Kapitola 1 - část 3 Zveřejněno: 08.03.2010 12:30:12

Uniforma a výzbroj

Ilustrační foto – uniforma a výstroj

 

            Šli jsme v řadě okolo stěn s regály, odkud nám vojáci podávali či po nás házeli věci, takže než jsem došel ke konci, začal se spacák nafukovat a těžknout. Vybrat si správné kanady byl obzvlášť těžký problém, ale tady jsem se nenechal odbýt. O to jednodušší to bylo s teniskami a polobotkami, které byly všechny ve stejné velikosti jedenáct. Jako poslední jsme vyfasovali vycházkový oděv a brigadýrku.

            „Převlíkněte se do vycházkovýho!“ zněl další rozkaz přímo před skladem.

            A tak slušivé modré tepláky zmizely ve spacáku a z nás se stali „vzorně“ ustrojení vojáci. Musel jsem se sám sobě smát, vycházkový kabát mi sahal až ke kotníkům a tak vlastně z něho vykovaly jen jedenáctky polobotky. Tak nějak vypadl Chaplin, blesklo mi hlavou. Naštěstí jsme kabát zase dali zpátky do spacáku, takže jsem zůstal v celku padnoucím oděvu. Až na ty boty. Měl jsem ale štěstí, neboť jsem měl všechny knoflíky, takže stačilo si jen připojit hodnost. Dvě kolejnice a jedna pecka – jako svobodník absolvent jsem to měl lehké. Další však hned na místě museli vyndat šití a prokázat své dovednosti v tomto oboru. Bylo legrační koukat na pány inženýry, jak se na bobku před výstrojním skladem pokouší přišít několik knoflíků.

            Zapálil jsem si cigaretu a začal si hromadící se vojáky absolventy před skladem prohlížet. Musel jsem se rozesmát. Byl na nás žalostný pohled. Na mnohých oblek visel, druzí měli rukávy těsně pod lokty, další courali nohavice po zemi, jiným kalhoty zakrývaly lýtka jen zpola. A čepice? Jeden ji měl jak papež čepeček, druhému se zarazila o nos.

            „Moc ti to sluší,“ lehce se dotknul mých kalhot Míra Olšavský. Usmál jsem se. Oč měly kalhoty kratší nohavice, o to byly širší, že bychom se do nich vešli dva. A že mám stehna a lýtka dost silné.

            „To si snad pak vyměníme,“ odpověděl jsem.

            „To doufám,“ přikývl Míra, i když sám měl celkem slušivý oblek, který dobře padl na jeho svalnaté atletické tělo.

            „Tak jdeme!“ ozval se strohý příkaz a přerušil naše rozjímání nad oblečením.

            Přišel si pro nás další voják – poradce. Nahodili jsme si pytle přes ramena a vyrazili vpřed. Nepovažuji se za nějakého třasořitku, ale trochu jsem váhu výstrojního materiálu podcenil. Přitom k ubytovacímu prostoru bylo dost daleko. Někteří si museli po cestě odpočinout, i mně jednou spadl pytel z ramene na stranu a já si ho musel znovu nahodit. Plazili jsem se přes nástupiště pluku a bylo zcela patrné, že se den chýlí k závěru. Slunce již pomalu klesalo za obzor a blížil se večer. Aniž bychom se nadáli, pročekali jsme před různými prostory vlastně svůj první den. Ale do půlnoci ještě daleko. 

            „Hele, už táhnou,“ slyšel jsem před starou budovou, naší ubytovnou, říkat jednoho vojáka.

            „Však se z toho vojebou, špagáti zkurvený,“ odvětil druhý a oba mudrlanti zmizeli za rohem.

            Opravdu nám mají rádi, pomyslel jsem si. Co všechno udělá ten rok, o který tu my budeme méně než oni. Nebo je v té nenávisti ještě něco víc?

            „Tak co čumíte, padejte nahoru!“ ozval se hrubý, arogantní hlas podporučíka, který, jak jsme ke své nelibosti záhy zjistili, bude naším velitelem po dobu přijímače absolventů. Trochu hodně velký suverén, tutovej frajer, arogance sama – prostě podporučík Humel.

            Vyšli jsme do prvního patra, zabočili doprava. Dlouhá chodba, podél stěn plechové skříně, jedna vždy pro dva vojáky. A též okna. V této chodbě byla umývárna, nalevo od schodiště pak záchody. Uprostřed naší chodby stál stolek a nad ním tabule s nápisem „Stanoviště dozorčího“. To jsem si stačil povšimnout, než se ozval znovu nepříjemný vyzývavý hlas podporučíka Humela.

