O některých výrazech si téměř všichni myslí, že jim rozumí, že je chápou. Ve skutečnosti si však pod těmito pojmy představuje každý něco jiného a dosti odlišného. Pro někoho je digitalizace ve školství využívání prezentací, pro někoho je virtuální výuka zasílání úkolů studentům pomocí e-mailu.
Stává se dost často, že některý pojem, skloňovaný ve veřejnosti při každé možné příležitosti, není dobře definován a každý si ho vykládá po svém. Ne nutně ze zlého úmyslu, ale proto, že mu uniká jeho smysl, jeho skutečný obsah.
O digitalizaci ve školství se mluví již hodně dlouho. Stejně jako o využívání moderních technologií ve výuce. Kdekdo vám bude tvrdit, že on je již dávno využívá, protože má vytvořeny prezentace a ty žákům či studentům při hodinách promítá. V horším případě jim z nich diktuje dlouhé pasáže do sešitu. Přitom promítání prezentací vůbec nesouvisí s využíváním moderních technologií ve výuce, to souvisí se zapojením těchto technologií přímo do pedagogického procesu, o čemž ale většina učitelů vůbec nic neví. Nejspíš to souvisí i s výukou moderních technologií, kdy studenty seznamujeme s ovládáním techniky či ovládáním konkrétního programu, místo abychom je učili, jak je vhodně využít v reálném životě. Tedy i při výuce. Místo toho raději zakazujeme mobily, což je násobně výkonnější počítač, než ten, co vynesl první raketu do vesmíru.
To samé platí pro virtuální výuku, nebo snad distanční výuku či vzdělávání na dálku. Opět nemůže být vzdálenější různé chápání těchto pojmů, jak vidíme na našich školách. Někde se snaží celý rozvrh přenést do videokonferencí a pomocí frontálního výuky, tentokrát přes monitor, sdělovat svým studentům moudra. Jinde jen zasílají e-mailem úkoly či rozsah stránek, co si mají jejich svěřenci nastudovat. Zpět chtějí mnohdy i naskenované stránky, výpisky, pořízené rukou na papír. A v obou případech vám budou tvrdit, že distanční výuku zvládají skvěle. Přitom ani v jednom případě ještě zdaleka nenašli obsah výuky na dálku, neboť ta nemůže být realizována překlopením prezenční výuky do virtuálního světa. Tak to opravdu nefunguje.
Někteří objevují až nyní svět, který zde ale již existuje roky. Je tomu hodně přes deset let, kdy jsme v rámci programu „Global village“ realizovali mezinárodní projekt na naší škole, kdy studenti jedné třídy po celý týden tvořili společný výrobek se studenty několika škol v Evropě, aniž by však opustili své třídy. Komunikovali přes videokonference, předávali si různé návrhy, každý tvořil část výrobku a nakonec ho společně sestavili. Zažil jsem již před roky případ, kdy místo dlouhodobě nemocného studenta „seděl“ na jeho místě notebook, a on mohl sledovat dění ve třídě přes jeho kameru.
Učitelé již vědí, jak založit videokonferenci, jak sdílet obrazovku, jak komunikovat nad konkrétním dokumentem. Stále však všichni hledáme obsah distanční výuky, neboť ten musí být jiný, než u prezenční výuky. Ti moudří si to uvědomují, bádají, experimentují. Ti méně moudří tvrdošíjně pořádají hodinové monotónní přednášky, kdy je vydržet sledovat vyžaduje opravdu velkou morální sílu.
