Kapitola 1 - část 4 Zveřejněno: 08.03.2010 12:29:39

            Asi tak nějak. Na závěr se nám dostalo přání dostatku síly, odhodlání a píle do přijímače. Nabídka na možnost položení otázek byla zbytečná, nikdo se na nic nezmohl či spíše ptát se na cokoli považoval za zcela zbytečné.

            Pak už následoval typický večer během přijímače. Po povinném sledování televizních novin jsme se poflakovali po rajónu, někdo psal dopisy domů, jak dobře dojel, jak se tu má fajn, jak se tu skvěle o něj starají, jak je možností sloužit socialistické vlasti nadšený a pln odhodlání chránit náš stát a pracující lid, aby ten mohl plnit své pracovní závazky. Další sledovali oduševnělé pořady v televizi, někdo hrál karty nebo si četl. Již od čtyř hodin první dva z nás nastoupili službu jako dozorčí a pomocník dozorčího roty. Od devíti hodin se ujali své role první rajonisté, kterým připadl úklid pévéesky, chodby, umývárky, ložnic a záchodů.

            Třetí den byl ve znamení pracovních a organizačních akcí. Dokončili jsme ubytování, každý již měl noční stolek a skříň, dostali jsme jmenovky, bylo dokončeno rozdělení rajónů, které se stejně nedodržovalo, protože Petko si tam psal co chtěl. Taky byl určen zástupce velitele čety z našich řad, stal se jím četař absolvent Žitný. Původně měl být vybrán podle papírů četař absolvent Pilný, ale nakonec se ukázalo, že i Živný má dobré kádrové předpoklady a navíc jako osobnost bude přeci jen více vyrovnanější.

            Pilný už dělal velitele mojí čety na katedře, nebyl to špatný kluk, několikrát jsme se po vojně v rámci přípravy na vysoké škole opili v hospodě. Pilný trpěl chorobou našeho novověku, totiž prospěchářstvím a kariérismem, z toho důvodu zavčasu vstoupil do komunistické strany, tedy byl tak zvaný kandidát na členství. Snažil se být z těchto důvodů i na vojně velice aktivní, vycházet prostě nadřízeným všemožně vstříc.

            Pilný však trpěl i jinou chorobou, totiž tikem, neustále stahoval levé oko, pak zas pravé a pak tím levým zamrkal, někdy mrkal oběma a přitom se strašně škmouřil, občas lehlé trhnutí ramínky. To se asi nelíbilo majoru Nedveďovi, takže dostal šanci Živný. Ten si sice nebudoval kariéru ani se neškmouřil a netrhal sebou, ale zase se snažil všemožně vyjít nadřízeným vstříc a dodržovat za každou cenu veškeré rozkazy a nařízení. Tehdy se dostával do těžkých situací, zvláště když jeden rozkaz téměř vylučoval splnění druhého. Prostě se neuměl na nic vykašlat, hodit to za hlavu a nechat si vynadat. Snažil se nám i velet, přičemž se zase projevila jeho zmatkářská povaha. Někdy měl i s námi problémy, když chtěl, abychom dělali blbosti. My věděli, že je to blbost, on věděl, že je to blbost, ale někdo ji po nás chtěl a Živný se neuměl či nechtěl ozvat.

            Tehdy jsme mu jeho přístup vyčítali, časem jsme pochopili, že neměl velkou šanci na odvrácení zbytečné a mnohdy dokonce destruktivní práce. On totiž ten, který rozkaz vydal, nikdy nechtěl pochopit, že jeho řešení není zcela rozumné a pochopil svůj omyl až tehdy, když ho seřval nadřízený. Pak ale pochopil velice rychle a my kalupem bořili to, co jsme předtím zbytečně nahonem vybudovali. Ale takový už byl vojenský život, rozkaz se musí splnit a až potom diskutovat či přemýšlet o jeho prospěšnosti, pokud tedy byla vůbec vůle na nějakou diskusi.

            Prostě a jednoduše, od třetího dne byl naším nejbližším velitelem Živný a podporučík Humel začal jeho služeb využívat až zneužívat. Na druhou stranu jsme na tom byli dobře, Živný byl sice plašan, ale většinou nás přesvědčoval dobrým slovem, prosbami anebo apelací na naší čest a inteligenci.

