NÁZOR NA HODNOCENÍ STUDENTŮ NA STŘEDNÍCH ŠKOLÁCH PRO FORUM​

KLÍČOVÉ JE POSKYTOVAT STUDENTŮM PRŮBĚŽNOU ZPĚTNOU VAZBU

Pokud se má kdokoli zlepšovat ve své činnosti, potřebuje k tomu nutně zpětnou vazbu. Poskytují ji však většinově učitelé svým studentům? Nebo jen hodnotí jejich okamžité znalosti, uložené do krátkodobé paměti, odkud záhy zmizí jak pára nad hrncem?

V poslední době se ve školství hodně skloňuje pojem formativní hodnocení, aniž by však mnozí ředitelé a učitelé přesně věděli, co tento pojem obnáší. Nelze se tak zcela na ně zlobit, neboť k takovému hodnocení nebyli vzděláni a ani je po nich většinou nikdo nechtěl. MŠMT, zřizovatel a především rodiče, sami zvyklí na známky z testů, ústního zkoušení a úzce vymezených domácích úkolů. Zkušenosti z některých základních škol navíc říkají, že když se někde pokusí hodnotit formativně, často narazí právě na rodiče a jimi položenou otázku: „Tak jak na tom vlastně můj potomek je? Má jedničku, dvojku nebo trojku? Jen abych věděl, na jakou střední školu ho mám dát.“

V současnosti převažuje na základních i středních školách hodnocení sumativní, tedy onou klasickou známkou, které je konečné a které říká, jak daný test, zkoušení či úkol student v daný okamžik zvládl. Kromě toho, že se na tento způsob hodnocení většinou student narychlo našprtá určité penzum znalostí, které mu z hlavy poté rychle vymizí jak pára nad hrncem, známka mu nic neříká, v čem je dobrý, v čem zaostává, jak by měl postupovat, aby se dále zlepšoval. Jaké jsou jeho silné stránky a jak je dále rozvíjet, a ani jaké jsou jeho slabé stránky a jak jejich negativní dopad alespoň částečně eliminovat. K tomu slouží právě formativní hodnocení, které můžeme zjednodušeně označit za průběžnou zpětnou vazbu, na základě které student na sobě pracuje, zlepšuje se, či vylepšuje například svůj výstup v podobě krátkodobého, střednědobého či dlouhodobého projektu. Upravuje své počínání, aby se rozvíjel, získával nové kompetence, neboli znalosti a dovednosti.

Hodnocení studentů pomocí známek většinou slouží jako vnější motivace, za hezkou známku jsou pochváleni učiteli a rodiči, od kterých někdy získají i další vnější motivaci v podobě materiální odměny. Mnohdy je svým způsobem toto hodnocení však kontraproduktivní, neboť honba za známkami znemožňuje studentovi cíleně rozvíjet své silné stránky, svůj talent. A ten má každý, jen ho možná ještě nestačil objevit a bohužel mu s tím většinou nepomáhá ani rodina a ani škola.

Problémem rovněž je, že mnohdy nevlídně přijímaná kompetence se skládá ze znalostí a dovedností, jenže zatímco znalosti lehce ověříme testem, tak dovednosti se hodnotí obtížně a někdy je ani klasickým způsobem ověřit nelze. Pro reálný život je však klíčové, aby student dokázal znalosti využívat, aby je měl uložené v dlouhodobé paměti, a to vyžaduje je opakovat, procvičovat a aplikovat.

Pro kvalitní pedagogický proces je klíčové, aby student dostával průběžnou zpětnou vazbu. Klidně může mít na konci na vysvědčení známku ve formě sumativního hodnocení své práce za konkrétní období, ale i známku za konkrétní úkol či projekt, ale průběžně mu musí učitel poskytovat informace, na základě kterých se zlepšuje či svou práci vylepšuje. Není to klasické formativní hodnocení, které většina učitelů neumí používat a které je obtížné kvalitně vyhotovit v přeplněných třídách, ale je to hodnocení s prvky formativního hodnocení.

Na závěr jednoduchý příklad. Student má vyhotovit konkrétní práci, domácí úkol, projekt. Po odevzdání mu učitel nedá známku, ale dá mu zpětnou vazbu a na základě ní student dále pracuje a svůj výstup vylepšuje. Až na samém konci tohoto procesu obdrží student závěrečné bodové hodnocení či známku, která shrne jeho celkový výkon. Při zavěšování úkolů do různých systémů k podání zpětné vazby velmi dobře poslouží místa pro komentáře.