K tomu, abychom jako učitelé dokázali kvalitně vzdělávat žáky a studenty pro 21. století, potřebujeme jediné, a tím je změna myšlení. Zdánlivě jednoduchá věc, ve skutečnosti však to nejobtížnější, co po nás někdo může požadovat.

„Když jim to řekneš, zapomenou to. Když jim to ukážeš, možná si to zapamatují. Když je do toho zapojíš, získají novou dovednost.“

„Je třeba naučit žáky a studenty myslet. Je třeba naučit žáky a studenty se učit.“

Věty výše uvedené, když první tři jsou citátem výroku Jana Amose Komenského, dle mého dostatečně vyjadřují, co vyžaduje vzdělávání pro 21. století. Tím bych tedy mohl skončit, nicméně asi bude dobré je rozvinout, vysvětlit, neboť ne každý si za nimi představí to samé. Napřed je však třeba upozornit na několik fakt, ze kterých musí vzdělávání vycházet.

Fakta, která někteří bohužel nechtějí akceptovat

Vzděláváme pro činnosti a pracovní pozice, které ještě neexistují. Mnohé pracovní pozice zanikají, vznikají však nové, které ještě neumíme definovat. Toto je obrovská výzva pro učitele, neboť musí brát v potaz, co budou absolventi moci uplatnit trvale. Musí se snažit, aby absolventi byli kreativní, adaptabilní, aby měli potřebné měkké dovednosti.  

Poločas rozpadu znalostí a dovedností je pět let. To znamená, že za pět let můžeme využít jen polovinu z toho, co jsme se naučili. To znamená, že nás čeká celoživotní vzdělávání, pokud chceme být úspěšní, ať již jako zaměstnanci, živnostníci či podnikatelé. Proto je nutné redukovat učivo, soustředit se na jádrové učivo, na vytvoření hutného základu, na kterém budou moci absolventi stavět další své vzdělávání. Odstranit množství informací, které nejsou tak důležité či dokonce jsou již zastaralé.

Škola již není hlavním zdrojem informací. Tento fakt je nutné přijmout a změnit pozici pedagoga. Již nemůže být vykladačem pravd a faktů, ale mentorem či průvodcem vzděláváním, musí pomáhat žákům a studentům se orientovat v informačním smogu.

Kompetence zahrnují znalosti a dovednosti. Nelze se jen našprtat značné množství dat, bez dovednosti je využít. Nejde ale ani očekávat, že si vše najdu na internetu, neboť pokud nemám potřebný znalostní základ, nevím buď co hledat, nebo se v nalezených informací neumím orientovat. Proto je důležité nastolit vhodný poměr mezi znalostmi a dovednostmi, znalosti aplikovat, opakovat a procvičovat. Jen tak se uloží do dlouhodobé paměti a nevymizí jak pára nad hrncem krátce po jejich vstřebání a uložení do krátkodobé paměti.

Aktivní práce s Rámcovými vzdělávacími programy (RVP). Ty nám říkají, jakých kompetencí, tedy znalostí a dovedností, má absolvent dosáhnout. Neříkají, v jakém předmětu či ročníku se tak má stát, jakou metodou a ani na jakém učivu. To je v RVP pouze doporučené. Je možné předměty slučovat a vyučovat v souvislostech, což se však většinově neděje, neboť na tento způsob vzdělávání nejsou pedagogové připraveni. Nářky, že je nutné čekat na revizi RVP, jsou pouze výmluvami těch, kteří nechtějí na svých školách či ve svých předmětech nic měnit.

Je třeba více kooperace a více individualizace ve výuce. Zatím většinově učíme všechny na průměr, kdy ti slabší mají deprese a ti silnější se nudí a často pak „zlobí“. Kooperace znamená dovednost pracovat v týmu a případně se stát jeho lídrem. Individualizace znamená nejen přizpůsobovat tempo a metody vzdělávání schopnostem žáka či studenta, ale také jim umožnit rozvíjet jejich silné stránky, třeba pomocí projektové výuky nebo výběrových volitelných předmětů. Tím všem umožníme zažít úspěch a nebudeme uměle z mnohých vytvářet outsidery, čímž jim uzavíráme cestu k budoucí úspěšnosti v tom, co je jejich silnou stránkou, kterou však bohužel často neumíme identifikovat.

Jak tedy vzdělávat

Z výše napsaného vyplývá, že pokud chceme žáky a studenty připravit pro reálný osobní, společenský a profesní život, musíme změnit metody i obsah vzdělávání. Soustředit se na to podstatné, co budou moci absolventi používat trvale a co budou skutečně všichni potřebovat. A zde stačí rozvést, co je napsáno v úvodu tohoto článku.

Když je do toho zapojíš, získají novou dovednost. Nezatracuji zcela frontální výuku, někdy je na místě, ale rozhodně nesmí převažovat. Je třeba, aby žáci a studenti dostávali prostor k tomu, aby mohli být součástí vzdělávacího procesu, kreativně v něm působit, nikoli být jen přijímačem informací. Přitom daleko více akcentovat kooperaci a individualizaci ve výuce.

Je třeba žáky a studenty naučit myslet. Kriticky, informaticky, logicky. Nesmí být jen příjemci informací, ale musí se naučit rozeznávat jejich relevantnost, analyzovat problémy, navrhovat varianty řešení a mít dovednost je realizovat, využívat logiky, což by měla daleko více podporovat výuka matematiky. Nesmíme žáky a studenty utlumovat, vést k pasivitě, ale naopak v nich probouzet zvídavost, zájem o daný předmět apod. V českém jazyce se více soustředit na komunikační dovednosti, prezentaci, ve všech předmětech podporovat dovednost správně argumentovat. Do výuky více zapojit tvorbu esejí, ty se dají realizovat ve všech předmětech.   

Je třeba naučit žáky a studenty se učit. To však neznamená našprtat se informace, ale dovednost se učit novým věcem na základě již získaných znalostí a dovedností. Což je klíčové pro naprosto nutné celoživotní vzdělávání.  Žáci a studenti se musí naučit využívat daleko více zdrojů, než je pouhý výklad učitele, případně se sami stávat aktivními členy různých odborných fór, tvůrčích a samoučících se komunit. Třešničkou na dortu je dovednost nově nabyté znalosti a dovednosti dokázat předat dalším lidem. Proto je vhodné podporovat vrstevnické učení.