            „Tak co tu stojíte a čumíte?! Kde jste se flákali?! Neumíte přijít včas a ještě se flákáte!“

            „Ale my jsme přišli včas, zdrželi jsme se ve výstrojním skladu,“ ozval se někdo z davu.

            „Co je mi do toho?“ zaburácel hlas důstojníka, „Za hodinu budete mít uložený věci nebo si mě nepřejte! A vy jim pomožte,“ dodal a pohlédl na jednoho desátníka a jednoho vojáka, kteří stáli opodál a

zřetelně se na náš účet bavili. Nakonec jsme zjistili, že jsou to naši výkonní praporčíci, kteří se nám po dobu přijímače budou starat o materiál.

            „Tak si každý najděte skříň,“ ozval se desátník Štercl, „Na dveřích uvnitř máte nalepený, co tam dáte. V místnosti napravo budete bydlet, tak si najděte každý noční stolek a bidlo. Když nebudete něco vědět, tak vám pomůžeme.“

            Bidlo alias lůžko s čistým zeleným prostěradlem jsem si našel. I nově natřený noční stolek vedle. Následovalo horečné vybalování věcí, skládání. Ne, nebyli jsme v tom úplnými nováčky, měli jsme za sebou již závěrečné soustředění v Podbořanech. Jenže tehdy jsme neměli tolik věcí, o některých jsem do dnešního dne ani nevěděl, že existují.

            Největší problémy jsem měl s komínky a nebyl jsem sám. To se nastříhají obdélníky z tvrdého papíru, které se zasouvají do košil, pyžam, prádla a tepláků, aby byly vytvořeny hrany složené tkaniny. Hřbety ostré, stejná velikost, prostě aby vše zařezávalo a lampasáckému oku lahodilo. Sháněli jsme tvrdý papír a hořekovali nad tím, že jsme vyhodili krabice od bot. Nakonec pomocník výkoňáka vojín Petko donesl plnou náruč zbytků krabic z výstrojního skladu a naše potřeba byla uspokojena.

            Podařilo se nám nakonec věci urovnat, někomu lépe, někomu hůře, já patřil spíše do té druhé kategorie. Zase jsem měl společnou skříň s Pepou Novým jako na závěrečném soustředění po čtvrtém ročníku fakulty. Naším krédem bylo, že jsme měli v našich věcech nehorázný bordel a rovnali je jen když měla přijít kontrola. Ale to Pepa pak uměl máknout, takže byla většinou spokojenost. Smůla byla, když přišla namátková kontrola, to se dotyčnému důstojníkovi protočily panenky. A záleželo, jak moc byl šokován, nakolik ještě dokázal vyhnat svůj hlas do takové intenzity a výšky, že se to někdy zdálo až neuvěřitelné.

            První večer jsme však měli věci samozřejmě řádně srovnané, alespoň jsme si to mysleli. O opaku nás přesvědčil až příchod podporučíka Humela.

            „Co to je?! Takovej humus?! To nejsou inženýři schopný si srovnat věci? Co ste, inženýři nebo debilové?!“

            Zavrtěl jsem jen hlavou a vnitřně si povzdechl. Vždy jsem cítil pohrdání k těm, kteří se takto chovali. Ať už v civilu nebo na vojně. Nechápal jsem, proč někteří tak nenávidí ty, co mají vyšší vzdělání. Nikdy jsem nikomu nedával najevo, že bych se cítil nějak nadřazený, podívej se, já jsem inženýr a ty nula. Naopak, takové vysokoškoláky jsem odsuzoval a odsuzuji. Mám mnoho kamarádů, kteří vysokou školu nemají. Ale co říci k tomu, když se na vás někdo dívá skrz prsty, nojo, přiblblej intelektuál a podobně. Zase jsem se dostal někam, kde bude vadit, že jsem inženýr, pomyslel jsem si.

            Proč se o tom tolik rozepisuji? Na vojně za mé éry platil trochu jiný řád a já dostal dost příležitostí se s ním dobře seznámit. Mnoho vojáků základní služby, ale i vojáků z povolání, cítilo přímo nenávist k absolventům. Někdo z důvodů, že jsme jen rok na vojně, druhý proto, že jeho inteligence byla na nízké úrovni a nebyl schopen či nestíhal s námi jinak komunikovat než pomocí hrubosti, vulgárnosti, kdy okolo sebe plival zášť.

