Kapitola 3 - část 4 Zveřejněno: 03.03.2010 17:35:50

jak puk, pak začal řvát a sápal se přes střelce na řidiče, aby ho zaškrtil. Teprve další náraz, který s ním mrštil uvnitř tanku o pancíř ho zastavil.

            Je totiž pravdou, že řidič necítí nárazy tak, jako další osádka tanku, která ve věži létá jak hadr na holi a různými partiemi svého těla zkouší tvrdost pancíře. Leč na tom se nedá moc co změnit a záleží jen na ohleduplnosti a schopnostech řidiče, zda vám připraví celkem příjemnou projížďku či z vás vytřese duši.

            Asi v půli cesty jsme narazili na narychlo zbudované stanoviště polní kuchyně, kde se rozdával guláš. Dost z nás si ho však nedalo. Vytahovat ešus páchnoucí jak psí kšíry a cpát se zmrzlým masem a kolínky, děkuji pěkně, nechci. Najedli jsme se až v táboře, kde nás čekala hodně pozdní večeře, opékaný lansmeet s chlebem jako přílohou, to si dal každý a rychle s ním běžel do stanu, kde si ho vychutnal.

            Zvládli jsme přesun bez ztráty květinky, dokonce jsme měli čas si i na pár hodin lehnout, než nás zase budili, abychom se mohli dát do ošetřování techniky. Především jsme z tanků museli dostat zmrzlé nánosy bláta, směs ledu, sněhu, hlíny, kamení, větví – to vše vytvořilo druhý a velice tvrdý pancíř. Proto ke slovu přišly rýče a lopaty, sloužící jako dvousečné meče, krumpáče, sochory, sekyrky. S nimi jsme až do umdlení bušili do té divné děsně tvrdé hmoty, která největší vrstvu utvořila především vpředu na kose vozidla. Po každé ráně nám odlétající tříšť nemilosrdně bombardovala obličej. Obdivoval jsem především Kurčiaka, s jakou lehkostí a především silou zatínal znovu a znovu krumpáč do nánosu bahna a ledu tvrdého jak beton.

            Večer nám přistavili náklaďáky a my mohli nasednout s výjimkou několika řidičů, kteří zůstali ve stanovém táboře, aby zajistili přesun tanků. Druhý prapor zde nechal i několik střelců a nabíječů na úklid tábora. Z naší roty vyšel Černý Petr na Jardu Zeleného a Petra Švehlíka. Nezáviděl jsem jim.

            Nás ostatní čekala dvouhodinová cesta v koloně na vejtřasce, kde vítr na korbě řádil jak zběsilý, chvílemi se zdálo, že od bušení našich zmrzlých nohou do podlahy se celá obstarožní korba rozsype.

            Nezmrzli jsme, už jsme tu. Ano, návrat byl výborný, skončila jedna z nejhorších Šumav, kterou jsem zažil. I ve sprše pod tekoucí teplou vodou jsem cítil její bolestivé dotyky, když nohy, prsty na rukách i tváře pálily jak čert. Ve vzpomínkách mi zůstal jen krátký slogan známé písně – „Šumavský vítr je krutý, počítej vojáčku s tím, možná ti omrznou uši, dřív než se zpátky navrátíš.“

 

            Díky zkrácení cvičení jsme měli určitý čas na klasický kasárenský život, než se zase vydáme do zasněžených hnozdů jižních Čech. A s tím také obyčejné problémy. Hned po návratu jsem musel řešit problémy s vojínem Humunem, který se před vánoci nevrátil z dovolené a musela ho přivést eskorta.  Vojín Humun byl vyšší mladý muž s býčí šíjí, trochu obtloustlý, ale solidně pohyblivý, stokilový mladý voják, pořízek z Nových Zámků s velkou silou a rváčskými zkušenostmi. Který přemýšlí většinou až poté, co dotyčnou věc spáchá.  

