Kapitola 1 - část 1 Zveřejněno: 08.03.2010 12:30:46

PŘEDMLUVA

 

 

            Jako absolvent vojenské katedry na Fakultě strojního inženýrství Českého vysokého učení technického v Praze, jsem byl nucen v rámci platných zákonů o branné povinnosti a základní vojenské prezenční službě, strávit jeden rok ve vojenském suknu. Ten rok byl plný různě příjemných či deprimujících zážitků. V každém případě šlo o jeden ztracený rok produktivního života, kdy jsem nebyl schopen konat práci, na kterou jsem hrozně dlouhou dobu studoval. Na základní, střední i vysoké škole.

            Vzhledem k mnoha absurditám, které jsem prožil, napadlo mě tyto ojedinělé zážitky zachytit a podělit se o ně s dalšími. Ve svém dalším vyprávění jsem se snažil, z asi všem pochopitelných důvodů, se příliš nedotýkat svého soukromí. V rámci možností.

            Následné kapitoly jsou spíše souhrnem různých zážitků a popisem podivných situací, než přesnou dějovou linií jednoho roku mého života. Byť na sebe pochopitelně navazují, jak se mi postupně krátila doba, po níž jsem byl aktivním příslušníkem Československé lidové armády. Popisované události se výhradně odehrávají v kasárnách či výcvikových prostorech, kam jsme byli v rámci našeho pluk či roty vysláni. Občas také v nejbližším okolí Čtyř dvorů, což byla vojenská lokalita v Českých Budějovicích.

            Co se týká událostí, ty popisuji pravdivě, ačkoli pochopitelně ze svého subjektivního pohledu. Co se týká osob, ty jsou všechny také skutečné, pouze jsem změnil jejich jména. Pokud si moje vyprávění přečtete, pochopíte, proč jsem tak učinil.

            Nevím, nakolik je můj styl „vytříbený“, nevím, nakolik jsem schopen podat události zajímavě. Snad alespoň snahu mi nikdo upřít nemůže.

 

Sáblík

 

VOJENSKÁ HANTÝRKA

 

            Je libo pár odborných výrazů? Třeba tak zvanou vojenskou hantýrku, bez jejíž znalosti byste byli tehdy na vojně ztraceni a to samé by se asi projevilo v chápání následujícího textu. Tyto výrazy byly stejně frekventované jako vulgární slova, což ovšem čtenář následně pozná sám i bez nápovědy.

 

Lampasák, gumák, lampion – hanlivý výraz pro vojáka z povolání, důstojníka

Pošťák, pošmistr – hanlivý výraz pro vojáka z povolání, v hodnosti praporčické

Furťák – ten, co to podepsal

Špagát, absa, špagi – hanlivý výraz pro absolventa vojenské katedry na vysoké škole

Bigoš – označení pro příslušníka motostřeleckých jednotek

Bažant, zobák, pták, opice – nováček, který nastoupil na vojnu

Půlročák, buben – voják, který je na vojně od půl roku do roku

Mazák, ročák – voják, který je na vojně od roku do půldruhého roku

Suprák – voják, který je na vojně déle než rok a půl

Výkoňák – název pro výkonného praporčíka

Lapiduch – název pro ošetřovatele, zdravotníka

Mengele – hanlivý výraz pro plukovního lékaře, vojáka z povolání

Devěťák – označení pro dozorčího útvaru

Céeska – CS, označení pro celodenní směnu, kdy má voják službu

Devěťárna – stanoviště dozorčího útvaru

Buzerák, buzerplac – velká asfaltová plocha s několika bílými značkami, opatřená tribunou a lemována vápněnými čarami, sloužící k týrání vojáků nástupy a pořadovým cvičením, nástupiště pluku

Hadice – hanlivé označení pro příslušníka tankových jednotek

Hadičárna – budova, v níž jsou ubytovány tankové jednotky

Bidlo – označení pro lůžko, postel

Péveeska – PVS – politickovýchovná světnice, místnost s televizí, kde se konají politickovýchovná školení a též sem tam kulturní akce

Arma – prodejna pro vojáky v kasárnách

Tvisťák – specielně upravený či sestrojený kartáč na nožní leštění parket

Šurovák – rejžák

Mazlák – mazlavé levné nekvalitní mýdlo, používané na drhnutí chodby

Kokot – pojmenování pro pánské přirození a často i pro nepříliš oblíbenou osobu

Bonzák – název pro vojáka, který donáší nadřízeným

Lízač – název pro vojáka, který se snaží zalíbit svým nadřízeným přemrštěnou aktivitou

Hmizič – roztržitý voják, který neustále zmatkuje

Bobkař, lepič – voják, který má neustále strach

Bouchač – rváč

Vygumovanec, vypatlanec – voják, který neoplývá přílišným rozumem a inteligencí

Šikanista – ten, který šikanuje

Bufet – název pro stravu, pro nováčky mnohdy pokyn, že mají mazákům přinést něco k jídli

