Rád bych využil této příležitosti a popřál všem lidem dobré vůle hodně zdraví a štěstí, mnoho pracovních a osobních úspěchů v novém roce 2017. Vzhledem k tomu, na jakém místě a v jaké zemi žijeme, by se mé přání mohlo vyplnit. Sice není vše optimální, na druhé straně v porovnání s jinými kouty světa se máme v České republice skvěle. Na to mnozí z nás zapomínají, když se pořád na své okolí mračí a šíří kolem sebe blbou náladu, nad kterou pak žehrají.

Sice díky médiím jsme pořád informováni o hrůzných událostech ve světě, ale těch pozitivních zpráv je neskonale víc, byť to mnohdy tak nevnímáme. Jako například neskutečně rychlý rozvoj moderních technologií, které nám zjednodušují život a umožňují daleko rychlejší komunikaci s kýmkoli na celém světě. Bohužel místo toho, abychom přemýšleli, jak co nejlépe tyto moderní technologie využít ve svůj vlastní prospěch, přemýšlíme o jejich zhoubnosti, máme z nich podvědomý strach. Strach, že s tím hrozně rychlým pokrokem nedokážeme udržet krok, neporozumíme mu.

Bude mi brzo pětapadesát let a tak tyto obavy umím pochopit. My lidé jsme ze své podstaty konzervativní a nemáme rádi změny, zvláště když přicházejí rychle. Když máme měnit své letité návyky, nedělá nám to dobře. Máme podvědomý strach z toho, čemu tak úplně nerozumíme.

Nyní se hodně hovoří o Průmyslu 4.0, ale též o Společnosti 4.0 a Vzdělávání 4.0. Pojem Průmysl 4.0 vznikl v Německu jako reakce na bouřlivý rozvoj autonomních systémů, které na mnoha pozicích nahrazují lidskou pracovní sílu. S touto evoluční změnou jsou spojené revoluční změny ve společnosti. Podle průzkumů bude až šedesát procent letošních nastupujících žáků prvních ročníků základní školy po skončení svého vzdělávání pracovat na pozicích, které ještě neumí nikdo definovat.

Právě z toho pramení nejistota a obava učitelů. Pracuji ve školství již dvacet osm let, z toho jsem čtrnáct let ve funkci ředitele školy. Za tu dobu jsem poznal velkou řádku pedagogů, ať již jako kolegů či později svých podřízených. Mohu naprosto jednoznačně prohlásit, že většina z nich chce poskytnout svým studentům co nejlepší vzdělání, umožnit jim co nejlepší start do jejich pracovního života. Na studentech jim opravdu záleží.

Jenže teď jsou učitelé velmi zneklidněni. Nejen z médií slyší o tom, že mají své žáky a studenty správně připravit, aby se ti mohli uplatnit v budoucí Společnosti 4.0, ale nikdo jim není schopný přesně říci, co by tedy vlastně měli své svěřence naučit. Pedagogové mají své letité návyky, které není snadné změnit, a pokud ještě nevíte jak, nelze se neklidu učitelů divit.

Jako ředitel střední školy se potýkám ještě s jedním problémem, kterým je pozitivní vývoj nezaměstnanosti. Především pak z pohledu naší školy v IT oborech. Je těžké pro některé odborníky z řad učitelů odmítnout pracovní nabídku, která finančně násobně přebíjí učitelský plat. Někdo tak učiní třeba i třikrát, ale počtvrté již dá přednost své rodině a své kariéře. Čemuž se nelze divit. Najít za odcházející učitele adekvátní náhradu je téměř nemožné. Proto jako možná ještě větší hrozbu, než jak správně studenty připravit na jejich budoucí pracovní kariéru, vidím jiný problém, totiž kdo studenty na tu jejich kariéru připraví. Kdo je bude učit.

Stalo se módou v médiích mluvit o učitelích jako o těch, kteří brzdí pokrok a kteří jsou příčinou špatného stavu vzdělání studentů. Ale ten problém je přeci daleko, daleko širší. Ano, učitelé jsou velmi konzervativní, s tím souhlasím. Ovšem již nyní na mnoha školách působí učitelé, co se snaží stále něco měnit, zlepšovat. Výhodou naší školy je, že má takových pedagogů značné množství, a že jim zdárně sekundují spolupracující absolventi.

