Kapitola 1 - část 2 Zveřejněno: 08.03.2010 12:30:26

České Budějovice

České Budějovice v novém hávu, o pětadvacet let později …

 

            Capali jsme si to s malou polní přes rameno, s taškou v ruce. Před tělocvičnou, k níž patřila sprcha, jsme zůstali stát a čekali, až provede očistu skupina, která dorazila před námi. Zapálil jsem si cigaretu značky Clea, mnohými opovrhovanou, v té době však u mě vyhledávanou.

            „Máš eště jednu?“ zeptal se mě náš vojenský doprovod.

            „Ale jo,“ nabídl jsem mu. Byla to první cigareta, kterou jsem někomu na vojně dal, první z mnoha a mnoha set.

            „Tak deme na to,“ řekl po chvíli voják, když předtím nahlédl do umývárny .

            Vešli jsme do šatny, kterou představovala špinavá místnost, kde po stěnách padaly věšáky a u jedné zdi stála polorozpadlá lavice.

            „Tady se svlíkněte, vemte si mejdlo a ručník,“ poučoval nás náš věkem daleko mladší průvodce.

            Nazí jsme vstoupili do vedlejší místnosti, kde bylo asi dvanáct sprch, ovšem funkčních sotva třetina, jak jsme záhy zjistili. Kupodivu tekla teplá voda.

            „Jak je to s teplou vodou, teče furt?“ vyzvídal Míra Olšavský, namydlený až za ušima.

            „S teplou je to dobrý,“ usmál se voják, „pokud teče,“ dodal a s mojí cigaretou v ústech nás pozoroval.

            Když jsme se konečně vystřídali pod sprchami a smyli ze sebe poslední zbytky civilního prachu, znovu jsme se oblékli do modrých tepláků a shromáždili se před tělocvičnou.

            „Jak je to tu s tělocvičnou?“ zeptal jsem se, využívajíce okolnosti, že několika vodomilům trvala očista poněkud déle.

            „No, stavěj tu novou, moderní, ale kdy bude, těžko říct, já sem tu už rok a eště nemaj ani parkety,“ mávl jen rukou voják.

            Posléze nás zavedl na druhou stranu kasáren, do výstrojního skladu. Po cestě jsme potkali pár vojáků a neušli jejich zvídavým a posměšným pohledům.

            „Tak co, špagáti, těšíte se?“ zvolal jeden z nich.

            To bylo poprvé, kdy jsem se setkal se slovem špagát, nepříliš lichotivým označením nás, absolventů vojenských kateder na vysoké škole. Kolikrát jsem to slovo uslyšel za ten rok, to by nespočítal ani ten nenadanější statistik. Mně osobně toto označení nevadilo, většinou záleželo na tom, jakým tónem, s jakými přídavky a v jaké souvislosti bylo vysloveno.

            Před výstrojním skladem jsme čekali nejméně hodinu, všechno se už od počátku zdržovalo, protahovalo, nic nefungovalo tak, jak by mělo. Využili jsme čekání, abychom si mezi sebou vyměnili své první dojmy ze setkání se skutečným vojenským molochem.

 

Bývalé kasárny

Sídliště Čtyři Dvory, tam někde byly naše kasárna

 

            „Jdem napřed na vošetřovnu,“ přišel nakonec náš voják průvodce. Což jsme uvítali, ještě jsme nebyli zvyklí na dlouhé prodlevy a nicnedělání, tak typické pro naši socialistickou armádu. Ostatně ošetřovna byla nedaleko. Další obyčejný typizovaný jednopodlažní barák označený červeným křížem.

            „Ty svoje věci si dejte sem,“ ukázal nám voják s červenými šňůrami na hrudi, které všechny upozorňovaly, že je pro tento den dozorčím ošetřovny.