Snažil jsem se mu domluvit, ale záhy jsem pochopil, že mé lidské přesvědčovací metody u něho asi nepadnou na úrodnou půdu. Proto jsem mu slíbil, že pokud nebude sekat latinu, tak se tři měsíce nepodívá na vycházku. Což jsem dodržel a navíc jsem ho v kasárnách odměňoval i co nejméně příjemnými službami, ke všemu tak na sebe navazujícími, že toho měl po nějaké době opravdu dost. Služba na vchodě, kde se moc nezašije, služba v kuchyni, znovu mrznutí na vchodě a znova pakárna v kuchyni. Po pár takových kombinacích jsem mu zase oznamoval, že nastupuje do kuchyně a on ztratil nervy.

            „Co si myslíš, že budu chodit furt do služby? Abych si to s tebou nevyřídil!“ vykřikl.

            „Vyhrožuješ?“ zeptal jsem se klidně.

            „Jednu ti plácnu a bude hotovo!“

            „Tomu přece sám nevěříš,“ dráždil jsem ho.

            „Ne? A proč ne?“

            „To si přeber sám. A tím, že mi vyhrožuješ, tím se službě určitě nevyhneš!“

            Chvíli stál, já už odcházel, byli jsme již vzdáleni tak dvacet metrů na chodbě naší roty. Náhle mu něco blesklo hlavou, vykřikl, zvedl pěst a rozběhl se proti mně. Stál jsem uprostřed chodby a na mě se řítil ten kolos svalů, masa a tuku. Jistě chtěl, abych se dal na útěk, což by asi v danou chvíli bylo logické.

            Já jsem však zůstal stát, na tváři vykouzlil trochu nervózní úsměv a čekal na něj. Těsně přede mnou malinko uhnul, máchnul rukou do vzduchu a bradou se lehce otřel o mou nastavenou pěst. Kdyby se rozhodl mě zbít, těžko bych se mu ubránil, ale věřil jsem, že si až tak daleko zajít netroufne.

            Nevím, co ho zastavilo, zda varovný výkřik supráka Ervína Emjana, to, že jsem zůstal stát či obava z prokurátora, byť si nejsem jist, zda až tak daleko byl schopen věci domýšlet. Co však bylo podstatné, že se mu nepodařilo mě vystrašit a on si ve svém mozečku zafixoval, že s hrubou silou u mě nepořídí. Faktem je, že jsem zase hrál vabank, že jsem opět balancoval na té pověstné hraně, kdy jsem mohl mít pěkně pocuchaný ciferník. Ale snad právě tím, že jsem v takových chvílích zachoval klid, neukázal strach a neustoupil, jsem získával body do svého těžce budovaného postavení na rotě.

            Druhý den po výše zmíněné události za mnou přišel náčelník štábu praporu Solovič, abych mu dodal několik vojáků do tak zvané regulace. Některé tanky totiž dorazily ze Šumavy na nádraží a my museli zajistit jejich hladký převoz do kasáren. Některé hlídky měla obsadit i naše rota, jako účastník cvičení druhého praporu.

            Jako jednu z hlídek jsem poslal i dvojici Míra Humun a Míra Šťastný. Věděl jsem, že Humunovi není co věřit, takže jsem k němu přidal Šťastného, který byť byl již trestán, se tady zatím jevil jako svědomitý a pracovitý a věřil jsem, že svéráze z Nových Zámků zpacifikuje. Bylo mi jasné, že není vůbec nic příjemného stát hodiny a hodiny na křižovatce v mrazu, který sice tady zdaleka nedosahoval šumavských rozměrů, ale i tak bylo několik stupňů pod nulou. Jelikož jsem věděl, že si občas vojáci něco koupí na zahřátí, před odchodem jsem vojáky z naší roty varoval a jistě se jim podobného varování dostalo i od dalších školitelů, které je následně rozvezli na hlídky.