            To u druhé čety se zaměřením na PHM, velel četař absolvent Ondrejko a bohužel musím říci, že jsem nebyl sám, kdo ho považoval za blbce. Své lidi honil, řval na ně sprostě, dával jim tresty v podobě rajónů, hulákal na ně při rozcvičce, dolézal za nadporučíkem Jouzou a snažil se splnit, co mu jen na očích viděl. Jeho arogantní chování mu sice vyneslo jakous takous pochvalu od jeho nadřízených, ale z čety ho neměl rád nikdo. Mnohdy jsem se divil, že mu nedal nikdo přes hubu. Kdyby takhle řval na mě, tak bych mu jí asi natáhnul. I když kdo ví.

            Měli jsme určené i velitele družstev, ale to už byla funkce zcela formální, u nás dostal pověření Pilný, Jušinec a Pánek. O Pilném už byla řeč, Jušinec a Pánek byli moji kamarádi, oba hráli dobře fotbal, zvláště pak Jušinec, oba perfektní kluci. Stejně jako Pilný studovali v Praze na strojní fakultě, tedy moji bývalí spolužáci.

            U druhé čety přijímače si na velitele družstvem nepamatuji, vlastně na jednoho ano, tím byl velitel prvního družstva a zástupcem již zmiňovaného velitelského génia Ondrejka. Musím říci, že ti dva se tak dlouho hledali, až se našli na vojně. Jinak ale druhá četa šla mimo nás, jiné velení, výcvik. Takže jsme se o ně nezajímali a k třenicím docházelo pouze tehdy, když začali spory o rajóny. Naštěstí se nedorozumění vždy více či méně vyřešilo.

            Třetí den jsme se rozrostli o další oběť. Přijel Standa Bečka, svobodník absolvent. Protože dodělával nějaké zkoušky, měl dovoleno přijít o dva dny později. Zdánlivě maličkost, ale Bečka byl kapitola sama pro sebe. Salámista, tedy člověk, kterému je všechno jedno, neměl žádnou úctu k nadřízeným a než splnil nějaký rozkaz, tak přemýšlel, jaký to má smysl. Což byla, jak jsme si již řekli, úplná hloupost. Takže většinou k žádnému kloudnému závěru nedošel a navíc, o rozkazech se nepřemýšlí, nediskutuje, rozkazy se plní. Často také dost úspěšně přemýšlel, jak se svým povinnostem vyhnout, kde se zašít, ale ani za toto se mu velkého pochopení důstojníků nedostávalo. 

            Pomalu jsme se začínali poznávat. Vojna měla určitou výhodu v tom, že do značné míry odhalila povahy lidí, jejich charakter a jejich schopnosti. U inženýrů samozřejmě ne schopnosti odborné, myslím tím na jejich profesi, ale jak jsou schopni jednat s lidmi, jak reagovat na vyhrocené situace, kterých bylo denně nepřeberné množství, jaké mají organizační schopnosti. I když v přijímači jsme se mohli schovat do davu, vše se v plné nahotě projevilo později, když jsme přišli na naše mateřské roty a byli tak říkajích vhozeni do jámy lvové.

            I proto někdy první názor, který jsem si o někom v přijímači udělal, doznal časem značných korektur. Nicméně bych se rád zastavil u několika osob, které mně utkvěly z přijímače v paměti. Dost často šlo o moje bývalé spolužáky ze školy.

            Zdeněk Budín, přezdívaný Dědek, v hodnosti četaře absolventa, tichý a nerozhodný kluk, se kterým jsem dokonce chodil na škole do stejného kroužku. Byl dobrákem, který nezkazil žádnou legraci, ale ne vždy ji sám dokázal vytvářet. Snažil se každému vyhovět, dost často i na svůj úkor.

            Mirek Olšavský, desátník absolvent, můj spoluhráč z vysoké školy z družstva basketbalu, veselý, příjemný společník, vášnivý hráč mariáše, v čemž jsme si velmi dobře rozuměli. Sportovní typ, urostlý, dělal i závodně atletiku. Srandu dokázal vytvářet i přijímat. Nápadný byl svými lenonkami, které neustále nosil.

