Mnozí odborníci přes středoškolské vzdělávání si stále odmítají připustit, že se svět kolem nich mění. Možná i proto, že oni sami žijí ve svém vlastním uzavřeném světě, který s realitou nemá mnoho společného. A tak zatímco kolem nich se dynamicky rozvíjí moderní technologie, bují propojování různých zařízení, čemuž se říká Internet věcí, hovoří se o dopadu další technologické revoluce s přízviskem Průmysl 4.0, oni trvají na stejných metodách vzdělávání, které mají tradici již z dob císaře Františka Josefa, od jehož smrti uplynulo sto let.

Nejde však jen o odborníky z různých vědeckých ústavů či ministerstva školství, ale také o pedagogické fakulty a vlastní pedagogy. Ti v mnoha případech doslova bazírují na tradiční výuce, která obnáší pasivní předávání informací a následné zkoušení z toho, co si studenti zapamatovali či se na zkoušení či písemku nabiflovali.

I na naší škole se již delší čas se vedou legitimní debaty o tom, zda různé aktivity školy nebrání vlastně studentům v jejich vzdělávání. O tomtéž se pochopitelně diskutuje i celostátně, a nejspíš i mezinárodně. Zde se střetávají dva názory, které jdou zjednodušeně a ne zcela přesně formulovat do dvou tezí. 

První teze. Student má sedět v hodinách a poslouchat výklad, aby ho mohl následně při písemkách a zkoušeních interpretovat. Jakékoli vytrhávání studentů z výuky je pro ně škodlivé.

Druhá teze. Je třeba pro studenty připravovat co nejvíce akcí, při nichž se setkávají s praxí, nejlépe v kolektivu vytvářejí různé projekty, poznávají zahraničí, mají kontakt se svými vrstevníky z jiných škol, včetně kontaktů mezinárodních, přijímají zodpovědnost za konkrétní úkoly. Takto nabyté zkušenosti jsou k nezaplacení pro jejich další profesní uplatnění.

Zastánci obou teorií mají dost argumentů k podpoře svých názorů. K první tezi se přihlásil při své nedávné besedě i pan Václav Klaus mladší, na naší škole ji zastává můj zástupce pro pedagogickou činnost pan Nechanický, a asi i větší část pedagogického sboru. Určitě i část rodičů, někteří se takto vyjádřili i na rodičovských schůzkách.

Zastáncem druhé teorie jsem já jako ředitel školy a menší část pedagogického sboru, a pravděpodobně většina spolupracujících absolventů, kteří již nejen studují na vysokých školách, ale také pracují v renomovaných soukromých firmách. A určitě i část rodičovské veřejnosti. Někteří toto dali najevo rovněž na třídních schůzkách.

S aktivitami školy je spojená i absence pedagogů ve výuce, když jsou ti na akcích školy. Pokud se však podíváme na suplování, určitě převažuje absence pedagogů z důvodů nemoci a návštěvy lékařů, než díky zmíněným akcím. Rovněž je snaha využívat k dozorům absolventy školy, kde je to jen možné.

Zastánci první teze považují realizaci vzdělávání v předepsaných hodinách daných předmětů za prioritu. Realizace doplňujících aktivit, které souvisí se vzděláváním, mají dle nich být organizovány výhradně tak, aby co nejméně odpadaly předepsané hodiny, které obvykle nejde nahradit a mají svoji náplň, a aby doprovázející učitel měl co nejmenší absenci ve výuce.

Zastánci druhé teze nezpochybňují potřebu „klasického“ vzdělávání, nicméně připomínají, že vzdělávání studentů je vícevrstvé a nelze ho zúžit jen na klasickou výuku v hodinách a v lavicích.