            Proto jsem byl rád, když se ve vratech objevila Tatra a na ní přijeli všichni vojáci. Začalo vracení materiálu, speciálního vybavení pro regulaci. Jenže za chvíli mě volal písař praporu, že mám přijít do kanceláře náčelníka štábu Soloviče. Myslel jsem, že jde jen o rutinní upřesnění zítřejší služby a tak jsem s dobrou náladou odcházel. Když jsem vešel a viděl ho stát ve společnosti dvou příslušníků veřejné bezpečnosti, hrklo ve mně.

            „Sáblíku, okamžitě sežeňte Humuna a Šťastného!“ štěkl na mě nadporučík a mě polil studený pot. Bylo vidět, že asi půjde o něco vážného. Rychle jsem doběhl pro oba provinilce a teprve teď jsem si všiml, že nejdou zcela rovně a že z nich dost táhne.

            „Co jste provedli?!“ udeřil jsem na ně.

            „My? Nic? Proč?“

            „Tak proč vás chtěj policajti?“ udeřil jsem na ně znovu cestou.  

            „Cože …,“ zachroptěl Šťastný a lehce se zapotácel.

            Něco blekotali, ale nic rozumného jsem z nich nevyrazil, takže stále v naprosté nevědomosti jsem je předal náčelníkovi štábu a chtěl odejít. Ten mě ale pohybem ruky zadržel.

            „Byli jste na hlídce na …,“ udeřil na ně policista a určil přesně to místo, kde oba skutečně prováděli regulaci.

            Nebudu dlouho tuto nešťastnou záležitost protahovat. Nakonec se oba sesypali a vyklopili ještě v kanceláři náčelníka štábu praporu vše. Bylo jim zima, tak si přihnuli, přiznali litrovou láhev rumu a možná nějaké to pivko, vše zakoupené v přilehlém krámu. Jak již byli posilněni, napadlo Šťastného, že by si mohl vyrazit za holkou do Prahy. Holkou, která na něho nejprve čekala, když byl ve vězení a teď znova, když byl na vojně. Společně strávený čas byl velmi krátký, takže voják toužil tento nedostatek napravit.

            Zatímco opilý Humun dirigoval provoz na křižovatce, odešel Šťastný svůj pošahaný nápad realizovat. S bílou helmou a dalšími regulovčickými označeními vyrazil do ulic. Nejprve zkusil štěstí s žigulíkem, vykopnul okno, ale volant byl zamčený. Šel dál, jeho řádění odnesla škodovka, která se díky jeho obratnosti po chvíli rozjela.

            Tragikomická byla i skutečnost, že ho Humun na křižovatce dvakrát „odreguloval“, aniž by si ho povšiml. Poprvé, když jel v ukradeném autě směrem na Prahu, podruhé, když se stejnou cestou štrádoval zpět po zjištění, že na cestu do Prahy není v autě dostatek benzínu. Auto zaparkoval na původní místo, vrátil se na křižovatku a dále řídil dopravu, jako by se nic nestalo.

            Naštěstí regulace brzy nato skončila a oni byli staženi do kasáren, dříve, než stačili provést další pitomost. Je ale pochopitelné, že velice nenápadný mladík ve vojenském, s bílou helmicí a rukavicemi, zaujal lidi, když vykopával okno u auta. Takže když dorazila Tatra do kasáren, téměř vzápětí již do brány vjížděl policejní žigulík.

            Policisté si ihned s sebou odvezli Šťastného k výslechu a Humun zůstal seděl jak hromádka neštěstí v kanceláři náčelníka štábu praporu.

            „Sáblíku,“ řekl zřetelně rozčílený Solovič, „Odveď to vopilý hovado do basy. Okamžitě zavolej Bilského, pokud už šel domů. Zůstane tady přes noc a bude kontrolovat svý vojáky. Tohle bude mít pro vás všechny na rotě dohru!“ dodal výhružně a vyhodil nás. Já mu velmi ochotně vyhověl a rychle mu zmizel z očí a i Humun cítil podobně.

            Zavedl jsem připilého vojáka do vězení a šel shánět Bilského. Jelikož už nebyl na rotě, snažil jsem se mu dovolat, nakonec jsem za ním poslal Čoviše, aby ho někde našel a přivedl do kasáren.