            To vše mi problesklo hlavou, když jsem uslyšel hlas podporučíka Humela. Ten procházel kolem našich skříní a nešetřil výroky nejhrubšího kalibru. Někdo se před ním rozklepal strachy, což byla voda na jeho mlýn. Pak mohl dokázat svoji „velikost.“

            Já měl na podobný případy jediný recept. Mlčet, eventuelně říci něco málo, co by dotyčného zesměšnilo, a tvrdě a nekompromisně se usmívat. Mohu říci, že jsem s tím vystačil po celou dobu své prezenční vojenské služby a je až s podivem, jak některé vojáky z povolání jen obyčejný, pravda trochu vyzývavý úsměv, dokázal rozhodit a vytočit. Myslím si, že jsem si i v tomto prostředí dokázal zachovat jistý stupeň důstojnosti.

            I moje složené věci byly ohodnoceny jako nehorázný bordel a práce na hovno. Právě zmíněný úsměv pak byl kvitován jako přiblblý a posléze debilní.

            Nakonec si nás nechal podporučík Humel nastoupit na ložnici u našich postelí, rozvážně, ve skutečnosti komicky provedl dramatický příchod a spustil.

            „Tak tohle bylo naposled! Když vám dám příkaz, tak ho splníte beze zbytku! Když ne, tak s váma zatočím, až se poserete! A pravomoc na to mám! Jinak je to svrab a humus, umíte úplný hovno, páni inženýři! Úplný hovno! Ale já vás naučím! Za dvacet minut je nástup na večerní kontrolu, na chodbě – a zkuste to nestihnout! A do jedenácti si ty věci dáte do pořádku! To znamená, že vám prodlužuju o hodinu večerku. Jasný?! Tak vpřed!“

            Někdo hned vyrazil, někteří jsme v klidu a s rozumem uklidili vyházené věci. Prohodili pár slov na adresu našeho velitele a v pohodě ve vycházkovém úboru nastoupili na svoji první večerní kontrolu na vojně. Nepočítám-li samozřejmě závěrečné soustředění, ale to bylo opravdu o něčem jiném.

            První noc na vojně, ne, na to se nedalo dlouho zapomenout. Ležel jsem a nebyl sto usnout. Stále stejné myšlenky se mi honily hlavou. Tolik dní tady, v tomto prostředí, to snad ani nejde vydržet. Ještě včera jsem seděl s kamarády u piva a připravoval se duševně na přechod do vojenského prostředí. Nejvíce, čeho jsem se obával, je bezmocnost. Bezmocnost proti projevům zvůle, násilí, blbosti, omezenosti. Podporučík Humel toho byl zářným příkladem. Srážka s blbcem je to nejhorší, co může člověka potkat. 

            Ovšem jsme na začátku cesty, o které dopředu těžko říci, jak bude trnitá. Proti nováčkům nastupujícím na dva roky jsme měli určité výhody i nevýhody. Tou jednoznačnou výhodou byla délka služby. Další výhodou, že jsme během návštěv na vojenské katedře pronikli trochu do vojenské logiky, která byla rapidně odlišná od té normální civilní. Dalším, že jednání s námi bylo od vojáků z povolání ve většině případů slušnější, netrpěli jsme honěním od mazáků a supráků. Ale na druhé straně, ve věku kolem pětadvaceti let, se už jinak chováte než v osmnácti, devatenácti. Na vysoké škole jsme si navykli na určitý stupeň jednání. A tak se nám zvláště špatně trávilo jednání některých nadřízených. Vždyť třeba podporučík Humel, který měl za sebou „dedeešku“, tedy rychlý dvouletý kurs na důstojníka, byl třeba o dva až tři roky mladší než my. A jeho jednání? Pro mnohé z nás nutnost poslouchat takové hovado byla daleko obtížnější, než fyzická námaha, málo spánku a tak dále.

            Absolventi jsou na vojně vlastně mezi dvěma mlýnskými kameny, to nám vtloukali do hlavy už na katedře a měli pravdu. Mezi vojáky z povolání, kteří vydávají nařízení a vojáky, kteří ho mají plnit. Realizaci rozkazu měl zajistit absolvent, což byl někdy hodně obtížný úkol, pro někoho nesplnitelný. A mnohdy nesplnitelný pro každého, protože rozkaz byl kravina od počátku do konce a splnit se nedal. Ale vynadáno dostane absolvent. Špagát, ať už chtěl splnit jakýkoli rozkaz, musel vyžadovat práci po vojácích, což u vojáků druhého ročníku vyvolávalo záchvaty šílenství. Proto se špagimu dostávalo v takových případech chvály z obou stran. Kdo neměl pevné nervy a dost silnou vůli, často musel propadat pocitům beznaděje, zoufalství a méněcennosti.

