​Jsme jako učitelé v současnosti schopni používat většinově formativní hodnocení? Jsme na to dostatečně vybaveni teoreticky i prakticky? Odpověď je bohužel jednoznačná. Ani náhodou. A jsme schopni plnohodnotně využít formativní hodnocení, když bychom se měli vyjádřit ke stovkám žáků či studentů, kteří mnozí z nás učí? Odpověď je znovu ne. Tak co se s tím dá v současnosti dělat?

Pokud má dostat žák či student šanci se dobře vzdělávat, potřebuje získávat od učitele průběžnou zpětnou vazbu. Potřebuje slyšet, v čem jsou jeho silné a slabé stránky. Potřebuje slyšet, co by měl učinit, aby své silné stránky rozvíjel a nedostatky spojené se slabými stránkami co nejvíce eliminoval.

Sumativní hodnocení, většinově používané ve školách, hodnotí konečný stav znalostí a dovedností, přičemž opět většinově převažuje hodnocení znalostí. Žák či student se tedy obvykle jen dozví, jak nějakou činnost zvládl či nezvládl. Případně jak dobře se našprtal testovanou látku.

Formativní neboli průběžné hodnocení naopak poskytuje žákovi nebo studentovi nejen informaci, jak danou problematiku v daný čas zvládá, ale také mu poskytuje návod, jak postupovat, aby se mohl efektivně zlepšovat.

Problémem většiny učitelů je, že na formativní hodnocení v celém jeho spektru nejsou vybaveni ani teoreticky, natož prakticky. Není to ale jejich chyba, jde o chybu systému. Je naivní si myslet, že teď provedeme obrat o sto osmdesát stupňů a od zítřka budou všichni učitelé své žáky a studenty hodnotit formativně. Pokud by se stal zázrak a všichni se rozhodli vystoupit ze své komfortní zóny a systém hodnocení žáků a studentů změnit, byl by z toho paskvil. Pokud změnu s významným využíváním formativního hodnocení myslíme vážně, musíme začít postupně, začít se vyzbrojovat teoreticky a získávat postupně i praktické zkušenosti.

V současnosti jsou většinově učitelé totiž připraveni na to, že sdělují žákům či studentům pomocí červené tužky (nebo jinak digitálně), v čem se dopustili chyby, a za tu je trestají v podobě špatné známky. Už málokdy jim sdělí, co je na jejich výstupu výborné, co dobré, na co by se měli ve svém dalším vzdělávání zaměřit. Nehodnotí jejich slabé a silné stránky, nedávají návody na jejich zlepšení, jen označují jejich chyby v dané konkrétní práci. Práce s chybou je kapitola sama o sobě a určitě si zaslouží samostatný rozbor.

Pokud nejsme jako učitelé třeba i z časových důvodů schopni formativní hodnocení pro daného žáka či studenta vypracovat, měli bychom minimálně využívat jeho prvky a poskytovat již zmíněnou zpětnou vazbu i návod na zlepšování.

Je pochopitelný argument mnoha učitelů, že mají stovky žáků či studentů a není v jejich silách napsat na každého formativní hodnocení. Ano, mají pravdu. Nicméně věřím, že by mohla fungovat vhodná kombinace obou systémů, která by se již zvládnout dala. Mnozí ji třeba i používají, aniž by si to uvědomovali, když slovně hodnotí některé výstupy žáků či studenů.

Každý žák či student má na něco talent, jen ho možná někteří ještě nestačili objevit. Učitelé by měli aktivně hledat silné stránky svých žáků a studentů, podporovat je v jejich rozvoji. Poskytovat jim onu vícekrát zmíněnou zpětnou vazbu. Dávat jim k rozvoji silných stránek i pomocí individualizace výuky dostatečný prostor. V tom by měli spolupracovat se svými kolegy z jiných předmětů i předmětových komisí. Ale i o tom někdy příště.