            Zařídil jsem důkladnou kontrolu všech, co byli na regulaci, ale z nikoho nic netáhlo. Provedl jsem i kontrolu vojáků na rotě, odvedl je na večerní kontrolu. Když jsme se vrátili, potkal jsem Pavlíka, který byl jako vždy během kontroly zašitý v kanceláři výkonného praporčíka.

            „Tak co, jak to vypadá?“ zeptal se.

            „No, je to na úplný hovno, zase budeme mít pakárnu,“ odpověděl jsem stále plný vzteku.

            „Já jen, že u mě byl Bilský a sháněl pistoli.“

            „Doufám, žes mu ji nedal!“

            „Ne, ale měl jsem sto chutí, kdyby ty dva kretény vodbouch a pak si to napálili sám do kebule… to zní lákavě, ne?“

            „Já myslím, že už tak je těch průserů dost,“ neměl jsem v tuto chvíli náladu na legraci. A tak zatímco Pavlík šel opět odpočívat do svého hájemství, já zamířil jako obvykle do kanceláře. Tam jsem už našel Bilského, jak si listuje v osobních materiálech Šťastného.

            „Sáblíku, já je zabiju. Vlastnoručně zabiju. Když máme úspěch na cvičení, tak mi ho takový hovada zkazej. Osobně je ráno zastřelím před nastoupeným plukem! Pro výstrahu!“ vykřikoval.

            „To bude fajn,“ sedl jsem si, zapálil cigaretu a vrátil diskusi do věcné roviny, „Tak co tam je?“

            „Třikrát už měl problém se zákonem, krádež mopedu a motorky a řízení pod vlivem alkoholu. Tyhle dva případy mu vynesly podmínku. A za tu třetí krádež, auta a jeho řízení pod vlivem alkoholu, za to dostal rok na tvrdo!“ citoval nadporučík.

            „Tak to má chlapec smůlu,“ konstatoval jsem.

            „Kokot jeden!“ praštil deskami o stůl Bilský, „Pokaždé, když se vožere, tak něco ukradne a pak s tím jezdí. Jak říkám, zastřelit ho, to je jediný řešení!“

            Bilský si nedovolil odejít a tak jsme byli v kanceláři i po večerce, dělali nějaké birokratické práce a čas od času se k celé události vrátili. Pak přišel dozorčí naší roty.

            „Volali z brány, přivezli Šťatného, máte si pro něj přijít.“

            „Sáblíku, dojdi tam ty. Když tam půjdu já, tak ho tam zabiju před svědky! A přiveď z basy i Humuna, chci je tady voba!“

            Zašel jsem tedy za dozorčím útvaru, s ním po boku jsem si vyzvedl Humuna, převzal Šťastného, kterého na devěťárně hlídali dva ozbrojení strážní a oba odvedl za velitelem roty. S tím, že je za chvíli oba do basy vrátím. Když je Bilský uviděl ve své kanceláři, začal příšerně zuřit a řvát.

            „Co vy dva kreténi?! Co si myslíte, vy debilové?! Že vám to projde? Tohle už řeší prokurátor!“

            Stáli tam jak zmoklé slepice.

            „A u tebe, vojíne Šťastný, který už byl trestanej,“ hřímal dál velitel, „tak u tebe to nebudou měsíce, u tebe to budou roky! Můžete mi k tomu něco říct?!“

            „Byli jsme opilí …,“ šeptl Šťastný.

            „No a co? Vo to hůř! Vožralí jak prasata ste chtěli řídit dopravu?! To je obecný vohrožení! To se vám přičte k tíži! Navíc si odešel z místa regulace, to je jako dezerce ze služby! Další trestnej čin! Ale než vás zavřou do pořádný basy, tak se postarám, že tady na rotě budete makat! Sedřu z vás kůži.“

            Pak se obrátil ke mně

            „Soudruhu četaři, odvedete oba provinilce do plukovního vězení. Pak napíšete dopisy rodičům obou provinilců. Ráno mi je dáte podepsat a já je sám osobně odešlu!“

            Přikývl jsem bez nadšení. Zase noční práce. Odvedl jsem je oba do basy, zůstal tam chvíli s nimi a nějak jsme společně sestavili koncept dopisů, které jsem pak na rotě dal do finální podoby. Humun se trochu bál, ale v podstatě si zase tak moc z toho nedělal, zato Šťastný byl vysloveně na dně.