            „Budíček!“ probudil mě po několika málo hodinách spánku křik vojína Petka.

            Převléknout z pyžama, ustlat postel a ve slušivých zelených trenýrkách a v obrteniskách se připravit na ranní cvičení. Před naší ubytovnu, tomu se říkalo malý buzerák, tím velkým bylo plukovní nástupiště.

            Humel se ujal rozcvičky. Vybral jednoho z nás, aby předcvičoval a začal kecat s desátníkem Šterclem. Posuzovali naše postavy, slyšel jsem, jak náš drahý podporučík prohodil něco o „vyžraných, co hovno dělaj a vypadaj jak srágory.“ U někoho jeho přirovnání skutečně platilo, deset kliků byl pro něho nesplnitelný úkol, ale dobré dvě třetiny z nás dělalo nějaký sport a takového podporučíka Humela s jeho vypitou fyzičkou bychom hravě strčili do kapsy. 

            První nástup po snídani. Stále ještě ve vycházkovém úboru. Nedaleko nás nastupoval přijímač nováčků záklaďáků, chudáků, kteří se tu budou trápit dva roky. Hlasité povely, hrubé nadávky, vyplašené pohledy devatenáctiletých kluků, kteří přišli o pár dní před námi a odejdou o hodně dní po nás.

            Náš nástup probíhal relativně v klidu. Přišel se nám představit major Nedveď, velitel druhého praporu. Provedl naše rozdělení na dvě čety, naši první tvořili budoucí velitelé tankových čet, druhou budoucí příslušníci praporu pohonných hmot. Major Nedveď byl velitelem roty přijímače, velitelem naší čety se stal k naší obrovské radosti podporučík Hrmnel, té druhé nadporučík Jouza. Přišel i zástupce pro věci politické, osoba v té době naprosto nepostradatelná, nadporučík Tomsa. Ten vedl moc hezké řeči o armádě, naší povinnosti sloužit socialistické vlasti, pracujícímu lidu a o naší cti. Nakonec nás ujistil, že během pár dnů uděláme schůzi SSM a i na dobu přijímače si zvolíme výbor, který nás správně politicky povede.

            Nakonec se všichni rozešli a zůstal jen náš milovaný vůdce podporučík Humel a naše četa. To hovádko boží si stouplo před nás, ruce zastrčené za opaskem, mírně se houpající dopředu dozadu, a spustilo souvislou a smysluplnou řeč, což už sám o sobě byl u něho úctyhodný výkon.

            „Tak aby bylo jasný,“ začal důstojník,. „já jsem váš nejbližší velitel. Pokud budete něco potřebovat, budete se obracet výhradně na mě. Vo všem budu vědět. Pokud někdo bude chtít jít na vošetřovnu, tak se napíše do knihy nemocných a já mu to schválím. Anebo ne,“ ušklíbl se a pokračoval, „Bez mýho podpisu vás tam nikdy nepřijmou, to si zařídím. Předem upozorňuju, že chci bejt vo všem informovanej  jako první. Jestli zjistím, že mě někdo vobešel, mám dost možností, a základní řády mi dávaj opravdu dost možností, abych si to s dotyčným vyřídil. Dále budete chodit do služeb dozorčího roty a budete dělat rajóny. Tím se zatěžovat nebudu, to bude plánovat výkoňák. Ale jestli zjistím, že to někdo vodflák, tak ty rajóny bude mít klidně až do konce přijímače? Jasný?!“

            Nikdo neodporoval a tak náš velitel pokračoval.

            „Budete dělat to, co vám řeknu. Kdybyste někdo neposlouchal anebo si neplnil co má, tak s ním zatočím tak, že se z toho zesere. Příležitostí k tomu mám dost. A výcvik budete doufám taky plnit, jak se sluší na absolventy. I když vím, že katedra vás naučila úplný hovno, ale tady u bojovýho útvaru to budete hned umět. Jinak s váma hadice rychle vyjebou. Budou z vás mít prdel a až budete mět něco splnit, tak splníte hovno.“

            Asi v tomto duchu se nesl celý projev podporučíka Humela. Jak mu začínaly ubývat myšlenky, tak začala přibývala sprostá slova. Není divu, že když se zeptal na dotazy, byl každý zticha.