            Další v pořadí, desátník absolvent Pepa Nový, ramenatý, podsaditý. Jak jsem se již zmínil, na závěrečném soustředění jsme měli společnou skříň. Tvrdil o sobě, že kdysi běhal závodně stovku, ale to mi příliš nesedělo k jeho postavě. Tak trochu přeceňoval svoje schopnosti, jak na poli sportovním, tak v mariáši, který s námi s oblibou mastil. Dobrý byl ve čtyřce, průměrný ve trojce a licitovaný mariáš, který považuji za nejlepší, neznal vůbec. Neustále se usmíval a právě pro ten jeho úsměv na jeho kulaté tváři dostal přezdívku Švejk. Nám přišla přiléhavá, jemu už méně, nadřízeným šel vysloveně na nervy. S chutí vyprávěl, jak každé prázdniny dělal výčepního a rád se chlubil svými známostmi.

            Četař absolvent Karol Moudrý, Slovák, kandidát strany, poměrně hodný a poctivý kluk, který se neodvážil odfláknout žádnou práci. Často se k nám přidal na fotbal či mariáš, ale obojí mu šlo dost špatně. Ke své smůle se na začátku přijímače přiznal, že umí dobře psát na stroji a od té doby ho všichni nadřízení zneužívali. Když pro ně psal stohy kravin místo výcviku, tak proč ne, ale on tak činil i ve volném čase a mnohdy dlouho do noci. Ale nikdy nikomu neřekl ne.

            Četař absolvent Jirka Pánek, mírné ale cílevědomé povahy, sportovně nadaný, dobře válel fotbal i tenis, což mu později pomohlo, když nechával na kurtu vyhrávat vysoké důstojníky z pluku. Nenechal se hned tak vytočit, ale ani kydat hnůj na svoji hlavu. Patřil do naší mariášnické party.

            Kdo dál? Bylo víc zajímavých osob, snad četař absolvent Petr Jušinec, v civilu hrál tuším divizi ve fotbale. A ještě mi napadá rodák z Bratislavy, svobodník absolvent Petr Flašar. V přijímači se jevil jako zašívák nejhrubšího zrna, salámista, později se ukázal i z jiné stránky. Trochu přeceňoval svoji inteligenci, kterou všem dával najevo, ale byla s ním sranda. Na všechno měl svoje komentáře, dle dnešního módního trendu bonmoty. „Kam nemůže blbec, nastrčí alespoň svého zástupce,“ hodnotil často své konflikty s nadřízenými.

            No, snad mi čtenář promine tu krátkou rekapitulaci kolegů absolventů, nerad bych se přiblížil k panu Jiráskovi, který byl schopen na pěti stránkách popisovat jednoho koně, jak jsem ke své nevoli zjistil na střední škole při povinné četbě, než jsem knihu odložil a sehnal si někde její obsah.

            Na další den svolal nadporučík Tomsa svazáckou schůzi, tedy schůzi Socialistického svazu mládeže. Všichni jsme byli dle rozkazu svazáci. Podle kádrových profilů vybral kandidáty do výboru, aby nás nevědomé správně vedli. Mezi těmito ideologickými vůdci nechyběl Pilný, Moudrý a samozřejmě i člen strany desátník absolvent Čoviš. Během přijímače mi tento vyhublý straník nijak nezaujal, to jsem však netušil, že později budeme společně prožívat nejednu krušnou chvilku u roty. 

            Na úvod přednesl Moudrý svoji zprávu, pak se posadil mezi nás.

            „Takže teď přistoupíme k hlasování o programu,“ ujal se slova nadporučík Tomsa, „Kdo je pro, kdo je proti, kdo se zdržel hlasování,“ dodal úsečně a rychle za sebou.

            Všichni, nikdo, nikdo. Pochopitelně.

            Něco se řeklo, Pilný vykládal o tom, jak jsme rozhodnuti plnit si své povinnosti a usilovně pomáhat nadřízeným a podobné kecy, které věděl, že má říkat a že se chtějí slyšet.

            „Nyní přistoupíme k hlasování o předsednictvu,“ ozval se opět sytý a hluboký hlas důstojníka.

            „To vážně nemá cenu,“ promluvil do ticha Bečka, už ve vojenském, ráno ještě pobíhal po kasinu v civilu.