Já osobně se domnívám, že je chybou přistupovat ke studentům jako k jednolité šedé mase. Schopnosti a talent jsou naprosto rozdílné u každého studenta, rozdílný je i přístup studentů a jejich zájem o vlastní vzdělávání. V mnohých je tento zájem probuzen právě ve chvíli, kdy se nadstandardní aktivity dotýkají jejich silných stránek, kdy se mohou sami projevit, kdy dostanou zodpovědnost za konkrétní úkoly.

Každý student by měl rovněž zvážit, nakolik je schopný zvládnout učivo, které zamešká při účasti na těchto aktivitách, či zda je v jeho silách při větší absenci zvládnout komisionální přezkoušení. Pokud ano, poté má pro něj přínos se aktivně zapojovat ve větší míře do mimoškolních akcí, pracovat na částečný úvazek ve firmách či pro školu a podobně. Pokud není student schopen si látku sám nastudovat či uspět při komisionálním přezkoušení, měl by tomu přizpůsobit i míru svých dalších aktivit. Případně ji utlumit v období, kdy má studijní problémy, aby nevypadl ze systému vzdělávání díky nezvládnutí předepsaného učiva Rámcovým vzdělávacím programem, respektive Školním vzdělávacím programem.

Mohu uvést zcela konkrétní a svým způsobem extrémní příklady z naší školy. Před pár roky student Vondrák byl šestkrát během maturitního ročníku v zahraničí, studenti Plíva a Moravec strávili v maturitním ročníku měsíc ve Finsku, jednou jako studenti, podruhé jako dozor, a přitom úspěšně odmaturovali. Loňští maturanti studenti Sýkora a Němec, kteří nyní odvádějí pro školu výbornou práci v oblasti kybernetické bezpečnosti, si od druhého ročníku většinu předmětů klasifikovali až u dodatečných zkoušek. S výjimkou druhého pololetí čtvrtého ročníku, kdy si absenci pohlídali, aby mohli maturovat v řádném termínu. Důvodem jejich absence však nebylo vyhýbání se výuce, ale upřednostnění svého podnikání na úkor docházky do některých předmětů, které byli schopni sami se doučit a u dodatečné zkoušky zvládnout. Přitom se intenzivně sami vzdělávali v oblastech, ve kterých podnikají a ve kterých nyní mají znalosti významně převyšující standart středoškolského absolventa oboru informačních technologií.

Je třeba rozlišovat, kdo ze studentů není přítomen ve výuce, protože se „fláká“, protože „zatahuje“ školu, a kdo proto, že vykonává činnost, která mu může přinést mnoho praktických zkušeností. Také je třeba hledět na schopnosti studentů, zda dokáží samostudium zvládnout. Pokud ano, neměli by jim pedagogové nadávat, dívat se na ně skrz prsty, ale podporovat je, jako to většina pedagogů uvědoměle a správně dělá u vrcholových sportovců. Podobně uvážlivě by měli postupovat i jejich rodiče.

Je na studentech, nakolik chtějí využít příležitostí, které jsou pro ně připraveny, nejen na naší škole, ale též v naší společnosti. Pokud se rozhodnou k poznávání nových věcí, k nadstandardnímu vzdělávání, rozhodně budou ve větším zápřahu, než jejich pasivní kolegové. Ale je dost pravděpodobné, že později dokáží studovat na renomovaných vysokých školách, včetně těch zahraničních, dokáží získat lukrativní zaměstnání či si vydělat značné prostředky vlastním podnikáním.     

Jejich pasivní spolužáci nejspíš zapadnou do šedi společnosti, budou mít příjmy odpovídající míře jejich zájmu a možná pod vlivem své frustrace z promarněné příležitosti se stanou dalšími, co budou nadávat na poměry, závidět těm úspěšnějším a mít blbou náladu. Pokud se zamyslí, kdo za jejich stav může, nálada se jim nejspíš nezlepší. Zvolili jednodušší život, který jim v jistý čas přinášel více volného času, méně námahy, ale nakonec v nich může vyvolat pocit jeho nenaplněnosti, minimálně v oblasti jejich uplatnění v pracovním procesu.