V čem je největší slabina českého školství?

Největší slabinou českého školství je sama česká společnost, která většinově dává prioritu okamžitému zisku před budoucností. Proto lidé preferují „dárky“ v podobě různých dotací, slev, daňových úlev, okamžitých výhod, místo aby žádali vložení těchto prostředků do dětí, do budoucnosti společnosti. Mnozí pohrdají učiteli, přesto jim svěřují to nejcennější, co mají, tedy své potomky. Neváhají platit za své zvířecí miláčky a brblají, když se mají podílet na nákladech za vzdělání svých dětí.

Co se týká vlastního školství, největší slabinou je způsob a obsah vzdělávání. Učitelů je málo, není o toto povolání zájem, dle průzkumů je dvacet procent učitelů vyhořelých a pětašedesát procent k tomu má nakročeno. Bohužel jen samotné zvýšení platů, které stále zůstávají hluboko pod průměrem vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců, současný stav nezlepší.

Proč mladí lidé často do školy nechtějí?

Dle mého je toto nepravdivá teze. Děti se do školy těší, a tento stav jim vydrží tak dlouho, než jsou školním systémem umrtveni, unuděni a otráveni. Pokud mají kreativní učitele, tak se do školy či na konkrétní hodinu těší pořád. Pokud ale mají učitele, který jim jak robot předává informace, potírá jejich kreativitu, nutí je se bezmyšlenkovitě šprtat poučky a vzorové řešení problémů, tak se od vzdělávání odvracejí. Respektive neodvracejí se zcela, ale svou přirozenou zvídavost upřou směrem na internet, který se již dávno pro ně stal hlavním zdrojem informací, nikoli škola, jak tomu bývalo v minulosti.

Mám osobní zkušenosti s tím, že mnozí naši studenti mají velký zájem se vzdělávat, chodí po večerech na semináře, o víkendech pracují na svých projektech, věnují se samostudiu. Nedělají to však z donucení, ale z vnitřní motivace, která jiným chybí. Bohužel vnitřní motivace studentů není většinově učiteli nijak hledána, podporována, vyvolávána, ale naopak často potlačována. Pokud studenty umrtvíme, pro klid v hodině, pro nábožné poslouchání našich moudrostí, tak je vedeme k pasivitě nejen v našem předmětu, ale v celém jejich životě.

Říká se, že kdo nehoří, ten nezapálí. Pokud v žácích a studentech nevyvoláme jejich vnitřní motivaci se učit, vzdělávat, poznávat, tak nikdy nebude mít vzdělávací proces vysokou efektivitu. Přitom výzkumy prokazují, že tři roky po maturitě si jedinec pamatuje 2 až 5% informací, které mu vyučující poskytli a které ho pod hrozbou sankcí donutili se krátkodobě našprtat. Přitom jiné výzkumy říkají, že pokud nepracujeme s informací minimálně šestkrát, tak se uloží jen do krátkodobé paměti a po čase vymizí jak pára nad hrncem. Umět se učit je přitom důležitá dovednost naučit se novým věcem, což při soudobé a především budoucí nutnosti celoživotního vzdělávání nabývá ještě více na významu. Umět se učit však opravdu neznamená umět se našprtat na písemku, jak se bohužel mnozí stále domnívají.

Jaký plat by měl mít začínající učitel?

Na tuto otázku je velmi jednoduchá odpověď. Takový, jaký si zaslouží. V každé sociální skupině jsou lidé, kteří jsou skvělí, kteří jsou průměrní a kteří jsou podprůměrní. Mezi pedagogy platí to samé a vůbec to není spojené s věkem. Znám mnoho starších pedagogů, ze kterých prýští energie, nápady, kteří stále hledají nové metody práce, snaží se motivovat své studenty. A znám mnoho mladých, kteří vykazují příznaky vyhořelosti.

Ve školství platí tarify, a pouze velmi omezeným osobním hodnocením mohu odlišovat. Nebo za pomoci mimořádných odměn, které mají také značně omezené zdroje. Stejně jako u žáků a studentů je i pro pedagogy klíčová vnitřní motivace dobře učit, nicméně vnější motivace v podobě platu je rovněž důležitá, zvláště když dotyčný musí zajistit základní potřeby pro sebe a svou rodinu.

Obecně si myslím, že by průměrný plat učitelů měl být stejný jako je průměrný plat vysokoškolsky vzdělaných zaměstnanců. A také si myslím, že by platy měly být výrazněji diferencované, nikoli však podle věku, ale podle toho, jak daný pedagog učí, jak se dále vzdělává, jak ke své práci přistupuje. Námitky, že ředitel odmění své oblíbence, neberu. Jen neschopný manažer bude odměňovat ty, co nejsou tahouny, a takový manažer má být ze svého místa odejit.

Jsme jednou z nejvíce rovnostářských společností. I ve školství preferujeme průměrnost, tedy učíme všechno všechny na průměr. Také mají všichni skoro stejně peněz, však o kolik se v tarifních tabulkách nakonec liší plat začínajícího učitele a toho po dvaceti letech?

PS: Problematika školství je velmi složitá a zjednodušování je cestou do pekla. Proto jsou také stručné odpovědi problémem. Chápu však nutnost zjednodušovat v anketách. Pokud budete text krátit, což předpokládám, prosím o zaslání konečné podoby. Krácení se nebráním, ale mělo by být v duchu toho, co se možná kostrbatě snažím sdělit.