit pracovník kontrarozvědky. Pochopitelně se ptal na Šťastného a na tu jeho pomyslnou pistoli. Za účasti kapitána Novoborského jsme sepisovali protokol, především o tom, co nakecal Šedivý.

            „Víte, já o tom nic moc nevím, když jsem se o prohlášení vojína Šedivého dozvěděl, hned jsem vše nahlásil veliteli roty. Ale ten řekl, že je to výmysl a že je to nepodstatné. To tam, prosím, do toho protokolu napište. Doslovně,“ shodil jsem Bilského, a ještě k tomu jsem říkal naprostou pravdu.

            Pak šel na pohovor Bilský. Asi to nebyl se zvláštními soudruhy pohovor příjemný, protože ještě druhý den se klepal vzteky a jeho veškerá nenávist se soustředila na vojína Šedivého.

            Bohužel druhý den vyvedení přestal veget a přicházela skutečná Šumava. Dle rozvrhu jsme měli mít taktiku. Už od rána vše začalo špatně. Budíček nic, vstávání nic. Bilský dostal typický záchvat, rval ze mě spacák a řval.

            „Neplníte si své povinnosti velitele čety, soudruhu četaři!“

            „Ale to přece víte, ne?“ odsekl jsem, „Vždyť jste to včera říkal veliteli divize!“

Zpět na část 4 Pokračovat na část 6
Copyright 2009 - ing. Radko Sáblík