Český vzdělávací systém svým klientům (žákyně a žáci základních škol a studentky a studenti středních škol) mnohé potřebné služby neposkytuje, a naopak jim v mnohých případech dokonce jejich budoucí pozici na trhu práce ztěžuje.

Přitom přesně nevíme, jaké pozice budou na pracovním trhu klienti vzdělávacího systému zastávat, ale víme, co budou jistě potřebovat – být kreativní, adaptabilní, celoživotně se vzdělávat, umět se učit, umět myslet a měnit pracovní pozice.

Potřebné změny ve školství souvisí s nutností změnit své myšlení, u ředitelů, učitelů, rodičů i klientů vzdělávacího systému, což je však to nejtěžší, co po někom můžeme chtít.

Níže v bodech největší problémy či nedostatky českého školství.

1. Ředitelé a učitelé většinově nepodporují vnitřní motivaci klientů se vzdělávat, naopak je cíleně vedou k pasivitě, aby „měli klid na práci“ ve škole, ve třídě. Vedení škol i učitelé většinově nepodporují aktivní a podnikavé klienty, naopak mnohdy je téměř šikanují, dokonce proti nim štvou jejich pasivní kolegy.
   
2. Vzdělávání se většinově zaměřuje se na rozvoj slabých stránek klientů a nepodporuje rozvoj těch silných. Cílem je, aby všichni uměli všechno průměrně, hodnoceno pak „výbornou“, tedy často až 90% času se klienti věnují tomu, co jim nejde, a na rozvoj svých silných stránek, na to, co je v budoucnu bude živit, jim už nezbývá čas.
   
3. Vzdělávání v ČR většinově nerozvíjí dostatečně klíčové dovednosti, které se pak musí klienti učit sami, tedy komunikaci, prezentaci, argumentaci, utváření si vlastních názorů a dovednost je obhájit. Rovněž tak pracovat v týmu či se stát lídrem takového týmu.
   
4. Ředitelé a učitelé nepracují aktivně s Rámcovými vzdělávacími programy (RVP), naopak Školní vzdělávací programy zaplevelují nad rámec RVP dalšími nepodstatnými či již neaktuálními informacemi.
   
5. Ve výuce se většinově nepracuje s chybou, naopak jsou klienti za chybu trestáni, špatnou známkou a někdy i výsměchem, ponížením. Ti se pak bojí být kreativní, objevovat, experimentovat, což je základem vzdělávání.
   
6. Vzdělávání v ČR většinově neučí své klienty se učit, tedy umět se učit nové věci na základě již získaných znalostí a dovedností, což nutně potřebují ke svému celoživotnímu vzdělávání.
   
7. Vzdělávání v ČR většinově neučí klienty myslet – kriticky, informaticky, logicky.
   
8. Ředitelé a učitelé vychovávají klienty jako budoucí „vykořisťované“ zaměstnance, nevedou je k podnikavosti, k možnosti, že v budoucnu budou živnostníci či podnikatelé, sami budou jiným práci dávat.
   
9. Vedení škol i učitelé většinově aktivně nevyužívají možnosti moderních technologií, raději je zakazují. Tím se dobrovolně zbavují možnosti využít moderních technologií k získání klientů pro svou oblast vzdělávání, názornějšího představení daného problému, získání více času na interakci se svými klienty.
   
10. Vzdělávání v ČR většinově akcentuje okamžité znalosti, jejichž poločas rozpadu je cca 5 let, přitom si počíná značně neefektivně, neboť si krátce po opuštění daného stupně vzdělávacího systému klient pamatuje cca 5% až 15% informací, které se našprtal před testováním (zkoušením) a uložil si je jen do krátkodobé paměti.
    
11. Vzdělávání v ČR většinově ubíjí v klientech jejich kreativitu, a to od prvního vstupu do vzdělávacího systému až do opuštění vysoké školy, učí je pracovat v šablonách, podle nadrcených postupů.
    
12. Vzdělávání v ČR většinově nerespektuje, že škola již není hlavním zdrojem informací, učitelé jsou jen předavači a testeři informací, jež mnohdy jsou navíc nepodstatné či zastaralé. Chybí propojení formálního vzdělávání s neformálním vzděláváním a samostudiem, přičemž například v oblasti informačních technologií ve skutečnosti neformální vzdělávání a samostudium již nyní převažuje nad tím formálním.