Sahara – název pro žízeň, pro nováčky mnohdy pokyn, že mají mazákům přinést něco k pití

Pakárna – název pro činnost, do které se nikomu nechce či je-li tato činnost nesmyslná

Záhmiz – situace, kdy nastal pravý opak toho, co mělo nastat

Dělat boro – dělat někomu nepříjemné věci, kontrola skříněk, nástupy, prostě udělat někomu pakárnu

Dělat rajóny – znamená uklízet přidělené prostory ubytovacího prostoru

Mít lepenku, lepení, někomu lepí – mít strach

Mít bobky, být vyhoblován – být vystrašený

Být jebán, být pojebán – dostat řádně vynadáno

 

 

 

 

KAPITOLA PRVNÍ

 

Tak vás vítáme, soudruhu absolvente

 

            Kdysi bych napsal, že se mi to ráno vrylo nesmazatelně do paměti. Ráno 1. října. Zdánlivě ničím nenápadné ráno jako každé jiné, bezvětří, trochu chladu, sychravo, slunce nemohlo prorazit prošedivělou oblohu. Asi to tak bylo. Ve skutečnosti už si pořádně nepamatuji, jak jsem přišel toho dne na nádraží, kde se už houfovalo velmi mnoho mladých mužů kolem pětadvaceti let, spíše však o rok či dva méně.

            S nimi se přišli rozloučit rodiče, přátelé, dívky, manželky. Někteří se již rozloučili v jiné části republiky a toto pro ně byla jen přestupní stanice. Ti byli trochu unavenější, trochu se potáceli, není divu, že po prohýřené noci zdobily obličej zarudlé oči a pod nimi tmavé váčky, stále se vracející bolesti hlavy a neutišitelně vyprahlý hltan.

            Hlavní nádraží v Praze 1. října. Zdánlivě nic společného ti mladíci muži spolu neměli, ve skutečnosti však mnoho. Všichni vystudovali vysokou školu, mnozí spolu v Praze, jiní v Bratislavě, Plzni, Košicích. Všichni absolvovali během vysoké školy dvouletou vojenskou přípravu. A nyní nadešel ten den D, kdy na rok přeruší veškeré své aktivity, změní zcela svůj osobní život. Cíl – jižní Čechy.

            Když jsem vstoupil do chodbičky vlaku, poznával jsem mnohé spolužáky, se kterými jsem se naposledy viděl u promoce. Měli jsme si toho dost co povědět, ale jen těžko a obtížně se rozjížděla debata, nálada byla značně stísněná. Jak se však vlak vzdaloval dál a dál od Prahy, rozproudila se stále trochu přimrzlá zábava. Smích však byl často křečovitý, někdy vynucený. V některých kupé však byla atmosféra rozjasňována množstvím vyprázdněných lahváčů či klesající hladinou v láhvích s něčím ostřejším.

            Jak jsme přejeli pomyslné hranice jižních Čech, začal se vlak vyprazdňovat, podle toho, co stálo v našich povolávácích rozkazech. Naopak někteří pokračovali dál, i když už jsme vystoupili my, jejichž cílovou stanicí byly České Budějovice.

 

Mapa - cvičiště

Mapa ukazuje České Budějovice i blízké vojenské cvičiště Boletice …

 

 

            Před nádražím stály již připravené vejtřasky a před nimi vojáci s tabulkami, na nichž byly napsány čísla našich útvarů. Já, Míra Olšavský, Pepa Nový a Jirka Jánský jsme se protáhli kolem důstojníka, zapadli do nádražního bufetu a rychle si objednali točené pivo. První v nás jen zasyčelo, stejně jako druhé, dali jsme si třetí. Do bufetu vešli tři vojáci, podle frček poddůstojníci. I oni si dali pivo a stoupli si k odkládacímu stolu vedle nás. Trochu jízlivě nás pozorovali a jen tak jeden z nich prohodil :

            „Jen si ještě dejte, dlouho ho mít nebudete.“

            Dali jsme se s nimi do trochu nerovné konverzace, zjistili jsme, že jsou ze stejného útvaru, který hledáme a po čtvrtém rychlém pivu s nimi odešli a společně nasedli na „naší“ vejtřasku, která se rozjela směrem k našemu novému „domovu.“

 

 

Čtyři dvory

Mapa Českých Budějovic s částí Čtyři Dvory, kde byla i naše kasárna

 

 

            Když jsme na korbě V3S projeli  branou kasáren a železná vrata se za námi zavřela, padl na nás hodně stísněný pocit. Pocit beznaděje. Kdy se zase podívám za to oplocení? Co mě tu čeká? Tušil jsem, že asi nic moc příjemného, mnohé jsem znal z vyprávění, další ze závěrečného soustředění na vojenské katedře v Podbořanech, zbytek jsem si dotvářel ve své fantazii.

            „Sesednout!“ zněl strohý příkaz důstojníka.

