Letní prázdniny uplynuly rychlostí rozvodněné řeky a my stojíme na prahu nového školního roku 2016/2017. Já sám mám neodbytný pocit, že se mi čas s přibývajícími roky zrychluje. K tomuto problému jsem četl názor, bezpochyby odborníka na slovo vzatého, který tento jev vysvětluje ryze vědecky - v deseti letech představuje jeden rok celou desetinu života, zatímco v padesáti je to jen jedna padesátina. Tak nevím, jestli je to právě tím. Ale faktem je, že čas pro mě postupuje zběsilým tempem, což není právě nejlepší perspektiva, vzhledem k průměrnému dožití u mužů …

Deset tisíc let je relativní pojem. Vzhledem k délce lidského života dost dlouhá doba, vzhledem k vývoji lidského druhu jen okamžik. Naše genetika a vlastně i pudové návyky se za tak krátký čas téměř nezměnily, ale bouřlivým vývojem prošlo naopak prostředí kolem nás. Z lovců zvěře, ranných zemědělců a sběračů plodů, se z nás stali příslušníci vysoce technicky rozvinuté společnosti. Jenže ty geny lovce a predátora v nás pořád zůstávají.

            Musím se přiznat, že z toho nemám dobrý pocit, byť je mi jasné, že asi jiná reakce není možná. O čem mluvím? O událostech, které se staly v Bruselu, kde islámští teroristé opět vraždili.

            Tak jsem teda kývnul, že si ho vezmu. Myslím tím osobu, co potřebuje moji pomoc. Sice z toho tak úplně nadšený nejsem, ale nechci vypadat jako někdo, kdo nezná slovo soucit. Mám docela prostorný byt, slušný příjem a ten člověk, ve své tíživé životní situaci, hledá nový domov. Jistě mi bude vděčný, že jsem ho přijal do toho svého.

ROZHOVOR S ŘEDITELEM ŠKOLY ING. RADKO SÁBLÍKEM