            „Já jsem ale pitomec! Kdybych nechlastal, tak se mi to nestane,“ opakoval stále dokola, po tvářích mu stékali slzy. Dokázal si spočítat, že za čtvrtou krádež motorového vozidla, navíc jako voják během služby, vyfasuje slušnou pálku.

            Ráno oba provinilce propustili na rotu, kde budou vyčkávat další osud. V každém případě se jejich provinění ani za mák nelíbilo veliteli útvaru, který hned příští odpoledne po zaměstnání a před večeří sezval všechny absolventy útvaru do kinosálu.

            „U pluku se rozmíhá bordel!“ hřímal velitel útvaru, „Špína, chlast a další svinstvo! A co dělají absolventi?! Jen jezdit domů, chodit na vycházky, chlastat! Tak to ne! Za všechen bordel můžou absolventi! A tak vám říkám, že už je toho dost! Budeme se teď držet nové zásady! Jak se říká, má dáti, dal, tak pro absolventy bude platit – má dáti, nedám!“ zařval, praštil pěstí do řečnického pultu, až se ten málem rozsypal.

            Ta jeho slova mi hnula žlučí, ale samozřejmě jsem nedal nic najevo. O kom mluvil? O kterých absolventech? O těch komouších a svazácích ze štábu pluku? Anebo o nás, kteří jsme mrzli na Šumavě, ze kterých si důstojníci dělali své pobočníky? Nebo hůře své osobní slouhy? Tito důstojníci, mnohdy sami polovzdělanci, buď v našich létech a někdy i mladší, chtěli abychom jim prokazovali úctu? Čemu? Jejich tuposti, lenosti, ignorantství?

            „Ať de ten buzerant do prdele,“ bylo všude slyšet, když jsme vycházeli z kinosálu.

            Vrátil jsem se na rotu. Bilský už odešel, na rotě panoval klid, takže jsem byl v kanceláři, kouřil cigarety a nudil se, občas udělal nějakou práci.

            „Bijou šedesátky!“ ozvalo se náhle na chodbě a nastal neuvěřitelný rámus.

            Otevřel jsem kancelář a tam už byl šrumec. Od mladého velitele tanku Doležala jsem se během několika vteřin dozvěděl vše.

            Počátek celé nepříjemnosti byl na Šumavě před pár dny. Dva naši řidiči, Jarda Zelený a Petr Švehlík, kteří zůstali s tanky a některými vojáky druhého praporu, se zúčastnili černé vycházky do hospody do přilehlé vesnice. Poté, co byla většina posílena alkoholem, nastal konflikt mezi střelci mazáky druhého praporu a řidiči supráky našeho praporu. Jelikož mazáků bylo víc, dostali supráci pořádnou nakládačku.

            Dnes večer šel na vycházku Kurčiak a Javůrek. Povzbuzeni alkoholem, rozhodli se zahrát si na Zory mstitele. Oba byli výborní a zkušení rváči, ale tam narazili. Na čtvrté rotě dva východňáři Kemenský a Semel za pomoci pár dalších, jim dali, jak se říká, po hubě.

            „Bijou šedesátky!“ rozběhli se Kurčiak a Javůrek po kasárnách.

            A už to začíná! Odevšud z našeho praporu se začali rojit supráci, kteří to měli v tu chvíli za šedesát dní do civilu. Z druhého patra vyráží největší rváči – supráci z první a druhé roty a čety týlového zabezpečení, z přízemí vybíhají supráci z třetí roty. Jejich dva proudy splývají v jeden v prvním patře a derou se do rajónu čtvrté roty, kterou narychlo posilují další rváči mazáci z jiných rot druhého praporu.