Ale ruku na srdce, mají v České republice opravdu učitelé vytvořené ty nejlepší podmínky pro svou bezpochyby velmi náročnou práci? Jsou za ni dostatečně odměňováni? Umožňuje tarifní systém dobře odměnit velmi aktivní a obětavé učitele, kteří pro své studenty vykonávají mnoho nad rámec svých pracovních povinností? Je k nim společnost spravedlivá a oceňuje jejich velmi cennou práci jejich prestižním postavením ve společnosti? Když už je ta společnost není ochotná dobře zaplatit? Odpověď zní ve všech případech ne.

Je velmi dobře, že se o problematice nazvané Vzdělávání 4.0 začíná stále více hovořit. Ale pokud chceme vzdělávání v České republice posunout vpřed, nestačí, aby vzdělávání bylo prioritou v prohlášení každé vlády, ale je potřeba, aby se pak takové proklamace proměnily v reálné činy. Na to, jak se česká společnost k učitelům obecně chová, je úroveň českého vzdělání dle mého na velmi dobré úrovni.

To samé platí pro studenty. Také mladé generaci kde kdo spílá, ale opravdu na ní společnosti záleží? Když pominu fakt, že ji zatěžujeme stále větším státním dluhem, žijeme na její úkor, zajímáme se skutečně o její problémy? Dokážeme s mladými hovořit jinak, než že je peskujeme, sdělujeme jim svá moudra, která my považujeme za neměnná a kterým oni často nerozumí? Dáváme jim sami dobrý příklad? Chováme se opravdu tak, jak bychom chtěli, aby se chovali oni? Nebo jim kážeme vodu a sami pijeme víno? Jsou ti, co reprezentují českou společnost, opravdu příklady hodné následování, či se můžeme jen modlit, aby nastupující generace nepochytila jejich vzorce jednání a byla lepší? Aby neokoukala takové zlozvyky, jakými je neslušné vystupování, závist, nenávist, sobeckost, nulový respekt k jiným, ale též natahování ruky, aniž bych nabídl odpovídající produktivitu své práce?

Jsem moc rád, že se mi daří na naší škole rozvíjet dialog mezi pedagogy, absolventy a studenty. Na tom bych chtěl postavit budoucnost naší školy. Na vzájemném respektu, kdy studenti si budou vědomi postavení svých učitelů a budou s nimi dle toho hovořit. Ne ustrašeně, ale vždy s patřičnou přirozenou pokorou. Platí to však i obráceně. I učitelé musí mít respekt k těm, které učí a musí jim ho umět dát najevo. Pak dle mého může pedagogický proces mít vyšší hodnotu.

Jistě, v každé sociální skupině se najdou tahouni, lidé průměrní i podprůměrní. Chytrá a moudrá společnost by měla umět podporovat své elity, a teď rozhodně nemíním „osobnosti“ typu populárních herců či sportovců. Snažit se, aby ti tahouni společnosti, vhodně motivovaní, strhli své méně aktivní kolegy, jedno o jaké sociální skupině hovoříme.

Jsme poměrně malý národ, či chcete-li, malé společenství lidí žijící v České republice. Pokud se chceme ve světě prosadit, musíme nabídnout co nejlépe vzdělané obyvatele, kteří budou kreativní, budou umět pozitivně a systémově myslet. Budou schopni se přizpůsobit moderním trendům. Společnost by si měla uvědomit, že neexistuje lepší investice, než je vložení prostředků do vzdělávání, neboť tyto prostředky jsou investicí do budoucnosti celé společnosti.

Jen se v souvislosti s tím obávám, zda je česká společnost (a potažmo i ta evropská) schopna přijmout fakt, že je lepší dát prostředky na vzdělávání svých dětí, než uplácet voliče líbivými dárky či utišovat křiklouny z různých koutů, kteří se domáhají vyšších dotací na téměř cokoli. V tom vidím velkou slabinu demokracie, kdy si politici kupují hlasy, kdy si kupují přítomnost, místo aby mysleli na budoucnost. Ale pozor, politici jsou jen obrazem společnosti, ze které pocházejí. Nadávat tedy na úroveň politiků je zároveň nadáváním sobě samým. Na to také mnohdy zapomínáme.

Stav našeho českého školství není ideální, ale také není žádnou pohromou. Záleží jen na nás, zda bude lepší nebo horší. Na nás všech, politiky počínaje, přes nás ředitele, učitele a studenty pokračujíc, a každým jednotlivým občanem - voličem - rodičem konče.