            Jak husy jsme šli za ním, mlčky, jak dobytek vedený na porážku, hodně vyplašenými pohledy jsme se rozhlíželi dokola. Okolo chodící vojáci se zastavovali a prohlíželi si nás jak cvičené medvědy, mnohdy s pohrdavým úsměvem. Zavedli nás do kinosálu, kde nás v zákulisí nechali stát.

            „Tady si vodložte,“ ukázal podporučík na provizorní věšáky, „Támhle vás vostříhaj.“

            Dva vojáci - stříhači, jak jsem se záhy dozvěděli, patřili k nasluhovačům, tedy si nahrazovali dny strávené v base. Měli v rukách holící strojky a vůbec se s tím nemazlili. Vlasy do pasu vysvlečených absolventů padaly dílem na zem, dílem na kalhoty a dílem uvízly na ramenou, zádech či krku.S jedním z holičů se dal do řeči Petr Jušinec a zjistil, že se znají z civilu.

            „Mně už každej může vlízt na záda,“ mávl rukou nad vojenským životem holič – nasluhovač, „na vojáky třetího ročníku se holt lampasási nechytaj.“

            „Hele, běž ty, já půjdu k tomu druhýmu, ten stříhá líp,“ strkal místo sebe Pepa Nový jiného nováčka. Musel jsem se nad touto kalkulací usmát. Jestli to není jedno, jak dlouhé či spíše krátké vlasy kdo bude mít. Kdoví, jak dlouho se nedostaneme mezi lidi, bude dost času, aby z toho strniště něco vyrostlo.

            Též jsem si svlékl sako a košili, trochu mě zalil chlad a naskočila husí kůže. Dostal jsem se pod holicí strojek jednoho nasluhovače z Jablonce, s mohutným knírem a ještě mohutnějšími zkušenostmi.

            „Co ty chceš ještě stříhat?“ přejel mi hřebenem přes mého exportního ježka, „no, vezmu ti to kolem uší,“ dodal. Pár záběrů a byl jsem dokonalý. Vlastně ne.

            „Nemám ti voholit kníra?“ strkal mi kmitající čelisti strojku pod nos.

            „Ne, nechci,“ bránil jsem se, neboť trochu řidší knírek byl to poslední, co mi zbylo z mého plnovousu, včera oholeného.

            „Stejně ti ho nenechaj, to až vojáci druhýho ročníku,“ přesvědčoval mě.

            „Já ho mám ve vojenský knížce,“ odstrčil jsem ruku s kmitající mašinkou.

            „Vo to se tu hovno staraj! Vyjde nařízení a máš ho v piči.“

            Raději jsem se rychle zvedl a přepustil místo dalšímu. Pod košilí, kterou jsem si navlékl, mě štípaly zbytky mé zohyzděné hlavy. Vešel jsem do kinosálu. Tam stáli dva vojáci a vydávali nádhernou teplákovou soupravu syté modře, malé papuče, zelené ponožky, brašnu přes rameno alias malou polní, ručník z velmi nekvalitního a zcela nesavého materiálu, nejlevnější možné mýdlo a okouzlující zelené trenýrky značné velikosti. Při pohledu na ně jsem si vzpomněl na německého fotbalového brankáře Seppa Maiera, ale ten se svými byl v porovnání s mými hadr. Jako poslední jsem obdržel papírový pytel a průvodku na balík pro úřad poštovní.

            „Převlíknout se, civil zabalit, nadepsat adresu a vyplnit průvodku!“ zněl příkaz.

            Sestoupil jsem do hlediště, kde již byli někteří kolegové více či méně obnažení, někteří ještě v civilu, další již v děsivě padnoucí teplákové soupravě, doplněné hnědými pantoflemi z umělé hmoty.

            Převlékl jsem se do tepláků, nastrkal své civilní věci do pytle. Do své modré sportovní tašky jsem si dal to, co jsem dle svého uvážení mohl potřebovat, slipy, civilní sportovní trenýrky a trička, cigarety, toaletní papír, kapesníky, elektrický holící strojek, doklady, peníze, karty. A dopisní papíry se známkami, visací zámky. Taška byla dost plná a těžká.

            Asi deset minut jsem usilovně vázal papírový pytel, až z něho vznikla úhledná brambora, na kterou jsem půjčenou fixou napsal adresu a s vyplněnou průvodkou ho odevzdal.

            Pak jsem musel znovu na podium ke stolku s nadpisem evidence. Zde jsem dostal otázky, zda se něco nezměnilo v mém kádrovém dotazníku z vojenské katedry. U druhého stolku mi položil pár obecných otázek muž v bílém plášti, podle jeho zájmu jsem usoudil, že jde o lékaře. U třetího stolku jsem obdržel okoralý chleba, vychladlou klobásu a kus papíru ušpiněného od hořčice. To abychom se posílili před dalším a nepadli jim na půli cesty vysílením. Nakonec jsme dostali ještě ešus, polní láhev, oboje značně chabé kvality a mohli v doprovodu vojáka opustit kinosál. Bylo nás asi patnáct modrásků a naším cílem byly sprchy.

Pokračovat na část 2
Copyright 2009 - ing. Radko Sáblík