            „A do prdele,“ sedl jsem si na stůl do kanceláře, nechal otevřené dveře a zapálil si cigaretu. „Tak to teda bude pořádnej průser!“ pomyslel jsem si.

            Podle hrozného řevu už nastala bitka. Pořádná řež.

            „Vítězíme!“ hlásili mi Humun a Doležal, kteří několikrát seběhli opatrně o patro níž, aby monitorovali situaci. Následně mi hlásili vývoj řeže. Jako mladých vojáků se jich bitka netýkala, ale zvědavost byla silnější než obava, že v té mele taky nějakou koupí.

            Brzy jsem měl poměrně solidní přehled o celé situaci. Mazáci z druhého praporu, především pak Kemenský a Semel, dostali supernakládačku. Kdo se připletl do cesty útočícímu prvnímu praporu, byl tvrdě zbit, skříně, postele, noční stolky, to vše lítalo vzduchem. Kurčiak honil po pokoji Semela, rukou odhazoval železné postele jak sirky, až jimi honěnému zatarasil cestu, dostihl ho a příšerně ho zbušil.

            Když dorazil na čtvrtou rotu dozorčí útvaru kapitán Novoborský, shodou okolností vyšetřovatel pluku, bylo vlastně již po všem. Vítězní supráci se s oslavným řevem rozcházeli do svých rajónů a za nimi zůstala děsná spoušť, jako by zde prošlo tornádo. Kapitán Novoborský mohl již jen zhodnotit  obraz hrůzy, na chodbě i ložnicích čtvrté roty ležely v kupě skříně, stolky, postele, madrace, oblečení a mezi tím sténající, krvácející a zbití mazáci.

            Okamžitě nastalo vyšetřování. Z domova byl povolán velitel čtvrté roty nadporučík Šumivý a také velitel naší první roty Bilský, neboť obě tyto jednotky měli v bitce nejvíce svých zástupců.

            „Sáblíku, to je trest boží, ale zaco, proboha, za co?“ naříkal Bilský, když se dostavil. Věřil, že dnes vynahradí rodině včerejší řešení mimořádné události se Šťatným a Humunem a teď tohle.

            Z naší kanceláře se stala vyšetřovací místnost. Vždy mi řekli jméno a rotu, já zařídil buď poslem nebo telefonem, aby voják přišel a zavedl ho dovnitř. Během krátké doby jsme věděli všechno.

            Nezapírali, šlo o otázku suprácké a mazácké cti, šlo o chlapskou záležitost. Navíc stav některých vypovídal zřetelně, že v bitce byli účasti. A že byli řádně biti. V tom hráli prim zástupci čtvrté roty.

            Před půlnocí vše utichlo, vojsko šlo spát či si lízalo své rány, kterých nebylo zrovna málo. Ale byl klid, pouze zdevastovaný a jen lehce uklizený prostor čtvrté roty napovídal, že se tu před pár hodinami sváděla urputná bitva. Bilský a Šumivý odešli, já ještě dodělával nějaké písemné přípravy na druhý den.

            Proto jsem nevěděl, že na ložnici, kde byla i má postel a za kterou jsem oficiálně zodpovídal, probíhá právě oslava slavného vítězství. Mladí vojáci byli vysláni, aby vítězným suprákům přinesli něco na triumfální přípitek. A jelikož šlo o triumf veliký, padla nejedna láhev.

            Když jsem dodělal přípravy a vešel na ložnici, ucítil jsem ve vzduchu další průser. A to doslova, protože vzdych byl prosycen kouřem cigaret a výpary alkoholu. Lehl jsem si, taky si zapálil a přemýšlel, že se nám to v poslední době nějak sype …

            Cvak. Rozsvítilo se světlo a ve dveřích stál dozorčí útvaru. Když se pořádně nadýchl, a když se následně vzpamatoval ze šoku, udělal dva kroky a našel první prázdnou láhev. Dál ani nepokračoval. Vytáhl mě ven z ložnice, šli jsme mlčky ke stolku dozorčího roty Ervína Emjana.