            Otočené hlavy, zvídavé a vyvalené oči hledaly odvážlivce, který si troufl přerušit tradiční monotónní chod schůze.

            „Prosím?!“ nevěřil svým uším ani Tomsa.

            „Říkám, že to nemá cenu!“

            „A co nemá cenu?“ zeptal se Pilný.

            „Vždyť je to všechno jen formalita!“

            „Ale odhlasoval si taky program, tak co chceš? Proč rušíš?“ ptal se dále Pilný

            „K čemu je ta komedie?“

            „Jestli se ti to nelíbí, soudruhu, tak můžeš jít!“ vložil se do dění Tomsa.

            Nastalo ticho, každý sledoval reakci rebela. Ten malinko zaváhal, asi zvažoval, jaké pro něho mohou nastat nepříjemné následky, nicméně překonal všechny obavy, povstal a odešel.

            Následovalo ticho a nejisté pohledy. Mnozí z nás dobře věděli, že má pravdu, že celá schůze není nic jiného než formalita, celé to hlasování, předem navržený výbor podle přání nadřízených, jen aby se udělala někde ve výkazech čárka. Opravdu nebylo co řešit, z výboru jsem kromě Pilného nikoho neznal, jen jsem věděl, že všichni jsou buď kandidáti či členové strany, naší vedoucí, komunistické. Jenže chladný kalkul toho, že bychom mohli být v budoucnu perzekuováni, nám nedovolil rovněž říci svůj názor. Nadporučík Tomsa pravděpodobně vycítil, že dost z nás s Bečkou souhlasí a proto se ujal slova.

 

Tankista

Ilustrační foto, tankista

 

            „Soudruzi, pochopitelně nevylučujeme diskusi, ovšem ve vhodný čas, podle programu a vhodnou formou. Nevím, na jaký způsob práce SSM jste z civilu zvyklí, ale mám informace, že v civilu je to mnohem formálnější než u nás. Uvidíte, že se vyskytne spousta problémů, které bude třeba řešit. Ovšem taky si musíte uvědomit, že jste na vojně a práce SSM tomu musí odpovídat. Zde neplatí žádné demokratické formy rozhodování, velitel má nedílnou pravomoc a jeho rozkaz je zákonem. Nesplnění rozkazu pak řeší prokurátor. Myslím si, že tohle je třeba si uvědomit. Když měl ten soudruh nějaké námitky, měl je říci při schvalování programu. Jeho jednání není seriózní. Opravdu musíte chápat, že podmínky, které jsou na vojně, jsou zcela odlišné od vašich civilních a tomu se musí přizpůsobit i práce SSM.“

            Po této skvělé řeči jsme jednomyslně odhlasovali výbor SSM, vyslechli si ještě nějaké uvědomělé referáty, do diskuse se nepřihlásil nikdo a tím celá schůze skončila.

            Vyšli jsme ven, kde si v pohodě pokuřoval Standa Bečka. Jak někteří kolem něho procházeli, tak se na něj soucitně usmívali, jako by říkali, „Jen počkej, jak dopadneš, s tebou si to ještě vyříděj.“

            Někdo prošel velmi rychle, aby ho s černou ovcí naší čety náhodou někdo neviděl.

Připálil mi.

            „No řekni, měl jsem pravdu?“ zeptal se.

            „Měl,“ připustil jsem.

            „Cos blbnul?“ zamrkal očima v tu chvíli Pilný, který již rovněž opustil své místo za předsednickým stolem a šel si zapálit cigaretu.    

            „Hele, dej mi pokoj jo? Vždyť je to pravda!“ odsekl Bečka.

            „No dobře, ale ty na tom nic nezměníš a takhle si tě můžou podat!“ varoval ho Pilný.

            „Proč nejseš předsedou ty ale Čoviš?“ zeptal jsem se ho na oplátku já.

            „To víš, já jsem jenom kandidát strany, kdežto Coviš je člen strany, tak Tomsa udělal předsedou jeho.“

            „Tak to mi stačí!“ otočil se k němu zády Bečka.