            Pak následovala prohlídka kasáren. Zjistili jsme, kde je štáb, tankostřelecké cvičiště, tankodrom, park techniky. Po dlouhé době jsme zase viděli  zblízka tank.

            „Tak tohle bude váš chlebíček,“ vylezl s cigaretou v ústech podporučík na kovového obra a použil tu hromadu železa jako tribunu, „poznáte, že vo tom tanku víte úplný hovno. Až budete mrznout na Šumavě, tak to teprv poznáte. Jestlipak znáte, za jak dlouho se má naskočit do tanku?“

            „Deset, jedenáct, dvanáct,“ ozval se vždy aktivní četař absolvent Pilný a zamrkal.

            „To tak leda na katedře nebo v klubu invalidů,“ uchechtl se důstojník, „osm, devět, deset,“ pokračoval, „to poznáte na střelnicích, až budete celej den skákat, že to všichni zvládnete. Někdo líp a někdo hůř. Já to třeba umím za pět vteřin, a to tam toho střelce zašlapu. A hadice mě znaj, tak sebou hoděj!“

            Až postupem času jsme zjišťovali, že nejen Humel, ale i jiní důstojníci, jsou náchylní až groteskně přehánět při prezentaci svých schopností a dovedností.  

            Na oběd jsme šli společně ve vycházkovém úboru a hned se ozvaly hlasy vojáků.

            „Nojo, špagáti, myslej si, že to bude procházka,“ anebo, „Co máš ruce v kapsách, spahi, nedovedeš stát v pozoru,“ či, „Však se z toho vojebete, počkejte až přídete na roty!“

            Moc jsme si jich nevšímali. Problém nastal až při výběru místa v jídelních blocích. Neměli jsme si kam sednout, všude bylo údajně obsazeno, i když bylo volno. Ovšem zdálo se mi, že vojáci mají trochu obavy pustit se do nás ostřeji, abychom si snad nestěžovali.

            Před večeří jsme si zkoušeli oděv vzor 60, maskáče, přešívali knoflíky, eventuelně mezi sebou prováděli výměny. Taky jsme sepisovali, kdo chce vyměnit kanady, brigadýrku. Nakonec se ukázalo, že to byla zbytečná práce, do konce kursu jsme nic nedostali a museli si vystačit s vyfasovaným materiálem. Takže ani žádné menší polobotky či tenisky.

            Druhý večer měl své další zpestření, kterým byla beseda s velitelem útvaru. Byli jsme přivedeni do kinosálu. Za improvizovaný řečnický pult vystoupil podplukovník Kron, vysoký, ramenatý, trochu při těle. Po jeho uvítacích frázích, jakých jsme slýchali mnoho, po objasnění příčin a nutnosti obrany naší socialistické vlasti a tedy i naší přítomnosti v armádě, začal být trochu konkrétnější.

            „Většina z vás zůstane na tomto útvaru u tankových jednotek,“ hřímal opřený o tmavě rudou tribunu, „Z čety péhámáků navopak skoro všichni půjdou pryč na jiný útvary. Ale tankisti tady brzo poznají, že to tu nebudou mít lehký, nároky na vás, absolventy, jsou vysoký. Proto si během přijímače zdokonalujte svý znalosti. Je pak smutný, že pak nějakej voják sotva a osmi třídama si z vás dělá legraci a honí ramena. Z vás, inženýři, protože nic nevíte! A upozorňuju vás, že kdo z vás sem přišel na vojnu jen přežít, tak ten velmi rychle narazí.“

 

tank

 

            Odmlčel se, udělal dramatickou pauzu a pak pokračoval.

            „Upozorňuju vás předem na šikan. Je to to nejhorší, co v naší armádě je. Už se to dost podařilo vymýtit, ale ještě to přetrvává. Co je to, to jistě dobře víte. U nás se proti tomu půjde hodně tvrdě a nekompromisně. Takže když se s něčím takovým setkáte už během přijímače, tak nám to oznamte! Můžete přijít sami, nikdo se nic nedozví. Vás nikdo šikanovat nebude, ale když vy uvidíte třeba u jiných jen náznak šikanu, tak běžte a hned nám to řekněte. Dveře máte v tomhle případě kdykoli votevřený. Já, až budu vědět, kdo z vás tu zůstává a až přijdou absolventi na další funkce z jiných útvarů z přijímače, tak si s váma udělám takový posezení, kde si řekneme víc vo vaší práci a co budu vod vás vyžadovat.“

Zpět na část 2 Pokračovat na část 4
Copyright 2009 - ing. Radko Sáblík