            „Nebojte se, von vám to nikdo neukradne,“ dodal, jako by četl naše myšlenky. „A děte do čekárny, tady se neflákejte!“

            Dali jsme si s velkou nedůvěrou věci vedle skleněných dveří a vešli do čekárny. Sem tam jsme se podívali na svou výbavu, ale skutečně o ni nikdo zatím nejevil zájem. Kdo byl v čekárně první, využil několika rozviklaných stoliček, další jsme postávali kolem zdí. V rohu čekárny byla zánovní televize pro pacienty přijaté na ošetřovnu – sledování televizních novin bylo povinné pro všechny, kdo se v danou chvíli nenacházeli v bezvědomí – ale to jsme tehdy ještě nevěděli.

            „Svlíkněte se do trenýrek a budete chodit za sebou, jak vás zavoláme,“ objevila se ve dveřích ordinace rozcuchaná hlava lapiducha, pomocníka plukovního doktora z řad vojáků základní služby.

            První, co se nejrychleji svlékl, vešel. Za ním druhý. Pak se dveře opět zavřely. Nešlo to tak rychle, jak jsme čekali a tak jsme se někteří zase oblékli. Nicméně po drahné době přišla řada i na mě. Nejprve mě lapiduch poměřil a zvážil.

            „Výška stosedmdesát, váha sedmdesát dva, obvod kolem hrudníku stodva,“ hlásil svá zjištění v centimetrech. Pak už jsem byl uveden přímo před doktora. Z jeho letmého vyšetření vyplynulo, že jsem zdravotně zcela v pořádku a má zdravotní klasifikace A určená u odvodu je tedy na místě. Pár zběžných dotazů, zarýpání párátkem v krku, po němž se chce člověku zvracet, na tom opravdu nemohlo nic změnit.

 

Uniforma

Ilustrační foto - uniforma

 

            Když jsme se konečně všichni dočkali zdravotního prozkoumání, shromáždili jsme se před ošetřovnou a přesunuli se zpátky k výstrojnímu skladu, do jehož útrob jsme pronikli po další půlhodině lelkování.

            Ve výstrojním skladu za svými stoly seděli výstrojní náčelník a pracovníci politické skupiny. U prvního stolku znovu otázky na bydliště, stav, rodinu. U druhého zjišťování členství v KSČ a SSM. U třetího si zapisovali čísla řidičského průkazu a též nám vnutili letáček o výhodách vstupu  absolventů civilních vysokých škol do řad vojáků z povolání. To snad pro případ, kdybychom byli tím přijímáním tak zmateni, že by to někdo rovnou podškrábl.

 

Uniforma

Ilustrační foto – uniforma

 

Nábor, kde nám nabízeli na ruku třicet tisíc, služební byt v místě posádky a další výhody, se zcela minul účinkem. Rok v zeleném nám v tuto chvíli připadal až neskutečně dlouhý a s tím se nedalo nic dělat. Tak promluvil zákon. Ale během služby jsme byli přesvědčováni k podpisu ještě mnohokrát, včetně různých formálních či neformálních pohovorů.

            Pak začalo vydávání materiálu. To byl také porod. Jako první jsem dostal obal na spacák, do kterého jsem pak házel všechny další fasované věci. Vložky do spacáku, sytě žluté pyžamo, velkou polní, masku, řemení, tmavě hnědé ponožky, plátěné utěrky a další a další.

 

Uniforma

Ilustrační foto - uniforma

 

            Problémy začaly hned, když jsme dostávali pracovní oděv tzv. vzor 63. Zkoušeli jsme si ho, téměř nikomu neseděl, chyběly knoflíky. Ale vojáci, kteří materiál vydávali spěchali a popoháněli nás. Mělo to však své prozaické důvody. Jednak se jim podařilo nám vnutit špatný materiál a za druhé nám některý ani nedali a my ochotně, zblblí, slepě podepsali výstrojní list, na kterém bylo samozřejmě vše v naprostém pořádku.

Zpět na část 1 Pokračovat na část 3
Copyright 2009 - ing. Radko Sáblík