            „Pošlete mi sem dva strážné!“ štěkl Novoborský do telefonu.

            Bylo ticho, nikdo z nás necítil potřebu nic říkat.

            „Do basy s ním!“ poručil strážným a předal jim Emjana, který beze slova odkráčel i s doprodem.

            „Sáblíku, jděte se řádně ustrojit, nastupujete do služby dozorčího roty!“ nařídil mi kapitán.

            Oblékl jsem se, obul, pokusil se o co nejlepší a předpisové ustrojení a vrátil se za kapitánem, který seděl na stolku dozorčího roty a sám zatím hlídal náš klid.

            „Tak vono vám nestačí, že jste vytloukli čtvrtou rotu,“ spustil na mě nekomisně a bylo vidět, jak je naštvaný, že k tomu došlo právě během jeho služby, „vám nestačí, že to zejtra bude řešit velitel útvaru. Ale vy musíte chlastat dál! A to pod vaším velením, soudruhu četaři! Však vás taky budou řešit. No, teď si na to alespoň lépe dohlédnete!!“

            Neřekl jsem ani slovo. Cokoli vysvětlovat bylo zbytečné. Že já jsem dnes vůbec nepil jistě poznal. Jenže jako velitel jsem za své vojáky zodpovědný, to byl neodiskutovatelný fakt. Tak o čem mluvit.

            Krátce po odchodu Novoborského šel na záchod Kurčiak. Když se vracel, zastavil se u stolku, za nímž jsem i za jeho velkého přispění teď seděl.

            „Máš kvůli nám průser, co?“ ptal se.

            „Tak trochu,“ usmál jsem se.

            „Tak se nezlob, to víš, my je museli zbít, přece se vod nich nenecháme mlátit.“

            „To je v pořádku, já bych to na vašem místě udělal taky,“ řekl jsem, „Akorát s tím chlastem potom jste to přehnali. Muselo vám bejt přece jasný, že tady bude devěťák čmuchat!“

            „Hm, „ brumlal Janko, „tak se nezlob,“ podal mi ruku.

            „V pořádku, já se nezlobím.“

            „Opravdu ne?“

            „Opravdu ne.“

            „Tak dík. A promiň,“ stiskl mi ještě jednou ruku a odvrávoral do ložnice. Vsadil bych sto býků proti koženému lasu, že chlastali dál.

            Aby vše naši supráci dokonali, druhý den dopoledne se zastavil Kurčiak se Zemerským na rotě, dopili zbytky a natáhli se na postel. Tam je našel zástupce velitele útvaru pro výcvik major Chudý. Marně se je pokusil vzbudit, podařilo se to až po delší době strážným, kteří je odvedli do basy. Říkám-li odvedli, tak to platí doslovně, strážní je museli podpírat, aby tam vůbec došli.

            Chudák nadporučík Bilský. Po odpoledním vystřídání mé osoby u stolku dozorčího roty jsem ho našel v kanceláři sedět jak hromádku neštěstí za svým stolem, smutek v očích.

            „Sáblíku,“ povzdechl si, „Co mi to všichni děláte? To už není přece normální … Co se to na nás valí? To už je snad spiknutí …“

            „Ale veliteli, prostě se jen pár průserů nakumulovalo …,“ pokusil jsem se ho utěšit.

            „Ano, nakumulovalo. Jeden průser stíhá druhý! Moje kariéra je v troskách …“

            „Tak zle snad nebude.“

            „Ale bude. Za hodinu musíme nastoupit před štáb pluku a tam se dozvíme tresty.“

            „No snad nás nezastřelí, a veliteli, když nejde vo život, tak jde vo hovno,“ zažertoval jsem.

Zpět na část 3 Pokračovat na část 5
Copyright 2009 - ing. Radko Sáblík