            Pilný se trpce usmál, trochu nervózně si pohrál s očima i lící a se šklebem odešel. Nemám rád lidi, co se přetvařují a už vůbec ne bezcharakterní kariéristy. Milan Pilný se mi nikdy nezdál jako tento typ, který by šel bez ohledu na ostatní za svými cíly. Dovedl se také zašít. Ale přeci jen v něm určité dědičné sémě prospěchářství bylo zakořeněno, ostatně stejně jako je v každém z nás. Otázkou vždy je, kolik prostoru mu kdo z nás dá a jak silný má žaludek. 

            „Tohle nemá cenu,“ přišel mezi nás četař absolvent Kubelka, právník, vyléčený alkoholik, trochu sportovec, který si o sobě moc myslel, především si byl přespříliš jistá ve svých úsudcích.

            „Co jako?“ nadzvedl obočí Bečka.

            „Uvidíš, že ti to pěkně vosdladěj, žes vodešel.“

            „S tím počítám.“

            „Tak proč to děláš? Dyť to nemá žádnej význam.“

            „Ale dyť to byla celý kravina, to divadlo.“

            „Jako by to bylo jinde jiný,“ mávl rukou s pózou suveréna Pavel, „lepší je si myslet svoje, vysrat se na ně a zvednout ruku, ať maj radost. Nemám pravdu?“ obrátil se na mě.

            Jen jsem pokrčil rameny a přiblble se usmíval. Myslel jsem si, že nemá, ale říkat mu to, když se chovám stejně jako on? Pavel patřil k těm lidem, kteří v danou chvíli vždy udělají, co se po nich chce a co potřebují ke klidu. K tomu, aby vzbudili dojem, že stojí na správné straně barikády. Že je správně kovaný a ostatní – vem čert. Přesně člověk vychovaný svojí dobou, člověk vždy proplouvající v anonymitě davu po správných cestičkách do domovského přístavu s názvem klid.

            Na první politické školení si taky pamatuji. Probíhalo v kinosále pro obě čety najednou a vedl ho nadporučík Tomsa. Zajímavé bylo vlastně jen tím, že nám objasňoval, jak bychom se v zeleném měli chovat.

            „Dejte si pozor, jak budete jednat s vobyčejnejma vojákama,“ říkal, „Voni to na vás budou zkoušet, budou vás testovat. Nenechte se vod nich urážet. Musíte si získat autoritu a to nedokážete tím, že se jich budete bát. Musí poznat, že jste jejich velitelé. Těžko jim budete vykat a voni vám, jak vám to hodně lidí doporučuje, ale musíte si je držet vod těla.

            To, že máte skutečnou autoritu, že si vás vojáci vážej, to poznáte, jak vo vás budou mluvit. Když jen jako vo špagátovi, tak máte kulový a ne autoritu. Ale když budou říkat náš velitel, tak to je vidět, že jste si získali jejich úctu. Ale to znamená, že taky musíte něco znát!

            Uvidíte, jak si z vás budou dělat legraci, zkoušet na vás finty. Každej nováček, co hovno zná, naletí třeba na voblíbenej vtip, aby vyndal sejtko z vejfuku. Ten novej blbeček tam pchá ruku až po loket. Pochopitelně, že tam žádný sejtko není a vy máte ruku černou a hadice náramnou srandu. A podobně. Nebo vás pošlou něco sehnat, bez čeho to nejde spravit. A vy, protože hovno víte, tak dete jak tupci a sháníte nějakou kravinu. A voni vám pak řeknou, vidíš špagi, jak si blbej, a to nám máš velet?

            Ve vlastním zájmu se teda snažte během tohoto kursu co nejvíce pochopit, abyste pak nebyli jak troubové. Nedoporučuju vám taky, abyste ze sebe dělali moc chytrý, frajery, co všechno znaj, protože hadice, co už tu sou dýl jak rok, vás během chvilky přesvědčej, že znáte úplný hovno.

            Uvědomte si, že tohle je bojovej útvar, že je to tu tvrdý a dost často se jezdí na Šumavu. Není to tu žádná sranda, vy s těma vojákama prostě musíte vyjít. A taky velet. Jestli si myslíte, že tady vojnu jen přežijete, jestli sem přišel někdo jen přežít, tak ať na to rychle zapomene! Možná ten, co půjde někam

Zpět na část 3 Pokračovat na část 5
Copyright 2009 - ing. Radko Sáblík