V odborných kruzích je možné často slyšet z úst ředitelů škol, ale i učitelů, že by rádi inovovali výuku, ale brání jim v tom Rámcové vzdělávací programy. Lidé neznalí podstaty věci jim věří, přitom jde jen o výmluvu. Rámcové vzdělávací programy vznikly právě proto, aby s nimi mohly školy kreativně pracovat.

Zase jeden dobrý záměr nevyšel

Zavedení Rámcových vzdělávacích programů slibovalo umožnění kreativní práce na školách. Bohužel bylo od začátku chybně komunikováno a ředitelé a učitelé škol hozeni do dravého proudu řeky, aniž by jim bylo řečeno, jak v něm mají plavat. Výsledkem je zmaření jednoho dobrého záměru na většině škol.

Mnozí ředitelé i učitelé v besedách přiznávají, že předchozí osnovy prostě přepsali do Školních vzdělávacích programů a jede se dál podle stejných učebnic, stejného programu. Prostě se vlk nažral a koza zůstala celá.

Někteří učitelé navíc celou výuku ještě více zaplevelili a vkládají do ní podrobnosti, které rozhodně nemusí znát každý žák či student, neb mu v životě k ničemu není. Titíž učitelé pak vzdychají, že se učivo ani nedá probrat. Ano, opravdu nedá, a už vůbec ne procvičit a aplikovat. Kdo za to ale nese zodpovědnost?  

Stačí jeden jednoduchý příklad. Žák má mít kompetenci rozeznat listnaté a jehličnaté stromy. Přičinlivý učitel je však nutí podle listí či jehličí poznat desítky listnáčů či jehličnanů. Je to ale opravdu tak zásadní znalost?

Co jsou a nejsou Rámcové vzdělávací programy

Rámcové vzdělávací programy nejsou učební osnovy. Rámcové vzdělávací programy pouze říkají, jaké kompetence, tedy jaké znalosti a dovednosti, má absolvent získat. Rámcové vzdělávací programy naopak nenařizují, pomocí jakého učiva, v jakém předmětu, v jakém ročníku a už vůbec ne jakou metodou se tak má stát. Uvedené učivo v Rámcových vzdělávacích programech je pouze doporučené. Je na učiteli, jak se ho rozhodne využít. S Rámcovým vzdělávacím programem je potřeba pracovat kreativně.

Jak tvořit Školní vzdělávací programy  

Do Školních vzdělávacích programů není třeba nacpat zbytečně moc učiva, výuka by měla být pestrá. Vhodná je kombinace klasické výuky s prací na skupinových projektech, s výukou v terénu, návštěvami různých paměťových a kulturních institucí. Vhodné jsou i různě zaměřené kursy nebo setkávání s odborníky z praxe. Důležitým prvkem výuky by měla být její individualizace, aby každý žák a student dostal prostor k rozvíjení svých silných stránek, svého talentu. 

Za vhodné se považuje vyučovat v souvislostech. Je možné slučovat předměty do jednoho celku, například společenský blok může obsahovat český jazyk, dějepis, občanskou výchovu, přírodovědný blok matematiku, fyziku, chemii, biologii.

Je třeba provést revizi Rámcových vzdělávacích programů?

Ale jistě, je to třeba. V mnohém jsou zastaralé a v mnohém spíše nahrávají výuce znalostí a nikoli kompetencí. Svět se dynamicky mění a je třeba na to reagovat. Ale určitě nemusí na školách na tuto revizi čekat, pokud chtějí inovovat formy a obsah výuky.

Má smysl učit v souvislostech? A proč se tak příliš neděje?

Učit žáky a studenty v souvislostech? Jistě, právě proto Rámcové vzdělávací programy vznikly. Právě proto nehovoří o tom, v jakém předmětu mají žáci či studenti potřebné znalosti a dovednosti nabýt. Na vysvědčení by teoreticky mohl být jediný předmět, pokud bychom do něj vměstnali vše, prakticky se však nabízí několik tematicky vhodných bloků. Například přírodovědný či společenský. V tom prvním můžete vyučovat dohromady třeba matematiku, fyziku, biologii, chemii. V tom společenském český jazyk, občanskou výchovu, dějepis, zeměpis či právo.

Učit v souvislostech je přitom klíčové, jak pro ukotvení informací v mozku na více místech, tak pro pochopení žáky a studenty, jak spolu jednotlivé informace souvisí a k čemu nám vlastně v životě jsou.

Proč se tedy většinou v souvislostech nevyučuje, když je to tak logické, legislativně možné a více než vhodné? Jen a jen proto, že tak nemá kdo učit. Učitelé jsou úzce vyprofilovaní na svůj předmět, a navíc mnozí ještě více vzděláni jako historici, chemici, než učitelé dějepisu či chemie. Místo aby studenty pro svou oblast vzdělávání získávali, tak je odrazují a u mnohých z nich podnítí až nenávist k danému předmětu.

Mnozí učitelé žijí ve svých bublinách a myslí si, že bez toho, aby studenti znali to, co oni, jsou pro reálný svět ztraceni. Sami však neznají ani souvislosti s blízkým předmětem, a už vůbec nic nevědí o jiných předmětech, neb to od své maturity dávno zapomněli. Ale student by měl umět stejně jako jeho učitelé, a přitom těch předmětů je deset, patnáct.

Jak z toho ven?

Nejde někomu nařídit, že od zítřka začne učit jinak. Ani sám učitel, kterého by osvítil duch svatý, nemůže od druhého dne změnit styl a obsah výuky. Bylo by to asi ještě horší, než současný stav. Co ale dělat můžeme, a co bychom dělat měli, je využívání příkladů dobré praxe, neustálá osvěta a postupná změna, která bude vstřebatelná a pochopená. Tedy i nakonec chtěná. Je to však tuhý boj jak s konzervativním myšlením, tak s přirozenou nechutí vykročit z komfortní zóny. Jde o boj, který nakonec povede každý sám se sebou. Bohužel jinak to ale nejde. I když legislativně už dávno ano.